Michal Krejčí: Jako manažer jsem se naučil řídit druhé. Jako ředitel a Partner jsem se naučil řídit systém

8. 10. 2021 | Vstoupit do diskuze

Jako jeden z mála obchodníků a finančních poradců si svoji cestu vyšlapal od úplného začátku až na vrchol mezi Partnery. Jak se dostal k finančnímu poradenství? Co ho stálo dosáhnutí nejvyšší mety a jak dnes pracuje se svými kolegy? Michal Krejčí na své cestě pochopil, co obnášejí nové začátky, a nejen o nich byl náš rozhovor.

Vaše životní motto zní: One life, one chance – jeden život, jedna šance. Kde jste objevil svou životní příležitost?
Musím říct, že se to spíše formovalo. Od mých 14 let, v deváté třídě jsem zažil své první brigády. Bylo to skutečně zajímavé, zkusit si jít od dělnických profesí. Dělal jsem u zakládacích strojů, noční směny, trojsměnné provozy, pracoval jsem i v zahraničí. Všechny tyto zkušenosti krásně vyformovaly, že jsem postupem času pochopil, co nechci. Když se mě později lidé ptali na motivaci, nevěděl jsem nic o firmách, bankách ani Partners, ale rozhodně jsem věděl, co nechci. Na vysoké škole už se rozjasňovalo, že tou cestou bude podnikání. A tak jsem zkoušel různé prodeje, včetně nabízení kreditních karet v obchodním domě. Na všechno vzpomínám jako na super zkušenosti, které tvarovaly mé ego a sebevědomí. Následně na mě jeden můj spolužák ze střední dal doporučení Honzovi Vodehnalovi a ten mi zavolal, že pro mě má příležitost. V mých 20 letech si se mnou poprvé někdo povídal o snech. Poprvé se mě někdo zeptal na to, jaký bych chtěl žít život. Ve 14 letech většinou slyšíte otázku: Co bys chtěl dělat? Když mi na pohovoru vyčíslili, kolik by v průměru stál měsíčně můj chtěný život, tak se mi trochu zbortil domeček z karet. Do té doby jsem si žil v přesvědčení, že vysoká škola skutečně znamená úspěšný život. A tenkrát to začalo. Tehdy jsem se setkal se svojí životní příležitostí.

Mluvíte o vysoké škole. Jaký jste studoval obor?
V prvním ročníku všeobecnou ekonomii. V dalších ročnících jsme si volili různé obory. Nejprve jsem měl podnikovou ekonomiku a později jsem přestoupil na marketing a obchod.

Potřeboval jste ke svému podnikání něco z toho, co jste si odnesl z ekonomické školy?
Pokud se jinými slovy ptáte, co mi dala vysoká škola, tak na tuto otázku odpovídám s oblibou. A sice že mi dala přátele na celý život. Byla to neskutečná jízda. Naučil jsem se být velmi efektivní, dále pak vyjednávání a diplomacii s učiteli a vzájemný respekt. Vyloženě nemohu říct, že by mě vysoká škola naučila obchodovat. Díky Partners a vzdělání, kterého se mi v Partners dostalo, jsem byl na míle daleko, ale zároveň mi to velice pomáhalo při zkouškách. A daleko lépe jsem rozuměl teorii. Pozitivní nastavení Partners mě vedlo k tomu, že jsem pak vysokou školu dělal daleko lépe a hravěji, protože jsem při studiích zároveň provozoval praxi. Zároveň mi vysoká škola dala spoustu kontaktů. Už nikdy jsem nezažil takovou koncentraci potenciálu k náborování parťáků do týmu.

Máte obecně pocit, že se v dnešní době lidé bojí snít? Jaký na to máte pohled?
Nemůžete se bát něčeho, o čem nevíte, že existuje. Pokud nemáte vědomé rodiče, kteří se vás ptají a zajímají se, co vlastně chcete, aniž by si do vás promítali nějaké vlastní neukojené tužby a ambice, tak nikdo z nás neměl povědomí, že by mohl mluvit o svých snech. Kdyby se vás někdo ve 14 letech zeptal ne na obor, ale na to, jaký chcete žít život... Nebo kolik chcete mít dětí... Ne podle pojmu správnosti, ale kolik opravdu chcete. Jak chceš žít? Kolik chceš mít majetku a peněz? Jak chceš pomáhat světu? Z těchto odpovědí by si někdo udělal obrázek reality a na něj napasoval obory.

