Jsem povahou emoční člověk

Lucie Weissová | 7. 6. 2022 | Vstoupit do diskuze

Pro Martina Výmolu (D2) jsou stěžejní lidé a dobré, upřímné vztahy. A podle odborníků se lidé s přátelskými vazbami dožívají vyššího věku. O Martinovi tedy zřejmě ještě párkrát uslyšíme!

Martine, úspěšně jste zdolal D2. Jste spokojený? Jak se člověk dostane tak daleko?
Samozřejmě jsem spokojený. Je to předposlední pozice kariérového plánu (KP), pak už zbývá jen „kousek“ na Partnera. Alchymie úspěchu je podle mě opravdu rozličná. Kromě přesvědčení, že děláte správnou věc a můžete uspět, je důležitá také trpělivost a určitá „sociální inteligence“ – umět komunikovat s lidmi a dokázat na ně působit. Šanci uspět má v Partners opravdu každý, jen v sobě musí najít ten svůj vzorec úspěchu a musí být ochotný se i trochu změnit. Drtivou většinu lidí u nás nejvíc prověří sociální tlak, který se s naší prací pojí.

Musel jste na své cestě něco obětovat?
Neřekl bych, že obětovat, ale určitě je cesta na D2/D3 o vývoji osobnosti, práci s egem a neustálé sebemotivaci. Problém dnešní společnosti je z mého pohledu v tom, že se často bereme až moc vážně, přitom třeba o nic nejde. I když jsem od přírody velmi impulzivní člověk, dnes už mám nad věcmi určitý nadhled a dokážu spoustu starostí pustit k vodě. V momentě, kdy je můj úspěch postavený na úspěchu ostatních, je potřeba se umět odosobnit a dávat lidem šanci.

Jaká je dnes vaše úloha v ředitelství?
Různá. V části ředitelství mě lidi téměř nepotřebují a někde si naopak připadám nepostradatelný. Já jsem obecně spíše chaotik, nedotahuji věci do konce. Mám celou řadu vlastností, které leaderovi spíše škodí. Nicméně jsem se naučil dobře pracovat s vlastnostmi, jako jsou empatie, trpělivost, diplomacie, díky kterým dokážu lidem více naslouchat a být jim oporou. Mám za to, že ve strukturální firmě nemusíte být vždy ten nejlepší z týmu, ale musíte v něm mít ty nejlepší lidi. Takže jsem si brzo přestal dělat hlavu, že mi něco nejde, a zaměřil jsem se na to, co je důležité pro lidi, kteří se mnou spolupracovat chtějí. Největší radost mi totiž dělá, když dokážu někomu správně poradit.

Na konferencích hodně školíte. Jedním z vašich témat je například vedení nováčka po supervizi. Co je tedy pro nováčka v našem byznyse klíčové, aby se uchytil?
Pro každého to bude něco jiného. Všichni nováčci mají svou šanci na úspěch, ale každý do začátku dostane trochu jiné karty. Úplně jinak jsou na tom lidé se sebevědomím, komunikačními dovednostmi, motivací a především odvahou, kterou spolu s trpělivostí na začátku určitě potřebují. Velkou výhodou je mít na startu správné prostředí a také garanta a jeho upřímný zájem. Ale ani bez těchto „opor“ to neznamená, že člověk neuspěje. Mám v systému ukončených přes 500 lidí a mohlo by se zdát, že už dokážu odhadnout, kdo bude úspěšný. Nicméně, jak se komu povede, určuje především přístup. A ten se pozná až v praxi.

Jak dnešní „začátečníky“ vůbec vnímáte? Jací jsou?
Z mého pohledu se nic moc nezměnilo oproti době, kdy jsem začínal já. Stále jsou mezi uchazeči jak nepoužitelní, tak opravdové talenty. Díky pravidelné účasti na supervizích musím říct, že jsem spíše příjemně překvapený, s jakým nastavením a jakou komunikační vybaveností dneska lidi na SV chodí. Sám v současné době vedu menší tým nováčků, což jsou lidé 21–23, a je to teda opravdu sranda. Od „mladých pušek“ se dá načerpat spousta energie, udržuji se díky nim mentálně mladší. V mladých je naše budoucnost. Nemůžeme jít za dvacet let všichni do penze, někdo musí nést ten prapor dál. (úsměv)

Jak vypadá váš typický pracovní den?
Vstávám mezi 6. a 7. hodinou, jdu běhat se psem, následuje cesta do domovské kanceláře v Uherském Brodě, případně do nějakého města. Aktuálně máme celkem 15 různých poboček (z toho 3× PM, 2× VIP CO a 9 ostatních kanceláří). Do odpoledne jsem se stávajícími parťáky a kolem 17. hodiny se snažím být doma s rodinou.

A naopak váš volný den?
Vstáváme každý den stejně, volný den mívám přes víkend a jezdíme na výlety po okolí nebo se synem Matějem objevujeme dětská hřiště, ZOO a jiné zábavné atrakce. Stejně tak si rádi zajdeme s přítelkyní Žanetou na dobré jídlo nebo do kina.

Věnoval jste se hodně fitness, pak přišlo zranění. Jak jste na tom teď?
Je pravda, že fitness lifestyle jsem se snažil držet v podstatě od střední školy, ale s narozením syna a po úrazu ramene jsem v posilovně pořádně nebyl. Mám poúrazovou artrózu na spojnici klíční kosti a ramene. Byl jsem u lékaře a začínáme s léčbou, tak věřím, že to pomůže a budu se moci k činkám vrátit. Obecně je pro mě cvičení nejlepší způsob relaxace, kdy člověk opravdu vypne a zbaví se psychické zátěže. S přibývajícími roky je pro mě starost o své fyzické já více a více důležitá. Osobně vnímám, že být ve formě je určitá výsada, která vám otevírá nejedny dveře. Pokud máte být kontaktní člověk a vzbuzovat dobrý první dojem, vždycky se vám hodí, když vypadáte dobře.

Daří se vám být každý den upřímně šťastný, jak jste si přál při svém povýšení na D1?
Krásná otázka. (úsměv) Snažím se, ale je jasný, že všichni máme dobré a horší dny. Přes všechny každodenní složité situace se nelze stále jen usmívat. Pokud to ale alespoň trochu jde, snažím se nad negativní věci povznést a zbytečně se nerozčilovat. Stres je největší zabiják na světě. Když se s ním nenaučíme vypořádávat a budeme si ho nosit v těle, bude nás to stát život. Užívejme si dny, kdy se cítíme dobře, a nepropadejme panice, pokud to tak zrovna není. Už zítra může být všechno zase jinak.

Jak vlastně vypadá štěstí ve vašem podání?
Někde jsem četl citát, že opravdové štěstí je, když jste spokojený s tím, co v danou chvíli máte. Moc se mi ta slova líbí, vychází z nich určitý klid. Já jsem povahou emoční člověk, proto jsou pro mě klíčoví lidé a dobré upřímné vztahy. Navíc se prý lidé s dobrými rodinnými a přátelskými vazbami dožívají vyššího věku, což mi dává smysl, a snažím se podle toho jednat. Věřím totiž v karmické zákony – že co člověk dá, to pak i dostane.