Partner Michal Krejčí: Už dávno to není o mně

Lucie Weissová | 20. 4. 2020 | Vstoupit do diskuze

S Michalem jsme měli sraz v alternativní kavárně, která byla ten den jak na potvoru zavřená. Přešel to s úsměvem. Skončili jsme v jiné, co byla velká asi jako vaše koupelna. I tomu jsme se zasmáli. A pak ještě několikrát. Michal Krejčí má nejen pochopení, ale také skvělé výsledky, které ho katapultovaly do pater nejvyšších.

Michale, je z vás nový Partner. Co to pro vás pracovně znamená, změní se něco?
Víte, je to, jako když dosáhnete na Mount Everest. Co se stane? Houby. Ve výsledku se nestalo nic. (úsměv)  

Vlastně už mám delší dobu pocit, že to dávno není o mně. Svým lidem jsem dal slib, že spolu půjdeme, budeme úspěšní, a nemůžu říct, že by bylo hotovo. Nejsou Partneři. A hrozně mě zajímá ten pocit, až budu svého Partnera jednou povyšovat. Moc jim to přeju. Budu skutečně pyšný.

Cítíte nyní větší zodpovědnost?
Větší zodpovědnost samozřejmě cítím. Čím výš jste, tím víc jste na očích a musíte jít příkladem. A já jsem hodně spontánní, tak je často potřeba více přemýšlet, co je a není vidět, jak se člověk chová, prezentuje apod. Ale na druhou stranu bych nechtěl, abych kvůli své roli Partnera nějakým způsobem ztratil sám sebe, protože ta spontánnost mi často funguje úplně nejvíc.

Původně jste chtěl jít na Partnera už loni. Co vás zdrželo?
To je docela zajímavý a máte pravdu. Já si odjakživa stanovoval cíle, termíny jsou prostě důležitý.  Nejsem na ně však zcela upnutý. Lidem musíte říct, že máte ambici, protože potřebují vědět, že se někam jde. Ten můj cíl byl hodně ambiciózní. Beru to, jako když jdete na zápas. Prostě zkusíte, jak na tom firma je. Máme na ten výkon, jsme připravený? A my tenkrát nebyli, ale o rok později už ano a tak to mělo být.

Jo, a ještě za tím byla objednávka. (smích) Já si jednou řekl, že na Partnera půjdu s 200 lidmi, a my jich v tu dobu měli 168. Teď to bylo 210. Takže si dejte pozor na to, co si přejete. (smích)

Co bylo rozhodující pro váš postup vzhůru?
Že jsem dal termín, výkonově jsme na to měli, bylo nás dostatek. Úspěch v naší firmě je postavený na tom, že musíte k úspěchu dovést druhé. Vedlejším výsledkem – efektem je úspěch váš. To je princip naší práce. A opravdu funguje. Vždyť zároveň se mnou šla Aška na M3, Petr Skula na D1, Petr Vavřík na M3 a stejně tak můj brácha. Celá firma se posunula nahoru a to posunulo mě. To, co vždy školíme, se stalo skutečností.

Jak s odstupem hodnotíte své začátky? V jakém směru jste se nejvíce posunul?
Důležitou roli hraje čas, resp. nadhled. Vzpomínám si, že na začátku vás vše rozhází. Kámoš vám zrušil poradko, další vám řekl, že s vámi podnikat nebude, protože je to podvod, atd. Tyto věci vás hrozně sráží, chcete končit. A je to vlastně jen tím, že to neznáte v čase, že si nemůžete říct, no jo, za 13 let se tomu zasměju. Se zkušenostmi roste stresová resistence i nadhled. Vidím to např. u Radima Lukeše – jak má ten nadhled ještě posunutý o parník dál.

Když se dnes bavím s nováčky a vidím, co dokážou řešit, tak jim odpovídám: „Ty jo, já bych vám přál mít kousek toho mého mozku, protože je to jedno! Je jedno, co se vám dnes děje, za ty roky na to budete koukat úplně jinak.“

Ale ono je důležité, aby si tím prošli.
Určitě, protože oni musí mít ten svůj příběh. A pokud je to důvod pro to, aby skončili, tak asi mají žít jiný příběh někde jinde. Ovšem můj cíl je samozřejmě si je udržet, aby začali fungovat a našli si tu svou cestu.

Co bylo v rámci vaší kariéry nejtěžší? Uvažoval jste někdy, že to zabalíte?
Zpočátku určitě, několikrát. V prvním měsíci jsem chtěl třeba 3× umřít. Postupem času se ta frekvence snižovala. A tady bych chtěl vyzdvihnout roli získatele – Honzy Vodehnala. V začátcích jsem mu kolikrát volal, že např. nedorazím na seminář. Nedokázal jsem se nějak identifikovat s tím, že budu finanční poradce. On byl v těch rozhodných chvílích hrozně důležitý. Vždy mi připomněl nějaký motiv, který na mě v tu chvíli zafungoval. A jako upřímně – neměl to se mnou lehký. (smích) Já měl vždycky rád takovou tu domácí pohodu, kdy maminka v neděli napekla, a na žádný nedělní seminář se mi fakt nechtělo.

