Karolína Muchová: O olympiádě, prázdných kurtech a grandslamovém snu

Martin Vlnas | 17. 11. 2021 | Vstoupit do diskuze

Ve stovce nejlepších tenistek světa je momentálně hned osm Češek. Karolína Muchová je jednou z nich. Letos to dotáhla až do semifinále Australian Open a čtvrtfinále Wimbledonu. Chce ale mnohem víc!

Jak moc vás mrzelo, že jste se nemohla podívat do Tokia?
Olympiádu jsem nikdy nebrala jako tu nejdůležitější věc, grandslamy jsou pro mě ze sportovního pohledu víc. Na rozdíl od atletů, pro které je olympiáda absolutní vrchol všeho. Na druhou stranu mi spousta kamarádů vyprávěla, jak jedinečná je tamější atmosféra, kolik tam poznáte lidí… Nebýt pandemie, asi mě neúčast mrzí víc. Myslím, že hraju dobře a měla jsem šanci něčeho dosáhnout.

Jsou podle vás pravidla pro nasazování správná?
Podle mě nedávají smysl, ale jsem ráda, že se holkám povedlo dovézt medaile ze dvouhry i čtyřhry. Myslím, že je to mimořádný úspěch! Já mám alespoň víc času připravit se na americkou šňůru, která bude letos opravdu dlouhá. Čekají mě tři turnaje, pak jeden v Ostravě a znovu návrat do Indian Wells.

Jak si užíváte časové posuny?
Vždycky mi trvá dlouho se aklimatizovat. Dřív jsem létala do dějiště turnaje pět dní dopředu, ale pořád to bylo málo. Proto se snažím být na místě ještě dřív, aby si tělo zvyklo.

Jiné pokoje, jiné hotely. Nebloudíte někdy v noci po pokoji, když hledáte koupelnu?
Občas cestou do pokoje skončím v úplně jiném patře, někdy strkám kartu do cizích dveří a rozčiluju se, že mi zase nefunguje klíč. Stává se to, ale po pěti letech na túře mě to už nerozhází. Horší je, že se mnou kvůli pandemii nemůže cestovat tolik lidí jako dřív, kdy se mnou jezdili rodiče, brácha nebo kamarádi. Teď žijeme v bublině a můžeme si přivézt maximálně dva lidi. Musíme proto mnohem víc plánovat, kdo pojede a jak se lidi budou střídat. Jen já tam jsem furt. S trenérem a fyzioterapeutem. To jsou pro mě dva nejdůležitější lidé.

Jak se vám hraje před prázdnými stadiony?
Jsou tenistky, kterým to nevadí. Někdo je míň nervózní, protože na něj nekouká deset tisíc lidí. Mně to vadí. Přizpůsobila jsem se, ale energie z publika mi hrozně chybí. Během zápasu čerpám z diváků sílu. Na turnaji v Madridu jsem hrála s Marií Sakkariovou. Zápas, který začal před plným hledištěm, se protáhl přes jedenáctou hodinu, kdy začal platit zákaz vycházení. A tak všechny diváky před úvodem třetího setu poslali domů, a my dohrávaly o samotě v totálním tichu. Na centrálním kurtu. V rozhodujícím setu, kdy jsem energii opravdu potřebovala, zůstali v hledišti jen dva trenéři a dva fyzioterapeuti. Ticho. Ozvěna. Nakonec jsem vyhrála, ale ta změna dynamiky byla neuvěřitelná.

Zlepšily se během bubliny vztahy mezi tenistkami? Bavíte se mezi sebou víc?
Já vždycky raději vybírám hotely, kde ostatní nejsou. Jsem ráda, když občas vidím jiné tváře. Teď jsme všichni pohromadě, ale že bychom se vídali víc, to bych neřekla. Každý si jede podle svého plánu. Samozřejmě někdy s někým na kafe zajdu. V hotelu – jinam to nejde.

Máte mezi tenistkami kamarády?
Na dovolenou s nimi asi nepojedu, ale jsou tam holky, co mám ráda. Skvěle si rozumím s Karolínou Plíškovou, Markétou Vondroušovou, Káťou Siniakovou a taky ostatními Češkami na túře.

A naopak. Je tam někdo, kdo vám opravdu leze na nervy?
Některé potkávat nemusím, ale teď si nevybavím nikoho, kdo mě fakt štve. Tak zlé to není. Tenistky jsou hodně uzavřené ve svých týmech. Pohybujeme se ve skupinách.

Čím to, že jsou české ženy na kurtech úspěšnější než muži?
Na to se nás ptají všichni. Asi je to právě tím, že je nás ve špičce opravdu hodně. Ve stovce nejlepších osm. To snad nemá žádná jiná země. Mladé holky mají motivaci se na nás dotáhnout, hrají s námi a vidí, že to jde. Takhle přesně to fungovalo, když jsem byla mladá já a koukala na Petru Kvitovou a Káju Plíškovou, trénovala s nimi. Taky máme výborné trenéry. Kluci? Nevím… Pokulhávají. Teď máme dobré juniory, tak doufám, že se zvednou a ostatní se na ně přilepí. Když ale vidím mlaďochy ze zahraničí, přijdou mi zakouslejší. Jsou na zemi a dřou.

