Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Radim Lukeš: NEJDŘÍV SE MUSÍŠ NĚKÝM STÁT, ABYS MOHL NĚCO MÍT

23. 11. 2020 | Vstoupit do diskuze

Spoluzakladatel finančně poradenské společnosti Partners, dnes již Partners finanční skupiny, je dlouholetým čtenářem magazínu FC. „Co mě na něm fascinuje? Rozmanití lidé ze všech oborů a vždy stejná cesta k úspěchu: disciplína, výdrž, silná vize, vnitřní rovnováha, schopnost být sám sebou, najít si svou cestu, překonávat překážky. Inspirace i nabíječka. Když se ocitnu na těžké křižovatce, vybavím si FC a ty lidi. Jednu cestu pro všechny. I pro mě,“ říká RADIM LUKEŠ, který přináší svůj pohled na bolest, zesilování i úspěch.

Radim Lukeš: NEJDŘÍV SE MUSÍŠ NĚKÝM STÁT, ABYS MOHL NĚCO MÍT

„Kdekdo se zasní, třeba při sportu, a chtěl by být druhý Jágr nebo Michael Jordan. Ale přitom zapomíná, že když chce jiný život, musí změnit ten stávající – a něco té změně obětovat. Buddha řekl: ,Bolest je nevyhnutelná.‘ A já jen doplním: Bolesti se nikdo nevyhne. NIKDO! To znamená ani ten, kdo cestou změny k úspěchu nepůjde.“ Tuto myšlenku fixujme.

CHCEŠ RADĚJI KRÁTKOU BOLEST, NEBO BOLEST NAPOŘÁD?
Finančník Radim Lukeš, to se málo ví, začínal podnikat provozováním posilovny. Principy posilování pronikly i do jeho myšlení. Postavil na nich úspěch svůj i druhých. „Leden byl v posilovně nejnarvanější měsíc. Samá novoroční předsevzetí. Těm návštěvníkům jsme říkali, ledňáčci‘. V lednu totiž začali i skončili. Přišli zase až za rok.“ Dlouho přemýšlel proč. Proč člověk, který něco chce, potom z cesty, kterou nastoupí, zase sejde. Proč se sám připraví o to, co je pro něj důležité a za čím jednou vyšel.

„Myslím, že důvodem je právě bolest. NEOCHOTA ji vydržet. NEPOCHOPENÍ, že bolestí se prostě musí projít. A že jediné skutečné dilema zní: Má moje bolest být jen zpočátku a krátká, nebo po zbytek života a stálá?“

Pozor, nemluví už jen o cvičení. Mluví o jakékoli cestě k úspěchu. I ke zbohatnutí.

„V posilovně je to zřejmě nejzjevnější. Když se rozhodnete například zhubnout, na začátku ta cesta strašně bolí, a tím myslím nejen nerozhýbané svaly. Bolí také to, že fyzicky dřete, snažíte se a vizuálně to pořád není vidět. Bolí to prostě i psychicky. Ale pokud tu počáteční fyzickou i psychickou bolest překonáte, znenadání ty změny v zrcadle i na svém zlepšeném výkonu spatříte! Nadchnou Vás a motivují, a o to energičtěji pokračujete. Vše, co jste předtím snášeli se zaťatými zuby, Vám jde lépe. Ale někdo jiný se ve stejné situaci rozhodne vzdát. Nebo vůbec nehubnout. Pak tu bolest, která přejde ve zdravotní problém, má ne jednou, ale i nastálo.“ Jedním dechem Radim dodává, že ani ve fitku, ani ve finančním poradenství nikoho do pozitivních změn nenutil.

„Pouze těm, kteří se o svou budoucnost nestarají, říkám: ,Pak ale nebrečte! Proč brečíte? Vždyť to máte v rukou! I teď, jestli chcete. A jestli stále nechcete, tak si toto své rozhodnutí alespoň užívejte. Nehubněte, přejídejte se, ale nebrečte. Radujte se, když už to chcete.‘“

PŘEMÝŠLEJ NAD TÍM, CO UČÍŠ SVÉ DĚTI
Když už je řeč o bolesti, Radimu Lukešovi rvou srdce následující čísla.