Chci jen demonstrovat, jak málo stačilo, abych skončil. Ovšem Honza vždycky zavolal a nějak vás zase namotivoval. Také proto apeluju na tu roli získatele. Oni vás nesmějí nechat. Kdyby to tenkrát Woody
„vzdal“, dnes bychom neměli nového Partnera.

Vzdělávání je pro podnikatele alfa a omega růstu – jak se vzděláváte vy? Máte svého kouče?
No jasně, v tomto směru do toho hodně šlapu. Co mi opravdu jde, je rychlý zvědomování věcí. Na příkladech či příbězích si strašně rychle uvědomuji důležité věci a boostuju sám sebe. Jsem schopný rychle přijímat inspiraci a měnit postoj, pokud je pro mě nefunkční.

Mám také svého kouče, s nímž pracuji na svých tématech – učí mě odpočívat, najít rovnováhu (i když to už jsem trochu vzdal – vždycky někde budete trochu strádat). Vlastně se spíš jen snažím, abych měl ten život pestrý a zahrnoval všechno důležité. A byznysově mě inspirují Borkovec, Lukeš a třeba Kundrt.

Na čem ještě potřebuje zapracovat?
Snažím se zvládat emoce. Někdy totiž lidem musíte říkat i nepříjemné věci a jejich reakce nemusí být vždy milá. A vy to musíte ustát. Očekává se ode mě, že už budu schopný dělat správné věci, které sice ti druzí aktuálně neocení, ale za 5 let vám za ně třeba poděkují.

Je dobré, aby lidé věděli, že jim nechci ublížit, ale pomoci. Tyto přístupy ladím i proto, že máme ve firmě kamarádský vztahy, což někdy ztenčuje tu míru odstupu.

A jak si v takto přátelském prostředí udržujete respekt?
Za nás bylo: Kdo má výsledky, ten mám pravdu. Kdo má růst, je zajímavý. Já mám oboje. Vždy jsem se snažil získávat hlavně profesní respekt. Když chci např. někomu říkat o náboru, chci ho sám dělat.

Za mě jednoduše mluví výsledky. Můžu být s lidmi kámoš, ale existuje tady nějaký fakt, který nemohou zpochybnit. Já jim do věcí nekecám, ale něco jsem dokázal, a tak jim mohu ukázat a vysvětlit, co je funkční a co dělat, aby se jim to také povedlo.

Jaký jste šéf? Co vyžadujete od svých lidí?
Můj kamarád Petr Milan mě označil jako nesterilního ředitele. Nikdy jsem se ho vlastně nezeptal, co tím myslel, ale tuším to. Jsem takový muž z lidu, a i když mám rád hezké věci, tak jsem ve výsledku obyčejný a obyčejnost mi sedí. Jsem rád s lidmi.

Zároveň jsem pečovatelský typ. Vždycky jsem se například staral o svého o dost mladšího bráchu, i když jsem nemusel. Blbli jsme spolu, trávili spolu čas, což ale znamenalo taky se něčeho vzdát. A měl jsem to tak i u svého týmu. Musel jsem se vyvinout z mama-managera. Nechtěl jsem za své lidi dělat věci, protože pak to mělo dopad na jejich (ne)růst.

Jak své lidi motivujete?
Na mě motivačky nikdy moc neplatily, proto mi přijde, že je moc neumím. Ale učím se to a dělám je rád. Snažím se to dělat osobním příkladem a přístupem. To Radim s Petrem jsou takoví pusheři.

Na Partnera jsem ale své lidi poprosil, aby zamakali. A jako poděkování chci vzít managery do NY. Ne jako motivaci, ale aby pocítili to díky. My tam pojedeme, jen je otázka kdy. Nemusíme to však přehánět, protože i oni se mají hezky, takže to je vzájemný. (úsměv)

Jaké jste měl dětství?
My měli krásný dětství. Bydleli jsme v bytě, ale babička měla barák se zahradou a zvířectvem, kde jsme trávili spoustu času. Pak jsme si pořídili chatu, byli hodně v přírodě, opékali buřty, jezdili na výlety. Bylo to fajn.

Váš bratr Martin úspěšně stoupá, vy sám jste dosáhl příčky nejvyšší. K čemu vás rodiče vedli, že jste oba takoví podnikaví a úspěšní?
Rodiče jsou velkými učiteli. Vštípili nám smysl pro zodpovědnost, disciplínu. Já mám teda větší než brácha Martin, protože u jeho výchovy byli už takoví ostřílenější, tolik to neřešili. (smích)

Moje maminka byla například ambiciózní v tom, abych si udělal vysokou, takže jsem kvůli ní opravdu nastoupil a získal titul. Měli jsme vlastně takovou dohodu, že mě nechají podnikat, když dostuduju.

Můj táta nás zas nechválil. Zpočátku mě to mrzelo, občas i štvalo, než jsem pochopil, že o nás měl tak krásnou představu, že si myslel, že to není třeba. Viděl nás jako velmi šikovné a samostatné.

