Renata Zachová: Vítězství musíš mít v hlavě

Lucie Weissová | 13. 4. 2022 | Vstoupit do diskuze

Renata je jednou z nadějí na medaili na letní olympiádě v Paříži. A my jí jako sponzoři přejeme hlavně pevné zdraví a hodně úspěšných soubojů při cestě za jejím snem.

V roce 2024 vás čeká olympiáda. Jaká kritéria musíte splnit, abyste se na ni dostala?
Kvalifikace začíná už letos v červnu. Kritéria jako taková nejsou. Teď se budou dva roky pořádat závody různé úrovně i ohodnocení, kde se musím co nejlépe umístit a dosáhnout ideálně medaile. Na základě těchto výsledků se pak připraví ranking list a nejvýše postavení pojedou na olympiádu. Záleží tedy, jak vysoko se v žebříčku dostanu a také jak moc budou jezdit moje soupeřky.

Kolik lidí se za judisty může na olympiádu kvalifikovat?  
Judo je na soutěžích rozděleno do váhových kategorií a na olympiádě reprezentuje vždy jeden sportovec tu konkrétní váhu. Pokud se kvalifikují dva, musí se mezi nimi vybrat. Vzhledem k tomu, že v Česku nemáme ani všechny váhy obsazeny, tak je to vlastně jedno. Jeden judista může závodit ještě na tzv. „kvótu“. Jedná se skutečně jen o jedno místo a vybírá se dohromady z kluků i holek.

V jaké váhové kategorii soutěžíte vy?
Do 63 kg.

Jaké máte ambice na umístění?
Ty největší. Nejsem zastáncem toho, že se člověk jede olympiády jen „účastnit“. Chci medaili.

Jak často dnes trénujete? Bude se nějak příprava lišit od normálu?
V současné době trénuji 6× týdně, a to 2–3× denně. Neděli mám volnou. Kvalifikace začíná v červnu, a jak se teď budou, nebo nebudou tréninky lišit, má v hlavě můj trenér.

Fyzička je jedna věc, ale pracujete i na psychice? Jak?
Ta psychická příprava v mém případě není úplně prvotní. Vítězství musíš mít prostě v hlavě. Je ale pravda, že když jsem se minulý rok zranila, tak jsem svůj start v dalších závodech probírala s děkanem naší fakulty, panem Šafářem, který je zároveň sportovní psycholog. Nechodím k němu úplně pravidelně, spíš když cítím, že něco potřebuju probrat. Tenkrát mě po zranění čekalo důležité Grand Prix v Záhřebu. Nakonec jsem získala bronzovou medaili.

Co se vám před závody honí hlavou? Máte třeba nějaký rituál? 
Když mám jít na žíněnku, snažím se na zápas nesoustředit. Obvykle mě k ní doprovází můj trenér a mluvíme spolu o běžných věcech, abych byla co nejvíc uvolněná.

Dřív jsme si s holkami braly na zápasy vtipné ponožky, pak z toho ale sešlo. Myslím, že rituál je vlastně zbytečný. Častokrát na to není vůbec prostor, ponožky si zapomenete a zbytečně se dostáváte pod tlak. Jediný můj zvyk je, že si s trenérem dám „pěstičku“ pro štěstí.

V českém žebříčku se mezi ženami nacházíte na 1. místě, mezi českými judisty na 2. – hned po Lukáši Krpálkovi. Znáte se?
Známe, jezdíme spolu na soustředění. A i když míváme tréninky oddělené – holky, kluci, vždycky se v mezičase bavíme.

Liší se v něčem pravidla ženského juda od těch mužských?
Ne, pravidla vůbec. Spíš je vidět, že kluci v lehké váhové kategorii jsou rychlejší, dynamičtější a naopak v té těžké váze mají více síly než holky.

Čeho byste chtěla v judu dosáhnout?
Zlaté olympijské medaile.

Judo mi připadá jako tvrdý sport. Byla jste někdy zraněná?
Minulý rok v únoru jsem si zlomila kůstky v nártu, takže jsem byla 5 měsíců mimo, ale jinak nic vážnějšího.

Jak dnes vypadá váš běžný den?
Studuji ještě na vysoké škole tělovýchovu a sport, tak se to snažím nějak zkombinovat. Teď ale vše stejně probíhalo distančně. Ráno začínám „raňákem“, tréninkem od 6.30, což je posilovna, následuje pauza a pak technika. Potom je oběd a škola (odpoledne tréninky nejsou). Večer končím dalším tréninkem.

Profesionální sportovci mívají časově omezenou kariéru. Přemýšlela jste, co by vás bavilo dělat poté?
Určitě chci zůstat u juda jako trenérka, jen ještě nevím, jaké věkové kategorie.

Zvládáte mít alespoň nějaký volný čas a přátele? Jak ho případně trávíte?
Když už občas zajdu do školy, tak tam nějaké přátelé mám. Na stejné škole studuje i moje kamarádka z gymplu. Jinak se hodně kamarádím s lidmi z juda. Volno mám jedině v neděli a to si ráda zajdu na sushi a v létě na kolečkové brusle.