Nebude potom život motivovaný pouze penězi?
To si nemyslím. Já sám jsem velmi emotivní člověk. Pro mě peníze představují prostředek k získání nějaké emoce. Jedna z nejhezčích emocí v životě pro mě byla, když jsem mohl ve druháku zajít za svými rodiči a říct jim, že už mě nemusejí živit. Samozřejmě jsem někde v duši očekával hrdost táty a mámy. I tak mi rodiče dál se studiemi pomáhali, ačkoliv jsem byl už schopen finanční samostatnosti. Peníze jsou pro mě i formou svobody. Mám tolik, kolik potřebuju ke své svobodě, a se zbytkem se snažím dělat ostatním radost. A slyšet někoho říkat, že má sny, ale že nechce vydělávat peníze, mi přijde často jako pokrytectví. Však peníze jsou měřítkem neboli ukazatelem tvého snu, že jdeš správným směrem. Nějak se to změřit musí.

Kvůli penězům v minulosti přišla do oboru finančního poradenství spousta lidí, kteří mu nerozuměli. Lidé se díky tomu začali na tento obor dívat skrze prsty. Setkal jste se ve svém týmu s někým, komu jste musel říct, že tuto práci nemůže vykonávat jenom kvůli penězům?
To je takový druhý extrém. Avšak netýká se to pouze finančního poradenství. Razil jsem rčení, že náš obor přitahuje pouze snílky nebo blázny. Protože těm lidem očividně někdo zapomněl říct, že tahle práce je doopravdy dřina. Jako každé jiné podnikání. Na pohovorech jsem tedy říkal: Ano, můžeš si vydělat, kolik chceš, protože jdeš podnikat. V podnikání ta horní hranice není. Ale bude to bolet a budeš muset na sobě makat. Budou tě lidé odmítat atd. Hodně lidí, kteří přišli jen za vidinou peněz bez nějaké větší práce, jsem odradil většinou už u pohovorů.

Říkáte, že vám vysoká škola přivedla do cesty přátele na celý život. Přišel jste na druhou stranu o nějaké přátele kvůli svému podnikání v Partners?
Samozřejmě. Každého, kdo začíná jakkoliv podnikat a setkává se se známým nepochopením nebo odrazováním, bych rád alespoň na chvíli nechal obléct svoji kůži, aby po době vytrvání zažili stejnou satisfakci. Před 13 lety vám lidé přestali brát telefon s tím, že jste obyčejný chamtivý pojišťovák a ať už jim nevoláte, ale po deseti letech potkáte ty samé lidi, kteří říkají: „Hele, byli jsme blbí, že jsme to nešli dělat s tebou.“ Vytrvalost přináší hezkou satisfakci. Pak i naštvanost z mojí strany opadla. Takže po čase se spousta přátelství obnovila. Rozhodně tomu nahrává i pohled vyvíjející se doby, kdy před 13 lety tuto práci dělalo opravdu tolik lidí, že působila nedůvěryhodně. Mě osobně vždy mrzelo pouze to, když mě člověk s představou, že jsem další z předlouhé řady stejných poradců, ani nevyslechl.

Pojišťovacím i realitním makléřům do jejich činností dnes dost zasahuje stát. Myslíte si, že to přispívá ke kvalitě vašeho trhu?
Jednoznačně. Pokud před deseti lety těch lidí, kteří měli certifikace, registrace a mohli podepsat cokoliv, bylo kolem 170 tisíc, a dnes jich je 40 tisíc, tak je to veliký rozdíl. Navíc to dál ubývá, protože jednak se certifikace dnes musí platit a jednak se zesložiťují produkty. Dnes už uzavření smlouvy s sebou nese i velkou odpovědnost, včetně možných pokut. Zároveň se to dnes nedá dělat bez maturity, takže myslím, že se ten náš český trh pročišťuje a zkvalitňuje.

