Nikola Machala ovládla program Top Gun nadzvukovým nasazením

Zuzana Fendrychová | 21. 7. 2025 | Vstoupit do diskuze

Nikola Machala si během teambuildingu v Černíči u Telče našla čas a rozpovídala se o tom, jak se po pouhé roční spolupráci s Partners stala jedinou, kdo ze 107 přihlášených došel až na úplný konec elitního programu Top Gun. Přečtěte si, co prozradila o své cestě na vrchol i jak boří stereotypy a přistupuje k náboru lidí, kteří už mají velké životní zkušenosti.

Gratulujeme k obrovskému úspěchu. Když se ohlédnete rok zpátky, myslela jste si, že vás práce pro Partners takhle pohltí?

Před rokem už ano, protože to už jsem byla pět měsíců po supervizi. Nicméně na úplném začátku, ještě před mou první víkendovou konferencí, jsem si to určitě nemyslela. Přišel mi zajímavý způsob, kterým se mnou komunikovala Karolína Čermák, která se mnou vedla první rozhovory. Původně jsem ale nechtěla na víkendovku jet, protože jsem si myslela, že finance nejsou pro mě a bankovní sféra nebude moje cesta. Vždycky jsem působila v kulturní sféře a dělala v neziskových organizacích, vždycky jsem balancovala mezi dobročinnou prací a kulturou. Chtěla jsem lidem přinášet přidanou hodnotu, aby cítili, že mohou ovlivňovat nežádoucí věci ve společnosti. V této sféře jsem si uvědomila, že moje cesta je v managementu, kde jsem cítila sílu v iniciativě a automaticky jsem přebírala leadership. Od roku 2020 vedu kulturní spolek, který se zajímavě rozrostl. Rozhodně jsem se neviděla v ekonomice, bankovnictví nebo finančnictví. Říkala jsem si, že raději strávím víkend se svými dětmi, než abych se věnovala něčemu, co nebude moje cesta.

Co vás tedy přimělo změnit názor a vydat se touto cestou?

Zlom přišel po dvouhodinovém individuálním rozhovoru s Partnerkou Jitkou Lucbauerovou, kvůli kterému jsem si naplánovala schůzky v Praze. Odcházela jsem od ní s obrovským přesvědčením, že je to neuvěřitelná šance, která mi může změnit život. Věděla jsem, že na víkendovku musím jet. Konference byla třešničkou na dortu – prostředí, kde lidé o pět let mladší mluvili přesvědčivě a měli vizi, mě neskutečně nabilo energií. Řekla jsem si: „Tohle je moje místo, tady chci být, tady mám šanci vybudovat něco, co může ovlivnit věci z úplně jiné pozice.“ Už za měsíc a půl po supervizi jsem si dala za cíl být za rok na manažerské pozici M2. Měla jsem ambice a rozhodla jsem se budovat něco velkého. Nebyla jsem v postoji, že to jdu zkoušet, ale byla jsem rozhodnutá, že tohle je moje cesta. Jen mi řekněte, co mám dělat, a já to udělám, protože to chci.

Ve finále programu Top Gun bylo celkem 7 lidí, velmi blízko výhře byli ještě Joanna Bilanová a Miroslav Špicar. Ale vy jste jediná, kdo dokázal dojít až na úplný konec. Co bylo nejtěžší splnit?

Do programu jsem šla na doporučení své vedoucí. Nejvíc mě bavila ta výzva. Jsem soutěživý typ, nejlíp se mi soutěží se sebou, ale samozřejmě je zajímavé i soutěžit s ostatními. Během kurzu jsem se na sebe snažila nevyvíjet zbytečný tlak a vždy si říkala, že udělám, co bude v mých silách, a uvidím. Nejvíc mě bavila tvorba postoje, který mám – myslím – už tak dost silný. Mít možnost navnímat skoro všechny Partnery, mi ten postoj hodně upevňovalo.

Co se týče toho, že jsem jediná dokončila Top Gun, přijde mi to hustý! Pamatuju si, jak na prvním kurzu Partner Michal Krejčí diskutoval s jedním účastníkem o rodičovství a pochybnostech, zda je možné soutěžit s rodinnými povinnostmi. V tu chvíli jsem řekla: „Ježíši, vždyť je úplně jedno, že jste otec. Já jsem matka, která se sama stará o dvě děti, a budu nejlepší náborářka.“ V tu chvíli jsem cítila, že to říkám spíš sama sobě, ale pak jsem si řekla, proč bych sakra nemohla? To byl od začátku můj přístup. Čím blíž potom bylo vítězství a viděla jsem, že ostatní nemají takové výsledky, tím víc jsem makala. Můj cíl ani nebylo vyhrát Top Gun, spíš jsem to brala tak, že chci budovat firmu a přivádět lidi. Viděla jsem, že se umím rychle učit a přivádět lidi, a tak to z toho prostě vypadlo.