K čemu chcete vést svého syna Michala?
To je nádherná otázka. Vždy, když se o tom bavíme s manželkou Ilonou, dospějeme k závěru, že chceme, aby v tom světě jednou přežil bez nás a byl samostatný. Jestli bude chtít podnikat, je jedno. Já si přeju, aby se uměl poslouchat a dělal, co bude chtít on, a ne my. Aby byl šťastný. Samozřejmě ho někde vedete, ale chci pro něj být pouhou inspirací, nabídkou, ochutnávkou. Prostřít mu švédský stůl.

Hezky řečeno. Michale, dodržujete třeba nějaký rituál?
Ano, mám jeden – ráno vstávám s malým Míšou a cvičíme. Máme doma tělocvičnu. Já dělám kliky a on mi visí na zádech. Nebo každý pracujeme s činkami. (smích) To jsou pro mě nejhezčí rána.

Já spíš narážela na ayahuascový rituál, kterého jste se zúčastnil několikrát v Peru.
Jo tak, to je pravda. Prostřednictvím tradičního ayahuascového rituálu se podle peruánských šamanů dá dosáhnout hluboké spirituální zkušenosti. Dokáže pomoci tělu i duši zbavit se negativní energie a umožní sebepoznání.

Na celém tomto dobrodružství je ovšem zajímavá samotná cesta. Přiletíte na kraj pralesa do města Pucallpa, pak jedete strašně dlouho džípem, poté proti proudu řeky a nakonec ještě několik hodin pěšky pralesem. Když tam dorazíte, není signál. Najednou zjistíte, že iPhone vydrží nabitý týden. Už jen ta džungle je ozdravující – tam to prostě celý žije, pulzuje.

Co se děje pak?
Jde se za šamanem, resp. léčitelem. On vás celým ceremoniálem provede. Dá vám vypít odvar z liány a sám se také trochu napije, aby se mohl dostat do vašeho pole. Poté se ponoříte do stavu rozšířeného vědomí, kdy jste schopni léčit různá traumata. Je to takový cheating osobnostního růstu, protože normálně byste na tom pracovali třeba několik měsíců. Já tam jel jako prevence od lidí a od všeho. Rozhodně to ale není dovolená. (úsměv)

Vy prý také držíte půsty? To vás inspiroval David Kundrt? (úsměv)
To spíš naopak. (smích) Já už to dělám 6 let. David vydrží půstovat i měsíc. Já při našem režimu a záhulu preferuju 7–10 dní, to je myslím dostačující.

A jak nakládáte s nahromaděným adrenalinem?
Myslím, že ho hodně vyplavuji v práci. Já to neumím „šolichat“, odevzdám tam všechno, ale pak také chodím na florbal, badminton, s bráchou Martinem nás chytly běžky.

Úplně nejvíc uvolněný se ale cítím u vaření. Tam jsem opravdu schopný zapomenout na práci.

Co říct na závěr?
DÍKY! Chci moc poděkovat svým rodičům za podporu. Ať už to byla máma výborným jídlem, nebo že mi táta věřil a měl zájem. Své skvělé manželce Iloně, že bere můj byznys jako součást našeho života, a že všichni snáší ty mé občasné výlevy!

Co o Michalovi říkají:

Jan Vodehnal (D3): Jsi borec, Míšo! Ještě jednou gratuluji k Partnerovi a přeju ti, ať dál vydržíš všude kolem sebe rozdávat to velké množství energie, za což tě obdivuji…

Petr Skula (D1): Na Michalovi si nejvíc vážím toho, že je to velký srdcař a pumpuje do našeho byznysu neskutečné množství energie. Snaží se pořád posouvat věci kupředu a má příkladný tah na branku. Navíc je velmi záživný školitel! I po osmi letech mě stále baví ho poslouchat.

Joanna Bilanová (M3): Nadšenec, workoholik, srdcař, dříč, inspirace, posun. Tohle za mě Míšu vystihuje nejvíc. Michal byl a je celou mou kariéru velký učitel. Od něj jsem se učila základy, pochytila návyky a pochopila principy našeho byznysu.

Martin Krejčí (M3): Michal je neuvěřitelný tahoun a leader. Jeho energie a nadšení pro to, co dělá a miluje, je neuvěřitelná. Myslím si, že právě proto je pro všechny obrovskou inspirací. Vždycky to byl můj vzor (ředitel) a kouč, ke kterému jsem vzhlížel a vzhlížím i nadále. Bratr mě naučil spousty věcí – v podstatě se dá říct, že mě vychoval jak v dětství, tak v dospělosti.

Petr Ťažký (M3): Michal pro Partners dýchá a za to si ho moc vážím. Díky tomu vybudoval opravdu funkční firmu. Má srdce na dlani, velmi otevřený přístup a je kdykoliv nápomocný. Byznysově mě naučil téměř vše, a ač to někdy bolelo, bylo to pro dobrou věc a za to mu moc děkuji.