Lidi čekali, že přijde kouzelník

Jaké hlavní změny přinesla druhá řada Krotitelů dluhů?

Změny jsou kosmetické a odráží spíše vývoj formátu než to, že by v první sérii bylo něco zásadně špatně. Hlavním posunem je práce s týmem. Přibyla do něj Petra Kozlová z Asociace občanských poraden, která má na starosti ty nejsociálnější případy. V jednom z prvních dílů druhé řady přivedla například jednu paní k osobnímu bankrotu.

Proč jste k poradcům Partners přibrali zástupkyni poraden?

V příběhu Bartoš v první řadě (nemocný otec s malým dítětem), který měl skoro největší divácký ohlas, se totiž ukázalo, že finanční poradci nejsou zvyklí se pohybovat mezi úřady, sociálními dávkami apod. Toto je naopak silná stránka Petry Kozlové.

Co vedlo k dalším změnám ve složení týmu?

Druhý návrh, který ovlivnil podobu týmu poradců, byl posunout se trochu věkem, aby tým nebyl tak výrazně mladý. Současný tým teď působí trošku starší, což je dobře a dodává mu to na důvěryhodnosti v očích diváků.

…ještě něco dalšího?

Poslední bod z té oblasti „personálních“ změn je výraznější a jasnější začlenění Tomáše Prouzy do týmu, kdy jsme chtěli, aby porady byly oficiálně vedené. Tomáš nyní moderuje poradu, v některých místech i v průběhu šetření dále komunikuje s poradcem nebo působí trochu jako inspektor těch příběhů. To ve výsledku opět působí na diváka dobře.

Co je pravdy na tom, že porady týmu mají působit trochu potemněle, jako na poradě agentů FBI?

Na začátku jsme chtěli porady stylizovat jako briefing FBI nebo jako poradu seriálového doktora House. Do stylizace se nyní v druhé řadě s jasnou postavou šéfa dostáváme víc. V televizní branži se nejedná o nic neobvyklého. Nakonec i postava doktora House je psaná podle Sherlocka Holmse, jenom přesunutá do zdravotnického prostředí.

Vždycky se při přípravě konceptu pořadu musíme něčeho chytit, spojitost s doktorem Housem je ta, že i v Krotitelích se musí udělat dobrá diagnóza případu. Spojitost s nějakým briefingem agentů je nakonec asi výraznější, ale ani to není nic zásadního, je to čistě vizuální stylizace.

Jaké jsou reakce na pořad ve vaší branži, tedy producentů a televizních stanic? Líbí se jim zvolený formát?

O pořad Krotitelů projevily zájem i jiné televize. A hodně lidí říká, že jsme zvolili správnou cestu i co se týče formátu, tj. Docu-reality. Realita natáčení je ale samozřejmě trochu jiná. Chvílemi mám pocit, že jsme si na sebe tím formátem ušili bič, protože je hrozně těžký, a to jak výrobně, tak i koncepčně. Každému novému střihačovi, režisérovi nebo scénáristovi říkám, že si na něm vyláme zuby, že to je typ formátu, který ještě nedělali. Nakonec mi vždycky dají za pravdu.

Co je na formátu tak obtížného?

Jde o dvě věci: prvním kamenem úrazu je formát zvaný docureality, dokument založený na zachycování skutečnosti, kombinace rality show a dokumentu, respektive publicistiky. Neustále se střetáváme s tím, že lidi neříkají úplně všechno a v průběhu natáčení začnou padat kostlivci ze skříně. Najednou vyplyne, že mají ještě další dluhy, o kterých se předtím nezmínili a podobně.

A druhý problém je formální střet příběhu a vyprávění s čísly. Noví lidé v produkci si na toto balancování musejí zvyknout a ne každý to umí – většině z nich čísla vůbec nic neříkají a o to těžší je pak ta koordinace. Čísla jsou podstatnou částí formátu, ale režisér je přeci jen „umělec“, nikoliv cifršpión.