„Dívám se na televizi a v průměru snad každá třetí reklama vykřikuje: Půjč si! Jeď za to na dovolenou! Kup si nové auto, i když na něj nemáš! Krvácím, když tohle slyším. Pak máte národ, kde z deseti milionů obyvatel je rovný milion v exekuci. A to nejsou lidé bez vzdělání. Jsou to klidně vysokoškoláci, z Prahy, Brna. Když se jich potom ptám, jak se jim to mohlo stát, jenom věší hlavu a říkají: ,My jsme si mysleli, že je normální si půjčovat!‘ Chápete? Oni mluví o normálnosti! Protože to každý den slyší... Nedomyslí, že se mohou dostat do stadia, kdy nebudou schopni splácet.“ Odečteme-li děti a důchodce, v exekuci je každý šestý produktivní Čech.

„Něco je špatně. Systémově špatně. Nedávno jedna automobilka rozdala svým zaměstnancům vysoké bonusy. Pak se zajímala, na co je lidé použili. Co myslíte? Nejvíce z nich nakoupilo dětem nové řady mobilních telefonů! Šílené. V hlavách lidí je jen spotřeba. Žádné investice. Žádné odkládání. Žádné úročení.“

Sám je „Husákovo dítě“. Jako já.

„Když jsme byli malí, nebyly exekuce. Lidé se totiž k penězům chovali jinak. Dokonce i děti. Babička mi dala na přilepšenou bankovku a já si ji šetřil. Nesnadná doba vedla všechny k tomu, aby se učili se svými výdělky vycházet. Aby neutráceli to, co nemají. Tehdy to byl vtip: Jak bych mohl utratit to, co nemám? Ale dnes to možné je.“

Proto se Radim ptá: „Jestliže rodiče nemají dostatečnou finanční gramotnost, co se od nich naučí jejich děti? Vidím rodiče, kteří se snaží spořit. Ale pak, po mnoha letech odkládání peněz, dají dětem nahromaděné stavební spoření se slovy: ,Dělej si s tím, co chceš. Je to Tvoje.‘ A ty děti to ihned utratí. Jenže upřímně, ruku na srdce: Kdo se na ty děti může zlobit, když je to pro ně normální? Vidí to všude.“

Radim už domýšlí, kam tento směr může spět. „Přijde politik-populista a vyhlásí: ,Když mě zvolíte, odpustím vám všechny exekuce.‘ Hlasem jednoho milionu občanů v exekuci bude zvolen. Ale co to naučí národ? Mámo, táto, jen si půjčme, oni nám to stejně odpustí...“

OPRAVDU CHCEŠ BÝT MILIONÁŘEM?
Když v roce 2007 tehdy třicetiletý Radim Lukeš spoluzaložil Partners, způsobil malou revoluci. Nestvořil první finančně poradenskou společnost, ale v něčem ojedinělou.

„Chceme, aby naši klienti bohatli společně s námi,“ vyhlásil tehdy. Přitom se zaměřil nikoli na bohaté. „Člověk s průměrným příjmem může být za dvanáct let milionářem, tedy mít na svém bankovním účtu jeden milion korun. Ovšem musí se s námi naučit hospodařit, odkládat si.“ Zmíněných dvanáct let od té doby již uplynulo. „A my jsme slovo dodrželi,“ je rád. „Už dávno máme první stovku milionářů i s průměrným měsíčním příjmem. Ale není to snadná cesta. Každého nového klienta se ptáme: ,Máte za cíl stát se milionářem?‘ Všichni horečně kývou hlavou: ,Jasně!‘ Každý chce. Kdo by nechtěl? Komu by se nechtělo být druhým Jágrem nebo Michaelem Jordanem? A jsme zpátky u podstaty. Vraťme se do posilovny. Každý, kdo přijde cvičit poprvé, chce být vysvalený a pohledný. Jenže cíl je jedna věc, a cesta k němu je věc druhá. Ta cesta má totiž – ve fitku i ve finančním hospodaření – svá pravidla.“

Prvním pravidlem je kázeň.
„Tím myslím NAPROSTOU disciplínu. Když si klient začne odkládat peníze, nesmí to říct především manželce,“ usměje se Radim Lukeš. Ale hned zvážní.