S Partners spolupracujete už 8. rokem. Proč? Jak nás vnímáte?
Vzniklo to díky mamce, která tu pracuje jako poradkyně. Jsem za tu spolupráci hrozně ráda. V Česku ta pravá příprava, cvičný zápas „randori“, úplně dělat nejde, proto často vyjíždíme třeba do Kosova, a když se naskytla příležitost, tak i do Japonska, což je hodně finančně náročný. Moc mi podpora Partners pomáhá.

Máte nějaký ne tak tajný sen, co byste si přála splnit?
Kromě toho zlata, zlatého retrívra. (úsměv)

Pohledem maminky

Renata Zachová st. (VIP IX) je Renčina největší fanynka. Ani po letech ji však obavy o dceru neopouští. „Když na zápasech vidím ty techniky, cítím se strašně,“ říká. Dceři se samozřejmě stará i o finance, kde klade důraz na komplexnost. 

Jak byste Renču popsala? Jaké jsou její silné stránky?
Určitě cílevědomost, houževnatost, odvaha a energie. Z těchto jejích vlastností čerpám i já, když se ve své profesi cítím trošku na dně.

Kdy a jak Renča s judem začala?
Renča začínala v 7 letech, ve 2. třídě. Na českobudějovické judo jsme dostali tip od maminky spolužáka, který začal v první třídě. Renča má ještě dvojče bráchu a první třída byla pro všechny dost náročná, tak jsme to nechali o rok později. Renča byla dost hyperaktivní a potřebovala tu energii někde vybít, u jejího bráchy jsem si zas přála, aby se naučil základy sebeobrany. Že to dojde tak daleko, nikoho z nás ani nenapadlo.

Jak jste reagovala na její rozhodnutí, že se chce judu věnovat naplno?
Když od prvních závodů získávala medaile a první místa, říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby to dotáhla někam dál. Renču to moc bavilo a sama se tomu chtěla naplno věnovat a jsem za to ráda.  Podporuji ji, jak jen to jde. Jsem ráda, že je spokojená s tím, jak má vše nastavené.

V kolika letech ten zlom přišel?
V 15 letech ji oslovil Jirka Štěpán, že by ji chtěl do tréninkové skupiny v Olomouci. Tenkrát byla ještě v 9. třídě, takže jsem se tomu bránila. Nepředpokládali jsme, že to bude přes celou republiku. Nicméně ona chtěla a já věděla, že pokud bych jí házela klacky pod nohy, stejně si v 18 půjde za svým, tak jsem tomu šla naproti.

Takže s bráchou v 15 letech odešli do Olomouce? Jak vám bylo?
Hrozně, kousala jsem to tak 1,5 roku, než jsem se s tím jakž takž smířila.    

Jak z pohledu maminky vnímáte život profesionálního sportovce?
Je to jedna velká dřina. Ty úspěchy, medaile jsou jen taková třešnička. Její život je dnes a denně oběť a dřina. Volný čas, kamarádi, vše jde stranou. Pokud se chce jakémukoliv sportu někdo věnovat naplno, tak je to obětování volného času.

Jste v rodině sportovně založení?
Dá se říct, že ano. Manžel hrával fotbal jako brankář. Já dříve trénovala házenou, ne nijak profesionálně, ale nějaké vlohy tam asi budou.

Judo je drsný sport. Kdy se o svou dceru nejvíc bojíte?
Je vtipný, že judo v překladu znamená „jemná cesta“. Když ale někdy sleduji ty techniky – páčení, škrcení, je to něco strašného, mám nervy na pochodu. Samozřejmě, když to používá na soupeřku, tolik mi to nevadí. (smích)

Jak zápasy prožíváte?
Nervy už mám od rána, je to šílený. Vždycky jí říkám, že už nemusí mít žádnou trému, když jde na žíněnku, protože jsem nervózní za ni. Jakmile se začne prát, tak mám 20 infarktů během první minuty, a když vyhraje, slyší mě snad celá vesnice. (smích)

Své dceři se staráte o finance. Je portfolio sportovce v něčem specifické?
Myslím, že ne. Portfolio sportovce by mělo být nastavené stejně jako u jakéhokoliv jiného klienta. Já vždy kladu důraz na komplexnost. Měl by být zajištěný příjem, velká rizika, rezervy. Pak samozřejmě hodně záleží, co chce člověk řešit, jestli bydlení, rezervy, případně rentu.

Jak je to s pojištěním, jaká rizika jsou klíčová? A jak se to odráží na ceně?
Klíčová jsou, stejně jako u ostatních – tedy smrt v případě hypotéky, zajištění rodiny (což Renča zatím nepotřebuje) a další rizika jako závažná onemocnění, invalidita, případně trvalé následky úrazem.

Bohužel sportovci mají u pojišťoven obecně handicap, jsou tam velké přirážky u profesionálních sportů a obzvláště kontaktních bojových sportů. Ale zaplať pánbůh za naši Simpleu, obě děti mám na velká rizika zajištěna právě tam.

Přejete si ještě něco dodat?
Ano – jsem strašně ráda, že Partners Renču sponzorují, a děkuju za to. Přeju si, abychom to do Paříže dotáhli na jakoukoliv medaili, protože tento sport je opravdu hodně specifický. Často rozhodují jen tisíciny vteřiny o tom, zda hned po prvním zápase (ne)pojedete domů.