JUST DO IT!

Lucie Weissová | 29. 3. 2021 | Vstoupit do diskuze

Usměvavý, pozorný a náležitě připravený do akce. Takový je můj první dojem ze setkání s nově povýšeným ředitelem Vilémem Mikeškou. Ačkoliv občas ve svém úsudku chybuju, tentokrát jsem se myslím trefila do černého.

Vildo, prý sis v minulosti kreslil své vize do nástroje Malování. Nakonec jsi je dokázal proměnit v realitu. Co na kresbách bylo? A jak se ti podařilo je uskutečnit?
Ano, mé tvůrčí kvality v Malování jsou pověstné. (úsměv) Pravdou je, že podstatnou část svých vizí a cílů mám splněnu – dělám byznys, který mě baví, založil jsem malou pobočkovou síť prestižních finančních služeb se skvělými lidmi, mám báječnou ženu a děti, letos zahájíme stavbu rodinného domu a založili jsme spolu vlastní neziskovku pro volný čas mládeže. Co ještě nemám splněno, je například komerční cesta do vesmíru – na to si ještě musím počkat. A našetřit. (smích)

Do finančního oboru jsi naskočil v roce 2007, tedy v 19 letech. Jak k tobě tenkrát přistupovali klienti? Brali tě vážně?
Popravdě, vůbec jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, nepřišlo mi to zvláštní. Naše služba byla a stále ještě je mladá, inovativní a přišlo mi v pořádku, aby ji propagovali mladí lidé. Každopádně jsem přesvědčen o tom, že důvěru si člověk získává dlouhodobě – mnohdy již tím, co dělal a jak se choval před vstupem do našeho oboru. Zároveň vím, že jsem měl již tehdy poměrně jasnou představu o tom, co chci: budovat službu, která lidem pomáhá a na kterou budu hrdý. Když k tomu přidám vášeň, odhodlání a extrémní touhu se odborně vzdělávat, recept je hotový.

Když porovnáš náš obor dnes a před 13 lety, vnímáš nějaké palčivé rozdíly?
Palčivé? Neřekl bych. Náš obor je mnohem náročnější na procesy, legislativu a odbornost, nicméně o to víc se stává zajímavějším. To souvisí i s věkovou strukturou lidí, které do oboru můžeme přitáhnout. Dnes již nejsme firmou jen pro studenty na začátku kariéry, ale i pro řekněme životem zkušenější parťáky, kteří již vědí, co od života chtějí a jaké mají hodnoty. Tak jsem to měl vždy – hledal jsem lidi s podobnými hodnotami a to se mi i myslím daří. Jsem opravdu hrdý na všechny lidi v týmu, na práci, jakou pro naše klienty dělají, jak na sobě makají a že to učí i ostatní.

Za své působení v Partners jsi ušel kus cesty. Co všechno tě podnikání v Partners naučilo?
Naučilo mě naprosto všechno, co se týče podnikání a obchodu, a myslím to vážně. Pochybuji, že bych dnes byl schopen zvládat úspěšně tolik rolí v životě bez toho, abych si zažil, co to je podnikat a budovat vše od nuly. V té době opravdu nic nebylo – nebyly manuály, nebyly kanceláře, nebyli klienti k servisu – vše si člověk musel vydřít. Kromě toho, že mě podnikání s Partners mnohé naučilo, tak jsem získal ještě další věci – například skvělé lidi kolem sebe nejen v týmu, ale i mimo něj.

Co tě na práci po tolika letech baví?
Budeš mě mít za blázna, ale prostě všechno. (úsměv) Baví mě školit, pracovat s lidmi, baví mě práce s klienty i telefonovat (ano, to jsem si akorát musel přetavit ve vnitřní soutěž), vzdělávat se v odborné, obchodní i podnikatelské rovině. Největší radost ale mám, když vidím, že se někomu v týmu daří a má z toho radost. (úsměv) Co mě nebaví, je sedět a jen o něčem tlachat. Tak to prostě nedělám.

Mění se něco s tvým povýšením na D1?
Z technického hlediska jde o změnu marže vůči vyššímu objemu, ale samozřejmě je to vyšší odpovědnost – zejména k podpoře růstu mých kolegů. I když mě práce s klienty extrémně baví a naplňuje, protože vím, že naše služba je poslání, tak tuto roli postupně omezuji na minimum. Snažím se však využívat co nejefektivněji distribuční kanály tak, aby komplexnost naší služby pokračovala.

Ve svém soukromém životě jsi dost činorodý. Jak se dá skloubit podnikání, vedení neziskovky, organizování akcí, sport a fungující rodina?
Těžko. (smích) Ale kdyby to bylo lehké, tak to přece dělá každý, ne? Jsem workoholik, ale v pozitivním slova smyslu. Pro všechno, co dělám, mám vášeň a nejsem ochoten se ničeho z toho vzdát, pak bych to nebyl já. Radši oželím televizi, sociální sítě a jiné neefektivity, ale budu žít šťastný a naplněný život. Jedno bez druhého by mě nebavilo, v tom je i ta výzva. Až budu mít vnoučata, chci jim mít co vyprávět a být hrdý na to, že můj život byla jízda.

S manželkou jste založili neziskovku pro volný čas mládeže. Proč? A jak to funguje? Čemu se věnujete?
Oba jsme s manželkou značnou část dětství trávili na táborech a oddílovou činností. Já nejprve v tzv. „Zálesáku“ a následně v přerovské organizaci Duha Dlažka jako praktikant, vedoucí, „programák“ i hlavní vedoucí táborů. Je to naplňující, předávat dalším generacím vztah k přírodě, kolektivu, soudržnosti a obecně i přístupu k životu. V momentě, kdy se některé z těchto věcí začaly vytrácet, rozhodli jsme se založit vlastní organizaci – Duha Keška. S partou kamarádů a nadšenců pořádáme různé volnočasové a sportovní aktivity, tábory a shodou okolností jsme loni začali provozovat i vlastní základnu – horskou chatu Orientka v Jeseníkách. Už jsme ji dokonce využili i na pár firemních akcí. (úsměv)

Kdy plánuješ D2?
No, matematicky mi to dle současného tempa vychází za 3,5 roku. Každopádně moje akceschopnost je přímo úměrná zvládání dalších rolí v životě a také to samozřejmě souvisí s tím, jak se bude dařit kolegům. Máme ale v plánu růst, takže věřím, že to může být i dřív – byl by to například hezký „dárek“ k mým 35. narozeninám za 2,5 roku. (úsměv)

A pamatuješ si, jakou titulní fotku jsi mi k D2 slíbil?
Ledovou vodu a otužování se! (smích)