První výplaty dotovali z vlastní kapsy, když pobočka padala do minusu. Manželé Hrůšovi ale vsadili na vytrvalost a otevřenost

Zuzana Fendrychová | 23. 6. 2026 | Vstoupit do diskuze

Začínali jako bláhoví partneři s pobočkou, která každý měsíc ztrácela sto tisíc korun. Dnes se Martin a Iva Hrůšovi starají o více než tisíc rodin, spravují přes půl miliardy korun v investicích a loni svou společnou životní i byznysovou cestu stvrdili svatbou. Jak ustát extrémní psychický tlak, když na vás doma čekají dvě malé dcery, a jak si nastavit zdravé hranice, aby pracovní problémy neseděly s vámi u večeře? „Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem často není talent, ale vytrvalost,“ říkají v upřímném rozhovoru.

Jak ustát psychický tlak, když doma máte plnou zodpovědnost a první výplaty dotujete z vlastní kapsy?

Upřímně? Nedá se to ustát dokonale. Byly dny, kdy jsme šli spát s tím, že nevíme, jestli to celé dává smysl. Co nás drželo, byla jediná věc – byli jsme v tom dva. Když jeden z nás propadl pochybnostem, druhý ho vytáhl. Kdybychom to každý táhli sám, asi to nedopadne. A pak tu byly holky. Ony byly důvodem toho tlaku, ale zároveň důvodem, proč nešlo přestat. Když máte doma dvě malé dcery, nemáte luxus to vzdát. Musíte ráno vstát a jít do toho znova.

Jak extrémní tempo ovlivňovalo domácí atmosféru? Dařilo se nechat frustraci za dveřmi?

Nedařilo, hlavně ze začátku. Frustrace z desítek odmítnutí si cestu domů najde, ať chcete, nebo ne. Naučili jsme se to až postupně – a stálo nás to dost hádek, než nám došlo, že večeři u stolu nemůžeme měnit v další poradu. Pomohlo nám jedno pravidlo, kterého jsme se snažili držet: práce má svůj čas a rodina taky. Ne vždycky se to povedlo. Ale snaha to oddělit nás nakonec naučila líp komunikovat – nejen v práci, ale i doma.

Co bylo pro vztah největší zkouškou a jak jste si nastavovali hranice?

Největší zkouška byla, že jsme se neměli kam schovat. Když spolu pracujete i žijete, neexistuje „přijdu domů a vypnu“. Pracovní problém seděl s námi u večeře, v posteli, o víkendu. Museli jsme se naučit, že nesouhlas v práci neznamená problém ve vztahu – a naopak. To nepřišlo samo od sebe. Hranice jsme si nastavovali metodou pokus-omyl, často přes konflikt. Dnes víme, kdy je čas být kolegové a kdy partneři. Tehdy jsme se to teprve učili.

Fungovalo to spíš přes naprostou transparentnost a propojení obou světů?

Ano, transparentnost byla asi jediná cesta. Nešlo dělat, že práce neexistuje, když jsme ji oba žili na sto procent. Tak jsme to nepropojovali – ono se to propojilo samo. Holky i hypotéky se prostě řešily u jednoho stolu. Mělo to stinnou stránku (nikdy jste úplně „nevypnuli“), ale i obrovskou výhodu: nikdy jsme před sebou nemuseli nic hrát. Věděli jsme o sobě všechno – pracovně i osobně. A to vztahu i byznysu spíš pomohlo.

Jak dcery s odstupem vnímají vaši cestu? Inspirovalo je to, nebo na podnikání hledí skrz prsty?

Naše holky vyrostly paralelně s pobočkou – viděly ten zápřah z první řady. Těžko říct, jakým směrem se dají, ale občas zaznívá, že by chtěly mít taky něco svého. A to je možná to nejcennější, co si z toho odnesly – ať už budou dělat cokoli.

Jak se s úspěchem změnil work-life balance? Naučili jste se delegovat, nebo se jen změnil typ starostí?

Bylo by hezké říct, že dnes máme spoustu volného času. Pravda je, že se hlavně změnil typ starostí. Na začátku jsme řešili, jestli vůbec přežijeme. Dnes řešíme, jak růst zodpovědně a jak se postarat o tým a klienty tak, jak si zaslouží. Co se ale opravdu změnilo, je, že v tom nejsme sami. Máme tým, kterému můžeme věřit – a delegovat neznamená „zbavit se práce“, ale dát lidem prostor růst. To jsme se učit museli, protože na začátku jsme dělali všechno sami. Volného času je víc než tehdy, ale upřímně – tahle práce nikdy úplně nekončí.

V čem byla Iva největší oporou a jak máte rozdělené role dnes?

Martin: Iva byla oporou hlavně v tom, že nikdy nepropadla panice ve chvíli, kdy jsem ji potřeboval nejvíc. Když jsem měl slabý den – a měl jsem jich dost – ona držela směr. Je to dříč, který zvládne i tu nejnáročnější rutinu a nikdy nepoleví.

Iva: Martin je vizionář a plánovač. Dokáže vymyslet najednou několik skvělých projektů, které dávají naší práci smysl. Já jsem ta, která potom jde a implementuje je do týmu. Tak to máme rozdělené i dnes: Martin maluje směr a já držím realitu. A funguje to, protože se ty role doplňují, ne přetahují.

Jakou nejcennější radu byste dali mladému páru, který chce rozjet náročné podnikání a má malé děti?

Jednu věc nadevše: vztah musí být na prvním místě. Ne proto, že je to hezké heslo, ale protože je to praktické. Když se rozpadne vztah, rozpadne se i byznys – jsou to spojené nádoby. Takže i v nejhorším shonu si hlídejte, že spolu mluvíte jako partneři, nejen jako kolegové. Druhá rada: nečekejte, že to bude idylka. Bude to těžké, budete se hádat, budete pochybovat. To je normální. Důležité není se nehádat – důležité je naučit se z těch hádek něco, co vás posune. A třetí: ty malé děti nejsou překážka. Jsou důvod. V nejtěžších chvílích vám připomenou, proč to celé děláte.

Co vzkážete kolegům a začínajícím podnikatelům, aby to nevzdali? Kde hledat oporu a optimismus?

Že ten pocit „tohle nezvládnu“ má na začátku úplně každý – jen o něm nikdo nemluví. My jsme dotovali výplaty z vlastní kapsy a slýchali víc „ne“ než „ano“. Kdybychom to tehdy vzdali, přišli bychom o to nejlepší, co jsme kdy postavili. Oporu hledejte u lidí, kteří vám věří – u partnera, u parťáka, v týmu. Sami to neutáhnete a nemusíte. A optimismus? Ten nepřijde sám. Musíte si ho vybrat každé ráno znova, i ve dnech, kdy se nedaří. Protože ten rozdíl mezi „vzdal to“ a „dokázal to“ často není talent. Je to vytrvalost.

Foto: archiv manželů Hrůšových