Mít něco rád a být v něčem dobrý, to jen tak nenajdete, musíte po tom jít

Lucie Weissová | 10. 1. 2022 | Vstoupit do diskuze

Mariana Jelínka u nás netřeba moc představovat, protože jeho myšlenky, postoje i techniky mnozí z vás dnes a denně aplikují v praxi. Proto jsme se v našem rozhovoru zaměřili na další důležitá témata jak z byznysu, tak soukromí, které se vás samotných pravděpodobně dotýkají.

Mariane, zrovna vám vyšla publikace, resp. rozhovory s novinářkou Červenkovou – Život na uzdě. Na čem pracujete teď? Nebo si dáváte oddych?
Když už mluvíte o té knize, tak zrovna pracuji na další.

Opravdu? Vy to tedy docela sázíte. Co dva roky nové čtení. O čem bude?
On mi totiž covid poskytl trochu víc času. Poslední kniha se bude týkat problematiky související s výživovými potížemi, s bulimií, protože u dívek ve sportu se jedná o daleko větší problém, než jak se o tom mluví.

Tak na to se těším! Když teď trochu změním téma a zaměřím se na Partners, v srpnu proběhla Ředitelská akademie, kde jste měl několik bloků. Jak se vám s našimi lidmi pracovalo?
Partners znám už dlouho – několikrát jsem spolupracoval třeba s panem Lukešem, teď se ozval Petr Kroupa. Mně osobně je vždycky sympatické, když zavolá člověk, který o sportu něco ví, a máme společné téma. Z tohoto hlediska je ta práce daleko příjemnější. Také tým Petra slyší na určité analogie, paralely mezi vrcholovým sportem a byznysem, vnímají sportovní příklady, a tak si z těchto setkání vezmou vše, co potřebují. Navíc jsou hodně komunikativní, což mám rád. Měli spoustu otázek, takže se těším na příště.

Jak si vysvětlujete, že v Partners vzešlo mnoho poradců ze sportovců? V čem sport souvisí s byznysem?
Úspěšný člověk musí mít správné návyky a ty se musí nějak vybudovat. A právě sport je jedna z možností, jak takové návyky, např. týmovost, empatii, získat. Sport nabízí atributy, které jsou pozitivní a přenositelné do života i do byznysu. A to nemluvím o fyzickém zdraví.

Na druhé straně jsou tam rizika související se současnou dobou, která rozštěpila známé starořecké přesvědčení „kalokagathia“, tedy souznění rozumu, těla a duše. Třeba vrcholoví sportovci mají perfektní tělo, ale z hlediska mentálního mohou mít určitý deficit. Byznys toto naopak spojuje. On si vybere člověka s návyky ze sportu, který není hloupý, a pracuje na sobě i co se týká duševna, etičnosti, hodnot. Obecně tedy platí, že bývalí sportovci, kteří se vrhnou do byznysu, a mají mimo těch návyků i IQ, EQ, zvládnutou efektivní komunikaci a rozvijí si politickou inteligenci, bývají velmi úspěšní.

Když se vrátím k té týmovosti, jednou z našich cest je ta manažerská – výchova osobností, budování týmu. Co je klíčové při tvorbě funkčního týmového prostředí? Jak se správně nastavují týmové cíle?
To jsou dvě odlišné věci, ale obě souvisí s emoční inteligencí. Tým bude určitě funkčnější, výkonnější, kreativnější, pokud ví, kam má směřovat, zná ty cíle, vize, identitu firmy a hlavně se s tím vším ztotožňuje. Když dám příklad: sednu do auta, nejprve si do navigace vyťukám cíl a cestu mi to nějak najde. Takže to první důležité je specifikovat si cíle a vize.

Samozřejmě, abych k cíli došel, tak potřebuju funkční tým, jehož parametry se v závislosti na oboru a cíli liší. Když to zjednoduším, tým je silnější, pokud se setkají lidé se stejným hodnotovým systémem, vizemi, fokusem, tzv. hodnotovou homofilií, dále je důležitá soudržnost, synergie, koheze, symbióza a tzv. mutualismus (druh symbiózy) = dá se říct něco jako win-win řešení.

Vše je podle mě založené především na emoční inteligenci, na mezilidských vztazích. Sehnat v současnosti lidi s potenciálem není tak obtížné jako to, aby svůj potenciál přetvořili v akci a vyšli s ostatními lidmi.

Proč tomu tak je?
Protože díky blahobytu jsme si často neřízeně rozšířili komfortní zónu natolik, že jsme špatně pochopili svobodu. Když nám limity dávala doba sama, tak jsme komfortní zónu a svobodu ani nemohli mít tak širokou. V současnosti je ale naopak tak veliká, že s ní obvykle neumíme pracovat, respektive nás spíše destruuje, než aby nám pomáhala. Pokud totiž adekvátně se svobodou neroste i zodpovědnost, tak člověka taková svoboda bohužel ničí.

O jaké zodpovědnosti mluvíte?
Zodpovědnost v současné době znamená, že si umím dávat limity sám, že jsem sám sobě šéfem. Pokud mám například zodpovědnost ke svému tělu, dětem a společnosti, nemohu se vyjíst třeba až na 140 kg! Proto je důležité člověka s rostoucím blahobytem vést zároveň k větší zodpovědnosti. Jedině tak nás blahobyt nezneužije. Naopak já využiji jeho, protože umím pracovat s limity. A to vás naučí třeba právě sport.

