Pokorná rebelka Karolína Čermák

Zuzana Fendrychová | 18. 12. 2024 | Vstoupit do diskuze

Po rozhovoru s letos jmenovanou ředitelkou D1 Karolínou Čermák jsem měla chuť si zabalit do batohu pár knížek a vyrazit do světa. Protože zdravé mentální a emoční nastavení vede k výjimečným výsledkům. To je mantra, která Karolínu poslední roky doprovází na všech soukromých i pracovních cestách. Přečtěte si rozhovor s hvězdou z titulní strany zimního vydání magazínu Jsme Partners.

Jak jako maminka dvou malých dětí konkrétně řešíte svůj diář a co ho nejvíc ovlivňuje? 

Vždycky budu výkonový typ, protože mi to prostě dává energii, potřebuji makat. Mám čtyřměsíčního syna a můj harmonogram je, že úterky a středy dělám dvanáctky. Nemusím mít pět dnů, stačí mi čtyři hodiny na určitou věc. Potřebuji se dostat do toho flow, pak jsem schopná vybagrovat takové množství energie, že urvu celý den a jsem spokojená. A to je podle mě ten klíčový princip – aby každý našel zdrojovou energii svého podnikání a díky tomu si našel svou vlastní cestu.  A ano, podle mě je přesně ta vrcholová pozice o tom, řídit vše mnohem víc svým mindsetem, hlavou, záměrem. Hodně věcí už ani sami odpracovat nemůžete, protože když máte ve firmě 90 lidí jako dneska já, tak to nejde všechno kompletně vydřít fyzicky, musíte to odmakat hlavou. 

Jak se mi měnily pozice, tak se měnilo i to, jak s lidmi makám. Jako M1 jsme pracovali na plných diářích a dneska jako ředitelka si dávám záležet, aby mí lidi o věcech přemýšleli správně, aby měli správné mentální techniky, jak se sebou pracovat. Aby si v momentech, kdy se jim nedaří, kladli správné otázky. Poslouchám je, chytám je za slovo, až věřím, že jsem pro ně někdy strašně otravná, že se pomalu bojí přede mnou něco říct. Strašně mě baví koukat do hlav, protože vím, že je to efektivní, když někomu pozitivně ovlivním myšlení a pomůžu mu poupravit přesvědčení a program. Pak s ním můžu dosáhnout třikrát lepších lvýsledků.

Co jste se o sobě za 12 let v Partners naučila?  

Tehdy jsem byla holka, která se v byznysu hnala za uznáním. To je bebíčko, které podle mě má většina z nás – potřebujeme úspěch na začátku kariéry. A teď jsem se dostala do stavu, kdy byznys mnohem víc vnímám jako poslání. A to je to, proč mi to celé dává brutální energii. Vím, že dávno nemusím, ale já prostě chci, protože jsem v tom našla svoje poslání. A to se propojilo s určitou myšlenkou, kam mě vede duše. Dělám byznys pravdivě a ano, byť mě samozřejmě strašně těší, že jsem vysoko v rank listech a jsem dobrá, tak ale – s odpuštěním – prostě se z toho „nepo“. Protože vím, že tohle si do hrobu nevezmu. Ten nejsilnější motiv je, že si to dneska umím užít, ale taky na tom vůbec nevisím.  

Jak do těchto myšlenek zapadá současné vnímání odpovědnosti, práv a povinností? Protože ty s každou kariérou úzce souvisejí…  

Já jsem byla rebel, mě k tomu naštěstí vychovali rodiče. Vděčím jim za hodně, že nejsem z rodiny, kde bychom drželi pusu a krok. Projevovalo se to už v minulém režimu názorem na něj a pokračovalo to vším dalším. Tím pádem mám odvahu jít svojí cestou a chtít si život tvořit sama, věřit v sebe a přijmout bezpodmínečnou zodpovědnost. Myslím, že nejlepší vyjádření toho, že jsem vlastním tvůrcem svého života, znamená neočekávat od nikoho vůbec nic. Ať je to moje dítě, nebo partner. Jediná osoba, od které já něco očekávám, jsem já sama. A ta zodpovědnost samozřejmě s povinnostmi souvisí. Když si třeba vybíráte lidi do týmů, tak koukáte i na tuhle stránku, vysvětlíte jim samozřejmě, nejenom že budou mít bonusy a můžou si čas řídit podle sebe, ale budou muset respektovat i druhou stránku mince a tou je právě tato zodpovědnost, bez té to nejde.

A rozumí tomu dneska lidé? 