Zároveň bude ale pro vás daleko těžší sehnat kolegy a poradce.
To může být. Výchova nových kolegů je opravdu jiná. Díky větším nárokům na zkoušky a různé certifikace je to skutečně těžší. Mým hlavním zdrojem nových poradců jsou studenti, kteří ovšem tyto zkoušky mnohdy dělají natřikrát a jsou pro ně těžší než testy na škole. Proto i člověk, který tuto práci kdysi dělal jako přivýdělek občasným podpisem, nemá šanci u toho vydržet. Zároveň i klienti jsou dnes náročnější a já si myslím, že to vše dohromady je naprosto v pořádku. Přál bych si, aby člověka finance bolely tak jako zuby. Pak by u našich poradců stály fronty jako u zubařů. Největší přidaná hodnota finančního poradce pro klienta je ochrana. Člověk není většinou schopný se sám na sebe objektivně podívat. A proto by tu měl stát finanční poradce, který ochrání finance člověka před ním samotným.

Do Partners jste nastupoval v roce 2007 a dnes jste jeden z Partnerů. V roce 2013 jste dosáhl pozice ředitele, ale poté vám ji jeden ze zakladatelů sebral. Co se stalo?
Bylo to vlastně zcela jasné. Byl jsem mladý, hladový a dravý. A celá naše firma běží na konkrétní motivaci. Jednou jsem vymyslel způsob, jak na klienta netlačit, když nám šlo třeba o datově vyhraněnou motivaci. A to odesíláním produkce o něco později. Tato technika se ve velkém rozlezla celým mým týmem, což způsobilo termínový zmatek vždy v tom dalším měsíci. Už když si mě tehdy Petr Borkovec volal k sobě na kobereček, jsem svůj tým urgoval, že tento zlepšovák využívají špatně. Ale to se těžko říká, když jste to sám vymyslel. Ryba smrdí od hlavy. Ale potřebovalo se s tím skončit. Nakonec se Petrův čin ukázal být dobrou službou. Požádal jsem ho, aby mě ponížil o pozici a udělal ze mě exemplární příklad, který dostal trest. Potřebovali jsme, aby to ti moji lidé viděli. Mohl jsem říct: Hele, vzal jsem to na sebe, ale ukončíme to.

Bral jste tu v chvíli toto ponížení jako krizi ve svém podnikání, nebo jako drobné klopýtnutí?
Já to považuji jen za takový trest, který přijde, když nehrajete podle pravidel. Když jedete na červenou, zasloužíte pokutu nebo dřív či později způsobíte nehodu. Takže pokud krize, tak bych to označil spíše za takovou morální krizí. Skutečnou a vážnou krizi jsem vnímal jinde. Jedna taková na mě sedla, když jsme otevírali Polsko. Cítil jsem neodbytnou potřebu u toho být. Dva roky jsem pravidelně jezdil do Polska rozjíždět nejrůznější města. Jako mladý nadšenec jsem se domníval, že to celé uhraji. Že se to bude podobat rozjíždění kteréhokoliv jiného českého města. Ale s tlumočnicí postupovalo všechno dvakrát tak dlouho. V neděli večer jsem přijel do Polska, kde jsem pracoval třeba do středy do večera s vidinou, že čtvrtek, pátek a sobotu věnuji práci zase v Čechách. Přiznám se, že jsem byl regulérně unavený. Vše děláte dvojmo, navíc ještě ve velkých vzdálenostech. V době, kdy jsem se rozhodoval pro Polsko, nás v týmu bylo 300. A když jsem po dvou letech po neúspěšném rozjetí Polsko opustil, zbylo nás jen 53. To byla skutečně krize! Šest let budování pryč. Myslím, že jsem podnikal špatně. Vždy mi dělalo problém vidět, jak se mým lidem nedaří. A proto jsem se je všemožně snažil ochránit. A dělal práci za ně. A když se najednou Krejčí uklidil na dlouhý čas a polovinu každého týdne pryč, bylo vidět, jak na tom jsou ve skutečnosti. A ti lidé padali a padali, až se to všechno nakonec rozsypalo. Byla to veliká rána. Cítil jsem se, že jdu dělat něco velkého a že mám velikou vizi. A že za vámi jako za ředitelem stojí celá firma. Pak se vrátíte, zbylá šestina lidí stojí s rukama v kapsách a běduje. Svolal jsem velkou poradu těch, kteří zbyli. Veřejně jsem se všem omluvil za své přehnané ambice, a že jsem je v tom nechal nepřipravené. Poprosil jsem o druhou šanci. Chtěl jsem, abychom si společně vyhrnuli rukávy a šli do toho znovu. To byl rok 2013. V roce 2020, po sedmi letech, je nás 250 a ještě na těch předchozích číslech nejsme. Ale i přes polské selhání bych to nikdy nevzal zpátky. Naučil jsem se mluvit o vizích a rozjíždět něco na „zelené louce“.