Negativním fenoménem v Partners jsou výkonní, dobře vydělávající poradci, kteří ale jedou totálně na krev a ocitají se v bludném kruhu. Mají sice svou práci rádi, ale také mají mnoho závazků, nejsou šťastní a jsou vyčerpaní. Proč se nedokážou pohnout z místa?
Tady otvíráme složité téma, tzv. energetický management, kdy by měl člověk umět na bázi sebepoznání pracovat s energií, aby nedošlo k syndromu vyhoření nebo existenciálnímu vakuu.  V tomto případě je hodně důležité, co konkrétně máte na práci rád, co vás baví. Jestli jsou to cíle, nebo akce. Kupříkladu plno hokejistů miluje hru jménem lední hokej, ale milují víc to vítězství a benefity s ním spojené. To znamená, baví mě vydělávat peníze, nebo mě baví jen peníze? A já jsem zastáncem toho, že pokud mají lidé silnější emoční vazbu k cíli, tak mívají problémy. Musím si tedy hlídat emoci k činnosti, což se dá naučit!

Pokud to tedy dobře chápu, tak v životě jsou cesta i cíl stejně důležité. Musíme milovat, co děláme, a chtít od toho co nejvíc. Co když ale člověk opravdu neví, v čem je dobrý, co by chtěl dělat, a je zmatený a frustrovaný? Co byste mu poradil?
Mít něco rád a být v něčem dobrý, to jen tak nenajdete, musíte po tom jít. Lidé často jen čekají. Ptají se sami sebe, co mě asi baví, k čemu mám silnou emoci. Ovšem pokud nevystoupíte ze své komfortní zóny a nejdete do terénu, tak to nezjistíte. My potřebujeme prožitek, ale jestli ho do 20 let nezískám a všechno dělám jen na bázi potěšení nebo proto, že musím, tak se ocitnu v existenciálním vakuu.

Máte pravdu, že se jedná o současný problém. Mladí lidé dnes mají tituly, vztahy, ale hledají se, protože k ničemu nemají silnou emoční vazbu. A je to problém rodičů, společnosti, rychlosti dnešní doby, kdy např. děti chodí 3 měsíce na fotbal, pak je to nebaví, tak začnou s hokejem, angličtinou atd. Pak je mu najednou 20, umí, má potenciál, ale chybí mu silná emoční vazba. Tu jednoduše nedostanete, pokud si pro ni nejdete. My chceme většinou výsledek hned a nedáme tomu ani šanci. Proto také doporučuji 3–4 měsíce vůbec neřešit, jestli nás něco baví, nebo ne, prostě to dělat.

Jak tedy zareagovat na dítě, které mi po pár navštívených lekcích řekne, že už na vybraný kroužek chodit nechce?
Po pár měsících se to těžko hodnotí. Stůjte si za tím, aby chodilo, ale nemůžete mu to rozkázat, protože by mezi vámi vznikl spor. Tam je důležité, jak to vykomunikujete. Nechoďte na něj jako na dospěláka, přibližte se jeho věku. Zkuste to vzít přes příběh, vysvětlení narativní formou, zaměřte se například na jeho sportovní vzory apod. Emoce totiž vzniká na bázi podmínek a těch je nutné si všímat a ovlivňovat je pozitivním směrem.

Jak člověk dojde k sebepoznání?
K sebepoznání sám od sebe nedojdete. Sebepoznání je celoživotní příběh a končí prožitkem smrti. Tady jde o to, abyste si začala jistě uvědomovat věci, situace, své reakce, k čemuž vám pomůže několik technik. Mojí oblíbenou je tzv. metakognice, kdy pozorujete své myšlenky. Například večer si je tříbíte a odpovídáte si, proč jste v oné situaci zareagoval takto, když víte, že to nebylo ku prospěchu stavu, kde se ta reakce vzala. Týká se to i pozitivních emocí. Když chcete s něčím pracovat, musíte to nejprve poznat.

Poté už záleží jen na tom, zda ty emoce chcete pustit. Pokud ano, uděláte to, ale pokud ne, můžete s nimi pracovat. Nejde o emoční zploštělost. Potřebujete si emoce procentuálně řídit. Emoce jsou úžasná energie, ale problém může nastat, pokud nejsou řízené, to mohou člověka zničit (vražda v afektu, přehnaná reakce).

A nevedou takové dodatečné analýzy spíš k úzkostem?
Záleží, jakou máte odolnost. Jed není o látce, ale o množství. Jestliže pro vás je „konkrétní“ množství stresující, je to možné. Ale pak je otázka, jestli máte svou odolnost zvýšit, anebo jestli jsou ty stresory skutečně tak velké. A já jsem přesvědčený, že v současný době, kdy nám nejde o život, stresory přepalujeme a neuvědomujeme si faktičnost toho stresu = dáváme mu větší důležitost. Musím chtít výsledek, ale neulpívat na něm. Je důležité dělat maximum, a když to nevyjde, zkusit to příště. To, že přijdeme o peníze, je blbé, ale páchat kvůli tomu sebevraždu?

Zdá se, že nová generace už to tak naštěstí nemá. Jak vyrůstá v blahobytu, už cílí na jiné hodnoty: pozitivní emoce, hezké vztahy, chtějí dělat ve firmě, která je etická, nepotřebují tolik luxus. Doba cílových feťáků snad začne brzy upadat.

A už jen na závěr. Koučuje někdo i vás? Jak se posouváte?
Já mám knihy – v mé knihovně jich je 3500. Zajímají mě věci, které nepodléhají času – knihy jako Bhagavadgíta, filozofové Platón, Hegel, Schopenhauer atd.