Nejtěžší bylo předposlední kolo, kde nás bylo sedm. Kromě vlastního a skupinového výkonu bylo nutné přivést do firmy 5 lidí. To nebylo jednoduché, protože na začátku jsme v mé firmě byli 3, a to včetně mě. Těsně před koncem nás bylo po supervizi 7 a zbýval už jediný člověk. Po květnové víkendové konferenci jsem měla 2 nováčky, kteří šli dál do spolupráce. A v tu dobu zbývaly asi dva nebo tři týdny do finálního součtu. Věděla jsem, že 1 člověk má v sobě sílu, nadšení a potenciál dát v tomto čase supervizi. Intenzivně jsem s ním pracovala a „ladila“ ho, dala do něj víc času, než je standardní. Jsem šťastná, že jsem ho odhadla a on to dal. To byl ten finální „doťuk“, že mám dalšího skvělého člověka ve firmě a zároveň se to celé povedlo. Když jsem zjistila, že jsem vyhrála jako jediná, byl pocit o to sladší.

Co si z tohoto programu odnášíte do další práce?

Určitě brutální know-how, které jsem získala díky nahlédnutí do vrcholového přemýšlení. Jsem nadšená, že jsem za rok a pár měsíců svého působení v Partners, mohla poznat osobně kompletní vedení společnosti. Možnost poslouchat je na kurzu vždy pár týdnů po sobě, srovnávat si jejich osobnosti, přístupy, energii a to, co vypichují jako nejdůležitější, bylo pro mě nesmírně cenné. Skládala jsem si vlastní přístup, a neskutečně mi to pomohlo vytyčit si priority mojí cesty.

Zvláště mi rezonovala myšlenka Partnera Petra Jana Křena, že máme v rukou úžasnou příležitost a nemáme ji dávat zadarmo. Když jsem se učila nábor, měla jsem tendenci to rvát na sebe a přemlouvat lidi. Top Gun mi ukázal, že je to příležitost jako blázen a že si mám obzvlášť vybírat, s kým chci tou cestou jít. Naučila jsem se zaujmout postoj, kdy mi člověk na pohovoru musí dokázat, abych se rozhodla mu tu šanci dát. Nejde jen o příležitost s Partners, ale jít tou cestou se mnou. To obrovsky ovlivnilo mé náborové schůzky a telefonáty, kde mi energie a síla přesvědčení pomáhají v přirozené selekci lidí.

Jaká část práce vás osobně baví nejvíc a jaké cíle máte pro nejbližší dva roky?

Neprezentuju se jako člověk, který dělá ve finančním poradenství. Vždycky říkám, že jsem podnikatelka, která má know-how, jak budovat finanční firmu. To, že máme Banku, vnímám jako obrovskou prestiž a často na tom stavím svou prezentaci. Nejvíce mě baví práce s lidmi a svícení na jejich potenciál. Baví mě měnit lidem mindset, otvírat jim hlavu v tom, co je možné. V náboru mě nejvíc zajímají lidé, kteří věří v sebe, jen zatím nemají jasnou vlastní cestu a netuší nic o potenciálu podnikání u nás. Je boží výzva najít způsob, jak je do toho zasvětit. Ukázat, že Partners mají dnes „boží“ pozici na trhu a kariérní růst může být superrychlý.  

Když se pak potkám se sebevědomými jedinci, tak ti lidé často cítí, že mají potenciál, jen zatím nedostali šanci ukázat, co v nich je. Není lepší pocit, než že jim tu příležitost můžu dát. Je to obrovský hnací motor, abych se s lidmi potkávala.

Můj cíl je budování firmy. Nechci si dávat zbytečně omezující limity, takže se dívám vždycky na to, co je na hraně uskutečnitelnosti. Momentálně je na řadě pozice M2, na niž mířím k 1. říjnu 2025, a když se to nepodaří, tak pak k 1. lednu 2026. Proč to chci? Aby příští rok bylo reálné jít na M3. Tam se těším o to víc, protože to už je pozice, která znamená, že se povýší dva až tři manažeři v mé firmě a reálně se začne naplňovat vize dostávání lidí do úspěchu.