Ve chvíli, kdy jste žádal své zbylé kolegy o odpuštění, odpustili všichni?
Do hlavy jsem nikomu neviděl a rozhodně jsem nepotřeboval, aby mi říkali, co si o mně myslí. Řekl jsem jim, jak jsem to cítil, proč jsem do toho šel, proč se nám stalo to, co se nám stalo. I jejich ega musela vlastně pochopit, že se jim dařilo hlavně proto, že jsem pracoval za ně. To byl masakr. Museli přijmout novou verzi mě samotného, která byla: Krejčí už nikdy nebude podnikat za vás, ale s vámi. Že budeme všechno dělat spolu. Potřeboval jsem je nasměrovat k tomu, proč jsem v podnikání byl tak dobrý: Protože jsem to všechno dělal. Nebránil jsem se to vše dělat znovu, ale s nimi, už ne za ně. Je jsem musel naučit správně pracovat, ale hlavně sebe naučit koukat na člověka, kterého vedete, jak selhává. Musel jsem si osvojit dovednost koukat na svého člověka, zatímco dostává rány, padá a teče z něho krev. Ale když ho budete zvedat, nikdy nepřestane padat. Svou neustálou pomocí jsem jim bránil v jejich vlastním růstu, což se s příchodem Polska krásně ukázalo. Musel jsem se naučit trpělivosti, přihlížet pádům a říkat ne. V každé firmě vždycky zaškobrtnete. A tenkrát to bylo skutečně období pořádných a tvrdých zkušeností. Ale od té doby cítím, že je firma zdravá. Dnes už mám ve firmě naprosto samostatné jedince.

Máte svého kouče?
Dnes už ano. Samozřejmě koučů je spousta. Dokonce můžete říct o každém člověku, který vás něčím inspiruje, že je kouč. Můj kouč je třeba i moje manželka. I číšník v baru, který vás bude něčím vytáčet, vám může být takovým koučem, neboť vás nutí k zamyšlení: Proč mi tahle konkrétní věc vadí? Ale jinak mám svého osobního terapeuta, se kterým pracuji na svých tématech, kde odpočívám a relaxuju, kde sbírám inspiraci. A hlavně kde mám možnost se zastavit. Protože zjišťuji, že v mém životě je nejtěžší najít si chvilku sám pro sebe.

Když se s někým bavíte a on vám vypráví o svých snech, značí to pro vás nějaké jeho hodnoty? Co je pro něj důležité?
Já se na to rovnou ptám. Co je pro něj důležité a proč tu práci dělá. Za roky jsem se naučil přímočarosti. Nehraju s nikým hry, protože se v nich nevyznám. Tudíž pokud se někoho chci zeptat na sny nebo na hodnoty, tak se ho jednoduše zeptám na sny a na hodnoty. Nějakým seznamem otázek se doptám k tomu, zda je ten člověk pro mě dobrý. Co ale znamená pro mě dobrý člověk? Já to vlastně ani nevím. Já lidi nesoudím. Myslím, že kdybyste mě viděl na začátku, tak byste na mě nevsadil. Ale tu šanci jsem od někoho dostal. A já si myslím, že je dobré tu šanci posílat dál. Honza se mnou kdysi projevil velkou trpělivost, a proto já dneska já mám velikou trpělivost s mladými lidmi, vlastně s lidmi obecně. Chci jim dávat šanci, chci, ať se porvou. Ale ať můžou říct: Já jsem tu šanci dostal, a rozhodl jsem se, že chci být zahradník.

Učíte mladé lidi, věkový průměr 23 let. Dnes se hodně komunikuje online. Jak vnímáte postupnou změnu obchodního prostředí v komunikaci? Vnímáte, že tito mladí lidé vlastně do tohoto oboru přinášejí i ty modernější nástroje komunikace s klienty?
S bratrem jsme se o tomto nedávno bavili. Shodli jsme se, že tu panuje jedna základní bariéra. A tou je lenost. Ta tu byla vždycky. Člověk je od přírody líný tvor. My jsme se vždy snažili tu bariéru lenosti překročit motivací. Aby akce vyvolala reakci. Motivovali jsme člověka, aby přišel na schůzku nebo na pohovor. Dnes zjišťuji, že moderní komunikační technologie nám dávají nádherný nástroj se k sobě dostat. I za dobu krize jsme přemýšleli, jak celou kancelář přetočit na online úroveň. Zaznamenali jsme největší nárůst v náboru nových lidí, protože nejvíc lidí koukalo na webináře. A té rychlé mobilizaci na online svět přičítám i velkou zásluhu obrovské části firmy, která je tvořena z mladé generace.