Na okruhu WTA jste pět let. Rok od roku se zlepšujete. Jak neupadnout do stereotypu?
Dělám to trochu jinak než ostatní holky. I kvůli zdraví hraju zhruba polovinu turnajů co ony. Dávám si větší pauzy. Nehraju tenis pro body, hodně si hlídám, abych se maximálně připravila, odpočinula si, měla čas se vrátit do Čech a být s rodinou. Teď jsem třeba týden nedržela raketu v ruce a nechybí mi. Mám i nového mentálního kouče. S těmi předchozími mě to nebavilo, necítila jsem žádný efekt. Spíš mi energii brali, než dávali. Tenhle je jiný. Přestože jsme se ještě neviděli naživo a zatím zoomujeme. Naše příprava je mnohem praktičtější. Dostávám od něj rady, které reálně používám na kurtu a fungují. Cvičíme. Navíc se baví i s trenérem. A učí mě meditovat. Mimochodem, není to legrace, ale pomáhá mi to.

Kdy jste vlastně poprvé pochopila, že to půjde? Že máte šanci dostat se mezi nejlepší?
Když jsem se kvalifikovala na grandslam. Bylo to na US Open. Podobný zlom byl předtím můj první turnaj na WTA Tour. Zpětně si moc tenisových úspěchů nepamatuju, ale vyhranou kvalifikaci na US Open mám v hlavě dodneška. Od té chvíle jsem věděla, že to zvládnu.

Poslední rok byl zatím nejúspěšnější…
Mám od loňského roku nového trenéra, Davida Kotyzu, který mi dal nový impuls. Ale opravdu je to hlavně o konzistentní práci a lidech, kteří ve vás věří a ukazují vám cestu.

Takže příští rok bude finále grandslamu a za dva roky titul?
Já bych nejradši chtěla titul hned zítra. Nejvíc musím zapracovat na fyzičce. To je moje nejslabší stránka. Běhání mě vůbec nebaví. Je to pro mě utrpení. Zvláštní na profesionálního sportovce, co? Ale běhám. Pomáhá mi to i zdravotně.

Jak se vyrovnáváte s porážkami?
Záleží, jak prohraju. Vím, že si na sebe kladu hrozně vysoké nároky a jsem na sebe přísná. Vždycky si říkám, že bych to měla vyhrát. Celé. Takhle to ale nejde, prohry pak bolí o to víc. Právě tohle řeším s mentálním koučem. Učím se porážky brát motivačně.

Jste třiatřicátá tenistka na světě podle aktuálního žebříčku. Tenisem se už asi velmi dobře živíte. Jaké ale byly začátky?
Když jsem objížděla challengery, které měly dotaci deset tisíc dolarů na celý turnaj, bylo to horší. Naši neseděli na hromadě peněz, takže mi pomáhali sponzoři. Půjčovali mi peníze a já jim pak vracela podíl ze všeho, co jsem vyhrála. Když jsem v jednadvaceti přišla do Prahy, podařilo se mi z jedné takové smlouvy vyplatit. Byla neuvěřitelně nevýhodná. Abych to mohla udělat, musela jsem si zase půjčit peníze jinde. Byl to strašný kolotoč. Z každé výhry pořád část peněz vracím a budu ještě další dva roky. Lidi se neuvědomují, kolik vám z výhry reálně zůstane. Minimálně třicet procent zdaníte všude, další procenta jdou lidem, kteří vám půjčili na startu kariéry, další procenta z odměny do týmu. Dál samozřejmě platíte ubytování a letenky týmu. Teď v Londýně stál pokoj 350 liber na noc. Je to drahá legrace.

Řešíte peníze?
Ne. Celkově snad v plusu jsem. Ale popravdě nevím, kolik jsem na každém turnaji vydělala. Vždycky si zapomenu vzít papíry, kde je to napsáno, a pak mi je musejí posílat poštou.

Víte, kolik máte na účtu?
Myslíte účtech? Mám eurový, dolarový, korunový. Vím…

Jak těžké je sehnat sponzora?
Teď v době kovidové je to ještě těžší. Firmy šetří. Mám partnerství s Adidasem a teď mi hodně pomáhají Partners. České firmy do tenisu peníze obvykle nedávají. Když mi přijde nabídka, abych za dvacet tisíc udělala deset postů na Instagram, nedává to smysl.

Udělala jste si nějakou radost za čtvrtfinále Wimbledonu?
Ani ne. Jela jsem tam pro titul. Chtěla jsem maličko víc. Z Wimbledonu jsem odjížděla spíš naštvaná.  

Hádáte se s lidmi v týmu?
Vůbec. Já na lidi nekřičím a nechci, aby někdo křičel na mě. Když na mě někdo řve, odcházím.

Rušíte tréninky, když se vám někdy opravdu nechce?
Samozřejmě se mi někdy nechce, když jsem ale zdravá, nikdy jsem trénink nezrušila. Fakt nikdy. V tom jsem disciplinovaná.

Když jsme u toho zoomování. Dokážete si představit, že byste jezdila po túře v osmdesátých letech a jediná spojka se světem by byla telefonní budka?
Myslím, že by bylo dobrý být nějaký čas offline. Nejsem posedlá focením sebe sama před zrcadlem a postováním na Instagram. Miliony lajků nesbírám. Otázkou je, jak dlouho by mně to takhle připadalo.