„Říkám to v lehké nadsázce, nicméně občas se stane, že jakmile partnerka našeho klienta zjistí, že jsou někde odložené úspory, obvykle okamžitě ví, co si za ně POTŘEBUJE koupit. Vždy je totiž za co peníze utratit. A když tak partnerka učiní, znamená to, že klient pak začíná od nuly. Jako v tom fitku. Stačí zhřešit, a napadne Vás říct: To cvičení ani nemá cenu...“

Druhým pravidlem je pravidelnost.
„Znamená prakticky ZAPOMENOUT, že si vůbec nějaké peníze odkládáte.“ Jak toho dosáhnout? „Nejlépe metodou ,Nejdřív zaplať sobě!‘ Většina lidí zachází s příjmem opačně. Nejdříve poplatí složenky a ze zbytku se snaží nějak vyžít. To ale podvědomě svádí k tomu zbytek utratit, protože už vlastně není na co šetřit.“

Proto Radim Lukeš doporučuje opak: „Jak Vám přijde mzda na účet, rovnou si dejte stranou deset procent z částky. Se zbytkem hospodařte. A když seznáte, že Vám po odložení pravidelných úspor zbylo příliš málo, buď se snažte hledat si jinou práci, nebo snížit své nároky, svou představu o tom, jaké všechny předměty a zážitky hned ,musíte‘ mít. Jenže takovým doporučením se dostáváme do podobné situace jako fitness trenér, který tomu, kdo chce zhubnout, poradí: ,Fajn, tak běž cvičit.‘“

Třetím pravidlem je bolest.
Ta podmínka, která je nevyhnutelná, a je nutné ji vydržet. Nyní si o ní povíme něco víc.

SNAŽ SE SLYŠET I NEPŘÍJEMNÉ APELY
„Tou bolestí v naší práci je říkat lidem nepříjemné věci. Bohužel, málokdo je unese a chce slyšet.“
Uvádí typický příklad:
„Přijde klient, ukáže svůj pravidelný příjem a poručí: ,Zařiďte hypotéku.‘ Nemá žádné finanční rezervy, rozjeté investice, je bez dostatečného zajištění. Když mu to říkáme, odmítá to poslouchat. Zvedne se a jde ke konkurenci, která mu ochotně a bez podobného varování hypoteční úvěr vyjedná. A potom jsou už jen dvě možnosti: Buď má tento klient štěstí, a pak nikdy nepozná, co ve skutečnosti riskoval. Anebo štěstí nemá, a pak úvěr, který náhle nemůže splácet, mu srazí vaz. V dnešní době je to riziko značné. I kdybych přimhouřil jedno oko a přehlížel propouštění a snižování mezd v mnoha oborech, nemohu nevidět, že jen vinou úbytku zahraničních turistů v celé republice chybí řádově miliardy korun. A to se někde MUSÍ projevit.“

Ale my už víme, že špatné prognózy chce slyšet málokdo. Tím méně ten, kdo si konkrétní nemovitost nechce nechat vzít a koupi ještě odložit. „Takový klient podlehne iluzi, že když firma, v níž pracuje, tak dlouho rostla a navyšovala mzdy, vydrží to napořád. Ideálně celé desítky let, po které hodlá splácet hypotéku. A prásk! Je tu virus, žádné bonusy, dokonce ten klient ztratí práci. Pak volá do té společnosti, která mu ochotně zprostředkovala riskantní úvěr bez zajištění, a chce radu, pomoc. Jenže slyší jen: ,To je přece Tvůj problém, vždyť jsi to tak chtěl!‘ Tak tohle se u nás nestane. Když jsme začínali, jasně jsme si řekli: Máme jiné hodnoty. Chceme se lidem podívat přímo do očí. Staráme se o jejich peníze tak, jako by byly naše vlastní. Říkáme takovému klientovi neoblíbené věty, nutíme ho zapojovat selský rozum, a to všechno proto, abychom mu POMOHLI a nedostali ho do rejže. U nás slyší: ,Teď si ještě hypotéku neber. Nejdříve vytvoříme dostatečný finanční polštář. Neboj se, Ty vysněnou nemovitost BUDEŠ mít. Jenom ne hned. Připravíme se spolu na to.‘ A právě tohle většina lidí slyšet nechce...“ Psychologové vědí proč.