Jaký byl pro vás největší rozdíl mezi tím, když jste podruhé obhájil pozici ředitele a pozici Partnera?
Když si představíte cashflow kvadrant Roberta Kiyosakiho, tak u nás pozice konzultantů jsou živnostenské pozice, kde jsou lidé živení ze svých osobních výkonů, které udělají s klienty. Z portfolia, které uzavřou. Dnes obrovské procento představuje i péče o toho klienta. To jsem dělal dva roky. Pak jdete na tu manažerskou bázi. Když si uvědomíte, že byste tu práci chtěl dělat ve větším, pomáhat více lidem a větším rodinám, tak víte, že jednoduše nemůžete dělat sám. Kolik sami budete schopni obstarat klientů i s péčí? Asi tak 200? Možná 300 s asistentkou. Víc ani ťuk. A já to chtěl dělat ve velkém, tudíž jsem dal dohromady tým. A jako manažer jste už placen z obratu, z úspěchu svých lidí. Čím více byli úspěšní oni, tím více já. Rostli jsme společně. Ředitelova funkce je, že neshromažďuje kolem sebe pouze konzultanty a obchodníky. Dáváte lidem motivaci. Stručně řečeno, ředitelská pozice je o tom, že vychováváte manažery. A partnerská pozice svědčí o výsledku, že jste vychoval několik ředitelů. Jako konzultant jsem se naučil řídit sebe. Jako manažer jsem se naučil řídit druhé. A jako ředitel a Partner jsem se naučil řídit systém. A právě systém je odpovědný za úspěšnost, proto já už dneska nedělám ani klienty, ani pohovory, ale moje role tkví v udržování funkčnosti systému. Pečuji o systém.

Jaká je tedy vaše další meta?
Před nedávnem jsme otevřeli vlastní pojišťovnu Simplea, následovala penzijní společnost Rentea, kde se budeme starat lidem o důchody. A aktuálně stavíme vlastní banku. Nechceme dělat jen vlastní produkty, chceme především zatřást trhem. Porušit status quo, kde nám někdo říká, jak jde nebo nejde pojistka udělat. A další mé mety? Lidi, co mě znají, vědí, že jsem týmový hráč. Zjistil jsem, že dostat se na vrchol nebylo snadné, ale ani závratné těžké. Stačilo 13 let vydržet, zatnout zuby a pár desítek nocí probrečet, a jste tam. Ale co ti ostatní? Vždyť já jsem jim dal slib, že budeme úspěšní společně. A já bych rád, aby do pěti let z mého partnerství vzešlo 6 nových Partnerů. Pokud se to podaří, tak řeknu upřímně, že bych byl hezkým způsobem namyšlený a především hrdý. Nejen s bankou se nám otevírají možnosti dalších zemí a to bude potřebovat správné mladé a dravé lidi.

Když zmiňujete expanzi do nových zemí, tak v Polsku vám to moc nevyšlo. Máte ještě pořád chuť pouštět se do něčeho podobného znovu?
Ano, ta chuť tu je. Je tu dole v podbřišku takové to šimrání, kdy prostě musíte. Říkáte si, že kdo jiný, a pokud je tu ta touha, tak bych určitě měl tu příležitost využít. A rozhodně si myslím, že si klienti na Slovensku zaslouží poznat a dostat naši dokonalou finanční službu. Je to opravdové dobrodružství. Určitě bych taky rád zmínil, že mimo chuti je zde i podpora jak od rodiny, tak od mých partnerů v ČR. Firma v ČR je dneska více zralá mám tam skvělé podnikatelské osobnosti, lidi, kteří se vše naučili a řídí si firmy sami. A to je skvělý pocit – mít vědomí toho, že jste vybudovali byznys, kde je znát váš rukopis, lidé fungují a vy můžete expandovat do dalších zemí a tím navyšovat hodnotu celého byznysu v ČR.