Začít podnikat v novém oboru se dá i po čtyřicítce

Nedávno jste na LinkedInu otevřela zajímavé téma – začít podnikat, když je člověku čtyřicet plus. S jakými postoji se v souboji podnikání versus zaměstnání potkáváte v praxi?

Otevřela jsem to téma v souvislosti s lidmi 40+, s nimiž se na náborových schůzkách potkávám. Vidím, že jsou v různých situacích. Dělím je dle spokojenosti. Ti nespokojení ve své stávající cestě mají před sebou většinou už jen stereotyp. Od pětatřiceti se v práci standardně nic zásadního nemění a po čtyřicítce lidi v zaměstnání začínají mít obavy o místo a zda by je vzali jinde za stejné peníze.

Když potom chtějí v takové situaci něco změnit, nemají možnosti. S jakou pravděpodobností budou mít šanci dostat se na vyšší pozice, když o ně budou hrát s mladšími? LinkedIn je plný příspěvků o tom, že lidé nad 40 už se do takových pozic primárně nehledají.

Druhá možnost jsou lidé úspěšní, zaměstnaní na manažerských pozicích, třeba těsně před povýšením. S nimi mě baví mluvit o perspektivě toho, jak to teď bude v jejich kariéře dál. Například jsem mluvila s člověkem, kterému je čtyřicet, je na ředitelské pozici a dostal nabídku povýšit na jednatele. Bavila jsem se s ním o tom, že pokud dvacet let získával brutální dovednosti a zkušenosti, proč chce teď tohle super know-how dál prodávat někomu jinému? Lidi si tuhle rovinu svého času často neuvědomují a právě myšlenka, že mohou vše, co se naučili, zužitkovat v tvorbě něčeho vlastního, je pro ně velký AHA! moment.

Je ale potřeba říct, že ať je člověku dvacet nebo padesát, začít podnikat je pořád o vystupování z komfortní zóny a ochotě na sobě makat. Mám ve firmě pětapadesátiletého člověka a vidím, jak je pro něj začátek náročný z úplně jiných důvodů než pro dvacetileté, ale vzhledem k věku má o to můj větší obdiv, že si řekl: „Sakra, já nechci dalších deset let někde hnít, ale jdu na sobě makat.“ Je znát, že je za tu možnost daleko víc vděčný.

Nejen podnikání, ale vlastně celý život je v případě těch nejlepších, kteří obstojí, o vystupování z komfortní zóny. Jak to máte vy? Kdy naposledy jste musela udělat krok tam, kde vám nebylo zrovna příjemně?

Já to dělám pořád. Jako matka vystupuju z komfortní zóny každý den, protože děti mě učí nejvíc. Je to jako by vás někdo hodil do vody a řekl: „Plav.” To je celé rodičovství. Chci být dobrá máma, proto na sobě pracuju na terapiích a sebevzděláváním. Stejný princip vidím ve spolupráci s obchodními partnery, kde potřebuju řešit věci s lidmi, kteří přemýšlejí jinak než já.

To je každodenní nekomfort – učit se najít společnou řeč, necpat je do kroků, které fungovaly mně, ale vést je otázkami k tomu, co by vyhovovalo jim samotným. Neustále hledám balanc v nových situacích, což taky není pohodlná pozice. Celkově vnímám, že kdo přijme nekomfort jako své přirozené prostředí, může v podnikání neustále růst. Jakmile zůstaneme v komfortu, zasekneme se.

Na druhou stranu nefunguje to tak, že bych si řekla, teď jdu být navždy v nekomfortu a půjde to, jen protože se rozhodnu. Jitka Lucbauerová nedávno poslala do manažerské whatsapp skupiny citát, že na začátku podnikání musíme dát mnohdy víc energie, než doopravdy máme, a proto potřebujeme vizi. Tím se vracím k tomu, co jsem říkala na začátku – potřebuju mít důvod proč chci v tom nekomfortu být. Já jsem se rozhodla něco vybudovat, abych měla vliv a mohla změnit, co je pro mě důležité. Cítím zodpovědnost za lidi, které přivedu, a chci pro ně být dobrá lídryně a mentorka, aby se zas povedly dotáhnout jejich vize. Uvědomuju si, že to nebude jednoduché, ale vím, proč to přijímám.

Rodič nebo lídr? Podobnost jasně nenáhodná 

Odměnou za výhru v Top Gunu je pobyt s rodinou. Jak podstatnou roli ve vaší kariéře hraje rodina?