Věřím, že ano. Samozřejmě je otázka, jak moc si člověk na pohovoru reálně uvědomuje, co to znamená převzít zodpovědnost. Praxe vždy ukáže, jak to doopravdy má. A v mých očích zodpovědnost je způsob uvažování, nejen soupis věcí nutných k vyřešení. To, že já věřím, že můžu ovlivnit úplně všechno, může klidně i vyvolat okamžitou depresi u člověka, který si řekne, že si za všechno může sám. Ale ta myšlenka nemá lidi dostat do deprese, naopak. Tahle myšlenka, když ji přijmu, je největším zdrojem životní svobody. Protože teprve v momentě, kdy přijmu, že si všechno v životě tvořím sám, se stanu součástí toho problému. A v momentě, kdy jsem jeho součástí, tak ho logicky můžu i sám vyřešit.

Vím, že jste nedávno byla na dvoutýdenním putování Saharou s cílem opět se posunout dál. Povedlo se? 

Jak se říká, zážitky si vás samy zavolají. A mě si Sahara prostě doslova zavolala. K Vánocům jsem dostala od mé úžasné tchyně knížku, dnes to beru jako znamení, že jsem tam prostě měla jet. Byl v ní rozhovor se známým koučem Pavlem Moricem a on tam právě psal, že byl na putování na Sahaře. A já jsem si řekla, že to zní dobře, a napsala si to na svůj seznamu cílů. A od napsání té poznámky uběhlo 30 minut a já byla na Saharu přihlášená, protože mi to samozřejmě nedalo a začala jsem na Googlu hledat, jak a kdo tam vlastně jezdí, na jak dlouho. No a vyhodilo mi to první firmu tady v Čechách, a jakmile jsem viděla fotku Sahary, začala jsem brečet a věděla, že tam prostě musím být co nejdřív. Všechno pak organizovala agentura. Přesunula mě do Tunisu, protože se putovalo v rámci tuniské části Sahary, tam se přidali beduíni, kteří dlouhodobě s agenturou spolupracují. A ti měli velbloudy a pak nás 14 dnů doprovázeli na putování. S krosnou nebo batohem prostě jdete po různých místech 120–150 kilometrů. A je to nejen fyzický proces, ale i spirituální cesta. Až zpětně jsem zjistila, že jsem byla už těhotná, takže o to silnější příběh mám se svým synem.

Chtěla jsem se propojit sama se sebou, prostě strávit se sebou a svou duší dva týdny, kouknout fakt do sebe, napojit se na svoji větší autenticitu a pravdu. Vlastně poznat, kdo je opravdu ta Karol, co už ušla nějakou cestu. Abych byla schopná rozlišit, co jsou věci, které jsem získala, ale ve výsledku nejsou moje. A to se naplnilo a samozřejmě to zase otevřelo i další témata, ale v celkovém ohledu to byl pro mě jeden z nejzásadnějších momentů života. Prostě věřím v takový ten princip – který nás konečně učí i rodičovství –, že jsem limitem svých dětí. V tom, jak o věcech přemýšlíme, chováním, vším. A já tomu věřím i na poli vedení lidí. To znamená, že i jako manažer a lídr jsem limitem svých lidí. V tom, jaké mám ambice, jak daleko vidím, co jsem schopná připustit, jak já na tom makám. A vlastně mi přijde, že jak sem poslední roky v byznysu byla výrazně míň, tak to logicky naložilo na mé lidi mnohem větší tlak a nároky, aby byli samostatní a převzali mnohem víc zodpovědnosti. A tohle se krásně spojilo s tím, že jsem jenom neseděla doma na zadku s dětmi, ale pracovala jsem na sobě v energetické, osobnostní rovině. Jsem proto strašně hrdá na mé lidi ve firmě, jak moc je teď vidět, že to není dneska můj byznys, ale opravdu taky mých lidí. Sami prostě mají neskutečný drive a chtějí. A věřím, že je to i tím, že jsem tomu energeticky otevřela brány. Že i já tvořím ten ředitelský zázrak, chci to dělat ve velkém. Věřím, že můžu být máma i ředitelka a obojí dělat skvěle a na vrcholové úrovni. Chápu, že to není pro každého.  A taky to není myšlenka jenom pro ženy, ale pro všechny. Pojďte z toho, co vnímáte jako svůj limit, udělat přednost. To, čím nakonec budete inspirovat. Pojďte prostě přemýšlet o tom, jak na sobě začít pracovat i v rovině osobnostní než čistě jenom makat. 

Děkuji za rozhovor, ať se daří.