JACÍ JSOU ČEŠI 50+?

6. 6. 2024 | Vstoupit do diskuze

Shrnuli jsme několik desítek rozhovorů s lidmi v tomto věku, s jejich blízkými i s profesionály, kteří pracují v oblasti služeb pro seniory. Vyplývá z nich mimo jiné i to, že bychom měli pojem „senioři“ používat uvážlivě. Podle průzkumů označuje v současné době v ČR největší část respondentů za stáří věk až od 70 let, nezřídka i později.

Většina lidí i při postupujícím věku vytěsňuje myšlenky na to, že by horšící se zdraví mohlo začít ovlivňovat jejich život, problém si nepřipouští nebo spíš potlačuje. Zároveň jsou tyto obavy, paradoxně, v podvědomí velmi silné, protože si signálů nejde nevšímat. Mnoho lidí se děsí představy, že by měli být na obtíž blízkým, nechce, aby o ně blízcí museli pečovat. Stydí se při představě, že by jim někdo pomáhal se základními životními úkony. Zazněla i slova: „Než to, to raději skočím z okna.“Přestali jsme vnímat pomoc seniorům v rodině jako samozřejmou součást života, jako to bylo u dřívějších generací.

Přesto podle novinových článků a odvolání na statistiky mnoho lidí v ČR (až 1 mil.) pečuje o nemocného blízkého. I v našich rozhovorech jsme narazili na smutné příběhy o tom, jak sám senior nebo „pre-senior“ pečuje o svého velmi nemocného rodiče, vzdal svůj život a automaticky se obětoval. Někdy ani nestíhá zjistit, jaké možnosti pomoci s péčí existují.

Zároveň ale zdaleka ne všichni si stáří představují jako hrozné období. Sami senioři na něm dovedou najít mnoho pozitivního. Mají najednou čas na své záliby a koníčky, jsou daleko svobodnější – odpadla nutnost péče o děti, nutnost uživit rodinu; mnozí vnímají, že jim věk dal určitý nadhled, moudrost, schopnost odlišovat důležité od nepodstatného. Mnozí senioři jsou do vysokého věku aktivní a udržují kontakty – mimo jiné i s bývalými kolegy, často v důchodovém věku i pracují. Častým konstatováním v rozhovorech s nimi bylo, že díky aktivitě a kontaktům s lidmi se necítí staří, že věk je jen číslo a že znají mladé, kteří jsou ve skutečnosti „opravdu staří“, ať už pomalým tempem, nezájmem o svět a lhostejností nebo nepřátelským přístupem k lidem. Některé vlastnosti se tedy stáří automaticky přisuzují, ale neodpovídá to skutečnosti.

Snad pro všechny v rozhovorech bylo společné, že staví rodinu patrně na nejvyšší místo v žebříčku hodnot. Neradi přiznávají, pokud vztahy dobře nefungují. Většina seniorů i v důchodové pozici pociťuje potřebu se nějak starat o děti a vnoučata, ať už jde o pomoc finanční nebo jinou. Někdy můžeme vidět „syndrom nepřestřižené pupeční šňůry“, kdy se především seniorky soustředí na děti a vnoučata až přespříliš.

Dospělé děti seniorů často o své rodiče taky nějakou formou pečují, ať už jsou to pravidelné telefonáty a kontrola, nebo větší či menší pomoc s různými věcmi. Zároveň jde ale často o sendvičovou generaci, jejíž časové možnosti mohou být omezené. Výjimkou není ani to, že staří rodiče žijí stovky kilometrů od svých dětí a možnost péče je tím limitovaná.

Odchod do starobního důchodu je také vnímán různě. Často představuje mezník, kterým člověk začíná „patřit do starého železa“, je nepotřebný. Mnozí se obávají ztráty smyslu života (zvláště ti, kdo se věnovali především práci a zapomněli na koníčky i kontakty s lidmi). Jiní se na důchod vyloženě těší. Často jsou to ti, kdo mají nějaké milované hobby (že na něj konečně budou mít dost času), hlídání vnoučat nebo hodně společenských kontaktů, případně ti, jejichž práce začíná být nad jejich síly. Někdy si lidé až po pár letech důchodu uvědomí, že času je nakonec víc, než si představovali, a po přestávce vyhledají práci na kratší úvazek. Ať už svoji původní, nebo úplně novou.

Senioři překvapivě neuvádí finance a jejich nedostatek mezi hlavními problémy, které by řešili. Zjednodušujícím pohledem by bylo, že jich všichni mají dostatek. Spíš je dnešní generace seniorů stále ta, která se dokáže uskromnit, vystačit si s málem a přizpůsobit svoji potřebu možnostem daným příjmem. Větší množství volného času mohou věnovat tomu, aby vyhledávali výhodné nabídky zboží a služeb nebo místa, kde je najdou bezplatně (např. Wi-Fi v McDonaldu).

Ztráty druhého ze dvou důchodů se ale většina lidí bojí. Stejně jako oslabení v praktických záležitostech (kromě emoční bolesti) po ztrátě partnera. Některé ženy vůbec neovládají manipulaci se složitějšími domácími zařízeními (kotel aj.), drobné řemeslnické práce (výměna baterie, nastavení různých programů v ovladačích) nebo netuší, co vše se kolem domu a auta musí zařizovat a kde. Muži pak cítí bezmoc při představě, že by si měli sami uvařit a udržovat běžný chod domácnosti, jako je praní, úklid, nákupy. Současná generace seniorů také dost často odmítá za pomoc s těmito věcmi platit profesionálům nebo je vůbec do domácnosti vpustit (obavy ze šmejdů, okradení, ztráty soukromí).

Senioři, kteří žijí v nějakém ubytovacím zařízení, pociťují jako největší újmu (pokud jde o standardní zařízení) ztrátu soukromí až ztrátu důstojnosti (to v případě společného bydlení a nedostatku soukromí např. při hygieně aj.) a často nemožnost mít u sebe své zvíře nebo pokračovat v aktivitách a vztazích ze svého původního bydliště. Zřejmě hlavně ze začátku pobytu v takovém zařízení postrádají možnost vařit si a stravovat se podle svého, časem si podle expertů někteří zvyknou na pohodlí, které jim to přináší, a stávají se dost zpohodlnělí a kritičtí. Zároveň mnozí oceňují snahu personálu připravovat pro ně zajímavý program.

Spolupráce s Kooperativou