Dominantním problémem této doby je FOMO, zkratka Fear Of Missing Out. Strach, že mi něco uteče. Typický FOMO člověk strojově roluje internet, sociální sítě, diskusní fóra, neusne bez opětovného zmapování zpravodajských stránek, příspěvků, komentářů svých přátel.
Jako by měl o něco důležitého přijít.
Mít všechno honem. Nejpozději hned.
Nic nezmeškat.
Trochu jiné Žij pro přítomnost.
V případě syndromu FOMO je to žití přítomností bez vazby k budoucnosti. I při utrácení peněz. Jako by v noci na zítřek měla přijít potopa.

KOUKEJ ZA ROH
„Když jsme začali s Partners, inspirovali jsme se starou dobou. Dříve každá rodina měla někoho, komu věřila, koho si v různých oborech předávala doslova generace. Rodinný lékař, rodinný právník, rodinný finanční poradce. Synonymem pro všechny tyto rodinné profese byla DLOUHODOBOST. Proto i nás pojí s lidmi dlouhodobý plán. Naší vizí je dlouhodobé řešení financí. Sami tu chceme působit dlouho. Přes pohovor se k nám nedostane poradce, který nemá tyto hodnoty. Jak to děláme? Například máme záměrně nižší provize než jiné společnosti. Komu jde primárně o rychlý zisk, ten k nám přirozeně nejde. Upřednostní jinou firmu, kde je prioritou prodávat hlavně produkty s co nejvyšší provizí. Naší prioritou je služba. Přesněji DLOUHODO-BÁ služba, jako bychom ji poskytovali sobě. Kdyby takto fungovali všichni, nebude milion osob v exekuci.“

Radim však podotýká: Potřebujeme k tomu spolupráci lidí.

„Většina z nich obecně funguje tak, že když dostanou nějakou facku od života, zamyslí se, co měli předtím udělat jinak. Ale my se něco jinak snažíme udělat i bez facky od života a v dostatečném předstihu.“

Přidává příklad: „Klient přijde s tím, že syn se rozhodl studovat v zahraničí. Bohužel, on na to volný milion nemá. Proto volíme DLOUHODOBÉ plánování, které znamená využít dostatek času na přípravu. Dokonce už když je dítě malé, zvažujeme s klienty, zda by jednou mohlo chtít zahraniční studium. S takovým plánováním, které se snaží vidět i za roh, je totiž možné dokonce s průměrným příjmem začít každý měsíc odkládat a návazně vhodně úročit peníze tak, aby se sen jednou mohl stát skutečností i bez nehorázných půjček, a z toho plynoucích rizik a problémů.

Přitom se pořád pohybujeme v příměru k posilovně. Kdo dá na naše doporučení, je jako cvičenec, který poslechl trenéra. Zpočátku to bolí. Pak najednou vidí rostoucí sumu na účtu. A zaplaví ho podobná euforie, jako když spatří své rostoucí svaly v zrcadle...“

Přání Radima Lukeše je tedy jasné: „Kéž by se lidé v Česku začali o svoje peníze starat a zajímat nejen v době, kdy přicházejí o práci či jsou zadlužení, ale mnohem dříve. Všechno totiž opravdu může být jinak, stejně jako pomocí posilovny, jenom je na tom potřeba ZAČÍT pracovat.“