Vnímáte expanzi na Slovensko jako příležitost zkusit nový trh znovu a lépe?
Ano, vnímám to skutečně tak, že máme jak skvělou službu pro klienty, tak úžasnou podnikatelskou příležitost pro podnikatele a „hladové“ lidi na Slovensku, kteří chtějí budovat dlouhodobý a zajímavý byznys s námi.  Takže určitě. Jsem podnikatel a ti se nevzdávají. Uděláme to znovu a teď uspějeme. Máme tam skvělý tým.

Využijete nějaké zkušenosti po nezdařeném rozjezdu Polska?
Jistě je jich celá řada. Avšak asi nejcennější, co jsme si odnesli, je to, že chceme každou novou zemi, kterou otevřeme, dobře analyzovat, abychom věděli, s jakým byznys modelem do té či oné země chceme jít. Abychom znali „use case“, to znamená, co je pro dané země typické… Co obvykle lidé řeší a naopak neřeší z pohledu finančních služeb a ekonomického kontextu. Takže ano, této expanzi věřím o mnoho více než té do Polska – mimochodem, tam plánujeme jít znovu. Proč tomu věřím? Díky tomu, že na Slovensko jdeme franšízovým a profi poradenským modelem… Díky tomu, že jsme našli 7 špičkových lokálních Master Franšízantů, tak je ta expanze reálná. Je to opravdu zajímavé a i my se díky tomu učíme hodně věcí, které pak naopak využíváme v Čechách.  

Co vlastně vy a vzdělávání vedle toho, co potřebujete pro svoji práci? Baví vás třeba studium cizích jazyků?
Polsko mi ukázalo, že kolik jazyků umíme, tolikrát jsme člověkem, jak praví rčení. Ale ověřil jsem si, že jazyk umět striktně nemusím a s tlumočníkem jsem schopen strukturu vybudovat. Kdybych měl změřit efektivitu naučení se jazyka a ježdění s někým, kdo už plynule umí, tak se asi učit nebudu. Jelikož dělám people business, tak pro mě největší vzdělání je co nejvíc se dotýkat lidské psychiky, traumat a motivace. Snažím se je co možná nejvíce chápat. Snažím se být profík na lidi, mít lepší komunikaci a empatii, dělat lepší diplomacii… To jsou témata, ve kterých se chci dál vzdělávat.

Jak moc ovlivnilo podnikání v Partners váš rodinný život? Podniká s vámi ještě někdo další z rodiny, kromě zmíněného bratra?
Je dobré si uvědomit, že takhle velké podnikání dělat sám nejde. Žena se musela smířit, že musí v domácnosti trpět další manželku jménem Partners. Myslím, že to už dnes nejde oddělit. Nemohl bych podnikat nikdy tak, že bych řekl, že pracuju zaměstnaneckým stylem. Často pracuju v noci. A rodina chápe, že je to životní styl, který s sebou nese určité věci, ale také přináší odměny, díky kterým máme život takový, jaký máme. Jsem rád, že to takto chápou, i když to se mnou není vždy lehké. Pro mě osobně je třeba lehké strávit půl dne se synem a nepodívat se ani jednou na telefon. Ale já zase moc koníčků nemám, protože tohle podnikání je mojí obrovskou zálibou samo o sobě.

Kdy jste naposledy byl celý den bez telefonu?
Nevím, asi nikdy.

A dokážete si to představit?
Dokážu a těším se na to. Jelikož rád zkouším alternativní věci, tak se chystám v budoucnu zavřít na týden do tmy, kde si troufám říct, že není dovolen telefon. Takže to jistě přijde.

Lákalo by vás třeba podnikat v něčem jiném než ve financích?
Ne, rozhodně ne. Nelze to nazvat jenom financemi. Spousta mladých lidí má mnoho nápadů, spoustu směrů, kterým se věnují, ale ve výsledku nejsou nikde užiteční. Všichni velcí podnikatelé mají svůj vlajkový produkt, který jim vydělává, a proto mají prostor na přidružené věci. Pro mě je vlajková loď Partners. A firma přináší neustále tolik výzev, že nechci tříštit sílu a energii – jako tomu bylo u Polska. Navíc jakou zprávu bych tím vysílal světu? Že se nudím? Že Partners nevěřím a mám další věci? Mě Partners naplno vytěžuje, a když si uloupnu nějaký čas, tak ho chci trávit s rodinou. Choutky mám odpřemýšlené. Navíc se chystáme přesunout z bytu někam do přírody na vesnici, do krásného domečku, takže věřím, že dalšího vytížení budu mít až dost.