Problém nastává právě tehdy, když se nám čísla začnou rozpadat, protože hrdinové příběhů neříkají úplně pravdu. Nebo když se natočí dvouhodinová analýza, a ta se musí následně sestříhat na pět minut. Třeba se stane, že v bilanci je ve výpočtu chyba, což si samozřejmě při standardní analýze mimo kamery poradce v klidu opraví. Ale ve chvíli, kdy tu chybu udělá na kameře, a teprve pak si to opraví, tak najednou to natočené číslo ve střižně nesedí s tím o deset minut dál. To se nám v první řadě skutečně stalo a museli jsme pak zpětně dohledávat, opravovat a retušovat čísla, aby to sedělo.

Dále veškerá čísla komplikují strukturu vyprávění příběhu. Vysvětlit vše z té finanční oblasti by znamenalo dělat každý díl na hodinu a půl minimálně. Což nejenže nejde, ale divák by to nerozdýchal.

Jsou zamlčené dluhy hlavním problémem při zpracovávání příběhů?

Těch problémových aspektů je více. Mezi lidmi, kteří se do Krotitelů hlásí, je velké procento osob s černým příjmem. S tím se ale nedá vůbec pracovat a čísla přestávají odpovídat. S trochou nadsázky bychom vlastně měli dostat pochvalu od finančního úřadu, protože jsme již několik aktérů donutili, aby takové příjmy přiznali a dodanili. Jednalo se například o nějaký příjem z nájmu, brigády a podobně.

V čem se liší formát docureality od reality show?

Zatímco reality show je manipulovaná věc v uměle vytvořeném prostředí (např. podpora konfliktů mezi lidmi nastěhovanými do vily), tak docureality se odehrává v přirozeném prostředí lidí a celý formát je postavený na realitě. Důvod, proč jsme po docureality v případě Krotitelů dluhů sáhli, je strašně jednoduchý. Chtěli bychom, aby pořad zaujal a vyvolal reakce, což bez příběhu nejde. Jinak by místo docureality vznikl nějaký edukativní pořad, na který by se ale dívalo hrozně málo lidí.

Takto diskuze pod články o Krotitelích jsou výrazně živější a internzivnější, než u jiných článků v rubrice Finance daného serveru. Což je dobře, diskuzi Krotitelé prostě vyvolávají. Ono také platí, že „financím přeci rozumí každý“. Jak říká David Kučera: hodně lidí má pocit, že sami sobě jsou nejlepším finančním poradcem.

Jak vnímáte vy osobně hlavní poselství pořadu pro veřejnost?

Diváci měli od pořadu s názvem Krotitelé dluhů hrozně velké očekávání. Mysleli si, že přijde nějaký kouzelník, luskne prsty a ty dluhy zmizí, proste je zkrotí. Pořad lidi učí, že ono to tak jednoduché zdaleka není, a že finanční problémy se mají řešit někdy na začátku a hlavně se jim má předcházet.

Hodně kontroverzně působí v pořadu místy vypravěč. V úplně prvním díle první série z aktérů dělal naivní hlupáky, kteří spoléhají s vyřešením finančních problémů na Boha…

Záměrem pořadu bylo místy provokovat, proto je po formální stránce silný vypravěč. Díky němu jsme schopni dosáhnout nějakého přesahu, byť se třeba někdy dostaneme již těsně za tu hranici. První díl skutečně vyvolal reakci u celé řady diváků, ale to je vlastně správně. Hrdina příběhu nám skutečně řekl, že spoléhal na to, že Bůh za něj problémy vyřeší. A fakt, že rodina doma neměla žádnou knížku včetně Bible, celou situaci také nějak definuje. Vypravěčova provokace vyvolává reakce a umí rozproudit debatu, a o to právě usilujeme. Paradoxně i přes nastavení pořadu jsme se nakonec dostali na poměrně vysokou škálu spokojenosti, která se u pořadů také měří.