V jeho nejskrytějším snu se Česko stává malým Švýcarskem. „Dnešní optikou množství exekucí se to zdá směšné. Ale každý stát je tak bohatý jako jeho občané. Stačilo by, kdyby se lidé naučili jinak finančně myslet. Kdyby chtěli být dlouhodobě BOHATÍ, ne mít dlouhodobé ÚVĚRY. Přitom já v Čechy věřím. Žil jsem v cizině a vím, že Češi vynikají schopností přizpůsobit se. Venku jsou kreativní, cizince válcují, ale pravdou je, že je mění i tamní prostředí. To české Vás může spíše semlít.“

ZKOUŠEJ „PODNIKAT“
Kdo se podivil švýcarskému snu Radima Lukeše, podiví se ještě víc jeho odpovědi, proč v ten sen věří. „Protože věřím v mladé lidi. Kdo věří v budoucnost, musí věřit v mladé lidi. Ale je tady háček: současné školství. Koncepčně vychovává spíše pracovní sílu pro korporace, a navíc prostředí, v jakém žijí dnešní děti, je ovlivňuje. Když jim doma i ve škole všichni donekonečna vtloukají do hlavy: ,Hlavně si musíš najít dobré zaměstnání! Běž po jistotách! Po služebním autě!‘, děti se uzamykají v přesvědčení, že jediná správná cesta prožití života je v dosažení nějakého zaměstnaneckého postu a v procesu jeho údržby.“

Aby bylo jasno: Radim nehoruje pro podnikání. Spíše pro „podnikání“. „Každé dítě by si mělo zkusit podnikat v tom smyslu, aby v určitém okamžiku svého života vzalo na sebe odpovědnost a zkusilo se o sebe starat. Klidně se dostat i do úzkých a muset se potom ptát: ,CO mám teď dělat? JAK na to přijdu? KOHO se mám zeptat?‘ Prostě, zažít si nějakou formu BOLESTI, která je v životě nevyhnutelná. Projít si těžkými zkouškami. Když před nimi budou děti utíkat, ty těžkosti je pořád budou pronásledovat...“

Načež tne do živého. „Je to paradox, ale dnešní děti vycházejí ze školy nepřipravené do života. Papouškují teorie, jenže do praxe jsou nepoužitelné. Ve škole je nenaučí ani komunikovat, zvládat prezentace...“ Nakonec i proto vznikli Partners.

Radim tomu říká „nástavba školy“. „V běžné škole učí znalosti, my učíme dovednosti.“ A je konkrétní: „V Partners běží dva směry. ,Money business‘ a ,People business‘. ,Money business‘ je o práci s penězi klientů. Poradci se tam učí mimo jiné komunikovat s klienty. ,People business‘ je o starosti o naše poradce. Tam je úkolem vést je, školit je. Přitom k nám ještě nikdo nepřišel tak, aby dané dovednosti už měl, aby uměl vést například poradu. Jak by to mohl umět? Škola ho to nenaučí a v korporacích bez těchto dovedností praktickou šanci tohoto typu vůbec nedostane.“

Ambicí Radima Lukeše tedy je, aby, když už poradce z Partners odejde, byl vzdělaný. „Stane se, že někdo chce například po roce zkusit jinou branži. Oni ho přijmou. Protože od nás už po roce odchází se základy dovedností. Ví, jak funguje trh i kde se berou peníze, zná produktové detaily, ale také se naučil obchod, komunikaci s klienty, jednání v týmu. Také chápe rozdíl mezi ,řídit‘ a ,vést‘ lidi. Řídit znamená říkat jim, co mají dělat. Vést znamená ukazovat jim to svým osobním příkladem a nechat se jimi následovat.“

A jsme opět u bolesti. Aby se tohle totiž poradce naučil, musí být schopen strpět, že na začátku selhává.