Moje děti jsou nejzásadnější věc, která mi v mém postoji vůči kariéře pomáhá. Jsem máma, která se každý den posouvá a které se daří. Otevřela jsem nové kanceláře v Třebíči, což jsem si strašně přála. Chodím tam nadšená, potkávám se se svým týmem a mám z toho radost. To mě neuvěřitelně nabíjí, jsem šťastná a naplněná. No a když se taková máma vrací domů, děti to cítí. Váží si každého času, co s nimi jsem. Díky seberozvoji v Partners si uvědomuju, jak důležité je, aby měly děti dobrý vzor. Když jsem s dětmi, trávím s nimi čas co možná nejvíc aktivně. Chci vědět, jak přemýšlí, jaké mají cíle. Chci, abychom měli zážitky a prožívali věci spolu.

Vnímám, jak se děti každý den učí, překonávají vstupy do nekomfortu a učí se zpracovávat emoce. To je analogické situacím na začátku podnikání, kdy stejně jako děti, učící se chodit, neustále padáme. Spousta lidí podnikání vzdá, ale děti se nevzdají nikdy. Chtějí se naučit chodit, mluvit. Když mi dcera chce pomoct vypeckovat třešně, nechám ji se s tím trápit a ukazuju jí, že je v pořádku, když se jí to hned nedaří. Uvědomuju si, že principy učení jsou pořád stejné a my dospělí se někdy vztekáme stejně jako ty malé děti. Role rodiče je proto podle mě hodně podobná roli lídra.

Jak si během letních prázdnin plánujete odpočinout?

Jsem teď po dvou výletech. Byla jsem na business tripu na Islandu s manažery, což bylo naprosto úžasné. Byl to odpočinek, za který jsem vděčná, protože jsem nikdy nebyla na dovolené, kde bych měla zajištěnou dopravu, stravování, ubytování a veškeré atrakce tak, abych se nemusela o nic starat. To jsem fakt nezažila od dětství. Bylo to úžasné, zvláště ve společnosti velmi inspirativních lidí, kteří byli skoro všichni dál než já.

Druhá cesta byla teď na Wimbledon s mým tátou. Můj táta celý život snil o tom se tam podívat. Minulý rok jsem mu nabídla, že pojedu s ním. I když se táta bojí létání, sbalili jsme se s mým partnerem, sestrou a jejím partnerem a jeli tam na pár dní. Byli jsme i ve Wembley na koncertu Linkin Park a podívali se na památky. To byl pro mě opravdu kvalitně strávený čas. Léto teď plánuju uchopit především byznysově. Po těch dvou velkých zájezdech budu ráda doma s dětmi a budu dělat byznys. V září pak plánujeme ještě Chorvatsko s dětmi, protože jsem slíbila moře, a na to se teď budu ty dva měsíce těšit.

Co byte na závěr vzkázala kolegům?

Ať se nepodceňují, nedávají si do hlavy žádné překážky a zbytečně si neříkají, že něco nejde. Vnímám, že věci, které se mi daří, se mi daří proto, že v každé situaci hledám řešení. Když mi někdo řekne, že ženské do byznysu raději nebrat, nebo že kvůli dětem to nefunguje, jsou to stereotypní řeči. Pokud tohle slyším, je to, jako by přede mnou někdo začal mávat červeným praporem. V hlavě si řeknu: „Tak to si pište, že vám ukážu, že to může být přesně naopak.“ Petra Jíchová je mistryně v taekwondu a taky dělá byznys a úžasně jí to jde. To že nás další role musí omezovat jsou zbytečné limity, co si necháváme dávat do hlavy, a je to a pak to jsou samonaplňující se proroctví. Nikdy takhle přemýšlet nebudu.

Chci všem vzkázat: Vaše mozky jsou jako počítače, a jak si je nastavíte, tak budou fungovat. Všechno jde ovlivnit. Někdy je to těžší, je potřeba s tím pracovat. Já chodím pravidelně na terapie, spolupracuju s mentory a kouči v rámci Partners, a prostředí seberozvoje mě obrovsky ovlivňuje. Ale to jsou jen takové mindsetové tréninky, tu práci s vlastní hlavou, nakonec musím dělat sama každý den. To největší, co nás může posunout, je uvědomění, že limity si stavíme sami. A když si dovolíme růst, nic nás nezastaví.

Foto: archiv Nikoly Machala