NECHTĚJ BÝT PERFEKTNÍ
„Nejtěžší okamžik kariéry?“ zachmuří se Radim. A pak se rozjasní: „Vlastně KAŽDÉ POPRVÉ! Postavit se poprvé před lidi, to bylo něco.“ Není divu. Ve škole se něco takového běžně neučí. „Abych to zvládl, musel jsem si opakovat rozdíl mezi strachem a respektem. Strach říká: ,Boj se, protože na to nemáš, neumíš to.‘ Respekt naopak říká: ,Umíš to, ale jde o dost, záleží na tom.‘ Když jsem hrával první basketbalovou ligu, respekt jsem měl před každým zápasem, ale strach ne. Respekt je pozitivní, zvyšuje soustředění. Strach umí být negativní, naopak bere soustředění. Je to jen o správném nastavení mysli. Uvědomit si, že jsme lidé, chybujeme a nikdo učený nespadl z nebe. Proto nechtějme být perfektní, neumíme to.“

To, že dnes Radim Lukeš umí skvěle prezentovat, také nespadlo z nebe. „Odborníka v každé oblasti dělá opakování. Bruce Lee řekl: ,Neobávám se člověka, který jednou zkusil deset tisíc různých kopů. Bojím se člověka, který jeden kop zkusil desettisíckrát.‘ Než ale kdokoli dosáhne mistrovství, musí být schopen se obrnit před nedokonalostí. Nesmí dojít k závěru: ,Soused říkal, že mi to moc nejde, tak to raději vzdám.‘ Každý nevyhnutelně zažívá neúspěchy, než mu to začne jít od ruky.“

Jako v posilovně, kde neobratné začátečníky frustrují dovední matadoři. Radim Lukeš jde ale za příčinou ještě dál. „Někdy se mě kolegové ptají na mé krkolomné začátky v klientské komunikaci. Mimoděk si uvědomím, že to byly ještě časy, kdy jsem jim volal z budky. Dnes jsou mobily, ale principy úspěšné komunikace zůstaly tytéž. Základ není jen v tom, co ŘÍKÁTE, ale i co si MYSLÍTE O MOŽNÉ CHYBĚ. Tehdy i dnes lidé utíkají od svých selhání pryč. Když se zajímáte proč, zjistíte, že málokterého rodiče slyšíte říkat svému dítěti: ,Synu, dcero, pojď dělat chyby!‘ Rodiče se své děti snaží chránit. Raději udělají chyby za ně, než aby své děti viděli prohrát. Problém je, že potom je nevidí vyhrát. Bez chyb se totiž nedá naučit uspět.“

RADUJ SE Z CHYB
Možná se i Vy ptáte: Proč se vlastně rodiče zdráhají děti seznámit s chybami? Radim našel odpověď na golfu. „Tuhle jsem hrál s jedním Američanem a on se smál: ,Chyba? Super!‘ A dodal: ,Alespoň ses teď naučil, jak to nedělat.‘ Ale Češi dali chybě negativní pachuť.

,Poslouchej chvíli tamty Čechy!‘ povídá mi Američan. Já zaostřil sluch a slyšel samé: ,Co golf? Já jsem zahrál nanic!‘ ,A já jsem zase ztratil důležitý míček!‘ Jen negace. Souběžně vidíte neustále jásat toho Američana: ,Koukej! Tamhle na třináctce se mi povedl náramný pat!‘ Pointa: Ti Češi měli konečný výsledek lepší než Američan, ale hřiště opouštěli s pocitem, že by se na to měli vykašlat. V Česku prostě platí: Jak děláš chyby, raději od toho jdi pryč. Upřímně, není se co divit. Když odmala nemáte nikoho, kdo by Vás ZA CHYBU POCHVÁLIL, a naopak jste za ni jenom trestáni, přirozeně nechcete žádné chyby dělat. Naproti tomu, když začnete chyby považovat za normální, jste se životem v pohodě. To se pak odráží i v práci. Češi neumějí komunikovat, a přitom mají strach z chyby. Takže se komunikovat raději neučí. A pak jsou v Partners zaskočení, protože my neříkáme: ,Ty to neumíš, tudíž pro Tebe to není.‘ My povzbuzujeme. A těší nás, když se někdo odhodlá říct: ,Udělal jsem chybu? Opravím to. Jdu na to!‘ A dá to! Vše je jenom o jeho přístupu k chybám.“

Zdroj: FirstClass

9

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Open seminář Bořivoje Beránka

Máte zájem o seminář: