Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pavel Kohout: Dobrý ekonom musí znát své meze

Martin Vlnas | 26. 2. 2009 | Vstoupit do diskuze

„Když zpětně hodnotím své prognózy, mám smíšené pocity. Na jedné straně se mohu chlubit, že jsem o hrozící krizi napsal jako jeden z prvních v březnu 2007, na druhé straně jsem si již v prvním pololetí roku 2008 myslel, že máme to nejhorší za sebou,“ říká v exkluzivním rozhovoru PAVEL KOHOUT.

Pavel Kohout: Dobrý ekonom musí znát své meze

Pavel Kohout publikoval několik populárních knih o investování, financích a ekonomii, k tomu velké množství článků v denících a časopisech, jako jsou například Lidové noviny, MF Dnes, Hospodářské noviny, Respekt, Reflex, Týždeň, Pravda, Finance a úvěr, The American Conservative a The Orbis Journal. Na finančních trzích pracuje od roku 1993 v různých profesích. Jeho hlavní specializací jsou cenné papíry, portfolio management a kolektivní investování. Do jisté míry se zabývá i veřejnými financemi a důchodovou reformou. Pracoval v největší české finanční společnosti PPF, v brokerské firmě Komero a ve společnosti ING Investment Management. Byl poradcem ministra financí Bohuslava Sobotky a Vlastimila Tlustého. Dnes je akcionářem a ředitelem pro strategii společnosti Partners. Ve volném čase se věnuje literatuře, historii a fotografii.

Profesor ekonomie David Laibson působící na Harvardské univerzitě nedávno pronesl: „Existuje jen velmi, velmi, velmi málo ekonomů, kteří na sebe mohou být hrdí.“ Ke „střelbě do vlastních řad“ ho přivedla neschopnost kolegů předpovědět současnou finanční krizi a globální ekonomické zpomalení. Podle Jamese Galbraitha bylo úspěšných jen zhruba 10 až 12 ekonomů z přibližně 15tisícové komunity…

A to ještě ne všichni dokázali příchod krize předpovědět na základě těch faktorů, které ji nakonec skutečně spustily. Například Nouriel Roubini, proslulý svými skeptickými prognózami, sice krizi předvídal, jenže spíše v důsledku nevyrovnané obchodní bilance a deficitního federálního rozpočtu. Podobně na tom byl i bostonský profesor Laurence Kotlikoff. Ten zase kritizoval americké veřejné finance a stávající podobu penzijního systému. Takže počet těch skutečně fundovaných předpovědí je ve finále ještě nižší.

Podíváte-li se na nepočetnou skupinu úspěšných prognostiků, myslíte, že šlo o dobře informované pesimisty, nebo spíše o střelce toužící se odlišit od hlavního proudu? V ekonomii, podobně jako v dalších společenských vědách, přece platí otřepané pravidlo, že „radikálnost předpovědi = častá citovanost = cesta k nesmrtelnosti“.

Tak to nemohu posoudit, protože James Galbraith neuvádí jména úspěšných. Pokud ale někdo přijde s radikálním názorem, je tu vždy určitá šance, že vstoupí do dějin jako jasnozřivý prorok. Zářným příkladem je Robert Lucas. Ten přišel s tvrzením, že jakákoliv ekonomická teorie, která se začne používat jako nástroj hospodářské politiky, nakonec přestane fungovat. Jeho slova se potvrdila a tzv. Lucasova kritika skutečně vstoupila do dějin. Existuje ale i celá řada ekonomů, kteří se o něco podobného pokusili a neuspěli. V očích svých kolegů se tak jednou pro vždy znemožnili a ztrapnili. To jen dokládá, jak je důležité, aby ekonom znal své limity a zbytečně se nepouštěl na tenký led.

A jaký je vůbec vztah ekonomie k prognózám na teoretické rovině?

Ekonomie jako vědní disciplína stojí kdesi mezi exaktními a společenskými vědami. Není tak „povídavá“ jako třeba historie nebo literární věda, na druhé straně v žádném případě nedosahuje exaktnosti teoretické matematiky. Na pomyslné ose vymezené těmito dvěma póly bych ekonomii řadil přibližně do středu nebo mírně směrem k humanitním vědám. Přeci jen postrádá komplexní teoretický aparát, některé kvantitativní metody a čistě exaktní kulturu myšlení. Obecně je pak možné říci, že ekonomie usiluje o dva základní cíle: popsat určité dění a poskytnout recept na jeho řešení. Ani deskriptivní, ani normativní ekonomie však nejsou primárně zaměřeny na poskytování prognóz. Ekonomie zkrátka ze své podstaty není prognostickou vědou zabývající se budoucími ději.

To ale neznamená, že by ekonomové nebyli pravidelně dotazováni na vývoj budoucího dění…

Samozřejmě, že jsou. Každého přece zajímá, jestli krize skutečně udeří, nebo jestli česká ekonomika poroste. A koho jiného se na takové otázky zeptat než ekonomů. Jenže jejich vědním oborem není předpovídání budoucnosti, ale ekonomie. A ta, jak již bylo řečeno, není na prognózy primárně orientovaná. Přesto mohou předpovědi ekonomů fungovat, pokud je ekonomika evidentně vzdálená nějakému rovnovážnému stavu. V tom případě ekonomie dokáže více či méně přesně popsat, co nastane, pokud bude trend pokračovat. Právě takto je možné vysvětlit, proč někteří ekonomové dokázali předpovědět příchod krize. Zkrátka vypozorovali, že systém není v rovnovážném stavu, a tudíž předvídali příchod korekce.

Proč však bylo takto jasnozřivých ekonomů jen mizivé promile? Stala se někde chyba?

Někde ano. Ekonomové by se nejspíše měli zamyslet nad tím, jestli by neměli věnovat větší pozornost vývoji nějakých efektivnějších prognostických nástrojů nebo metod.

Nedojde tím k devalvaci ekonomie? Každý pohled do budoucnosti je přece jen nejistý a velmi často končí futurologickými pohádkami…

Předchozí věta byla přeci jen zamýšlena skromněji. Ekonomie v žádném případě nemá vytvářet obrazy budoucnosti. Paralelu bych vedl spíše s medicínou. Jakmile se cítíte špatně, vydáte se za svým obvodním lékařem. Navíc ho navštěvujete i během cyklických preventivních prohlídek. Doktor vám změří tlak, poslechne si vás, podívá se vám do krku a tak dále. Na základě tohoto souboru úkonů si pak lékař vytvoří relativně dobrý obraz, v jakém stavu je a v nejbližší době také bude váš organizmus. Poté vám buďto sdělí, že jste zcela zdráv, a vy můžete s klidem odejít, nebo diagnostikuje nějakou odchylku od normálu. V tom případě vás pošle za odborníkem disponujícím cílenou a efektivnější sadou dalších diagnostických metod. Právě takto by podle mého měla do budoucna postupovat také ekonomie.

Současná ekonomie tedy podobným komplexem prognostických nástrojů nedisponuje?

To zase ne. Ekonomie nějaké diagnostické nástroje má, ale zdá se, že nejsou dostatečné. Je možné, že ukazatele, které současná ekonomie sleduje, nejsou ty správné, nebo jsou nedostatečné, popřípadě byly nějakým způsobem špatně vyhodnocovány. Mohou ovšem být také natolik zatížené statistickými šumy, že se v nich původně správný signál zcela ztrácí. Zkrátka prostor pro vývoj nových nástrojů či zdokonalení těch stávajících je tady vždycky.

Přímý kontakt s trhem

Někteří ekonomové ale rezignovaně hlásají, že katastrofy zkrátka předvídat nelze. Podle vašich slov se mezi ně řadí například Laurence Ball z Univerzity Johna Hopkinse. Jeho výrok „Nikdo nepředvídal stagflaci, nikdo nepředvídal Velkou depresi, nikdo nepředvídal Pearl Harbor ani 11. září. Skutečně velké zlé události bývají překvapivé,“ zní skutečně fatalisticky.

Ball není špatný ekonom, ale mýlí se. V případě současné finanční krize existuje aspoň jeden blog, který varoval včas: CalculatedRis-k.blogspot.com. Ten měl svého času pouze dva přispěvatele. Jedním z nich byla úvěrová analytička Doris Dungey publikující pod přezdívkou „Tanta“. Jak je patrné z obsahu tohoto blogu, dalo se pečlivou analýzou hypotečního bankovnictví ve Spojených státech včas a přesně zjistit, že rozsah katastrofy řítící se na americký bankovní systém bude opravdu enormní. A jak je vidno, člověk vůbec nemusel být profesorem ekonomie, aby k takovému závěru došel. Vůbec první zmínka o krizi, se kterou jsem se já osobně setkal, také nepocházela od žádného ekonoma. Přečetl jsem si ji v březnu 2007, tuším, ve Washington Post. Deník tehdy otiskl rozhovor s jedním španělsky mluvícím realitním makléřem. Ten tvrdil, že již řadu měsíců zaznamenává zoufalé telefonáty od klientů neschopných splácet hypotéky a že během roku očekává masivní zhoršení situace.

A co v té době dělali ekonomové?

Ekonomové mlčeli. Všichni. Jak z akademické sféry a vládních institucí, tak ze soukromého sektoru. Veškeré varovné indicie jako by je vůbec nezajímaly. Místo nich na poplach troubila neekonomická mainstreamová média a pár specializovaných finančních blogů. To bylo vše. Před příchodem krize tedy varovali lidé zcela mimo akademické prostředí, a v případě onoho španělsky mluvícího realitního makléře je dokonce možné, že ani neměl vysokoškolské vzdělání. Jestli měl, nebo neměl titul, ale není v důsledku vůbec podstatné. Šlo o to, že měl přímý kontakt s trhem. Věděl, co se na něm děje, a věděl to včas.

Příchod krize tedy bylo možné předpovědět, pokud jste správně „rozklíčoval“ změny probíhající v základně mezi širokou veřejností?

Ano. Pokud jste se pohyboval v terénu, mohl jste rozpoznat mnohé. To je také důvod, proč se vždycky, když se setkám s našimi poradci, nejprve zeptám, jak se daří jim a jak se daří klientům. A skutečně to nemyslím jen jako formální zdvořilostní frázi. Každá jejich odpověď je pro mě přínosná, protože já sám ze své kanceláře také nemám přímý kontakt s trhem. Chci-li zůstat v obraze, musím si tedy dění „na ulici“ tímto způsobem zprostředkovávat.

Ignorování, přehlédnutí či podcenění klíčových varovných signálů přitom předchází téměř každé kritické události, kterou Laurence Ball označil jako nepředvídatelnou. Ještě před útokem na Pearl Harbour přece zachytila americká rozvědka signály o blížící se japonské flotile…

To samé se ukázalo v případě 11. září a podle dochovaných dokumentů byla i velká krize signalizována postupně. Koneckonců pro příklady nemusíme chodit daleko. Před vypuknutím bankovní krize v České republice v roce 1997 se varovné signály objevovaly nejméně s ročním předstihem. Pamatuji se, jak jsem v té době navštívil jeden makléřský večírek, kde se všichni otevřeně bavili o tom, v jaké krizi se brzy ocitne český bankovní systém. Právě tito lidé měli přímý kontakt s trhem. Pokud by analytici skutečně pečlivě pracovali s daty a informacemi z terénu, bylo by možné zdokonalit prognostické a varovné nástroje tak, abychom mohli případné krize signalizovat včas.

Jak jste vy sám spokojený s vlastní úspěšností při předjímání krizí?

Právě v souvislosti s českou bankovní krizí se mi vybavuje jedna veselá příhoda. Psal jsem tehdy pro jeden již dávno zaniklý časopis odvětvové analýzy různých průmyslů. Svůj příspěvek o bankovnictví jsem tehdy v roce 1996 postavil právě na informacích od svých makléřských kolegů. Poselství textu tedy bylo jasné: české bankovnictví směřuje do průšvihu. Bohužel, redakce onoho periodika se rozhodla text nepublikovat. Přišel jim politicky nekorektní.

A co vy a současná finanční krize?

Když nyní zpětně hodnotím své prognózy, mám smíšené pocity. Na jedné straně se mohu chlubit, že jsem o hrozící krizi napsal jako jeden z prvních v České republice v březnu 2007, na druhé straně jsem si již v prvním pololetí roku 2008 myslel, že máme to nejhorší za sebou. A to nebyla pravda. Události z podzimu 2008 jsem skutečně nečekal. Dokonce jsem v té době připravoval článek zabývající se následky právě skončené finanční krize. Naštěstí jsem ho nedokončil.

Fascinující vliv médií

Jak se slučuje povolání ekonoma – vědce produkujícího ekonomické analýzy s jeho působením v médiích, která ze své podstaty touží po skandálech, zvratech a velkých slovech?

Vliv médií je fascinující. Pokud se podíváte na vývoj HDP v prakticky jakékoliv západní ekonomice, všimnete si, že jeho růst je plynulejší. Ekonomie se tím pádem skutečně promítla do hospodářské politiky, protože se jí podařilo ztlumit výkyvy hospodářského cyklu. Zároveň s tím ale neklesala volatilita akciových indexů, jak by člověk čekal. Právě naopak. Akciové trhy jsou čím dál tím neklidnější. V posledních několika měsících dokonce volatilita akciových trhů překročila tu na začátku velké krize. A to i přesto, že žádná podobná hospodářská krize v současnosti nehrozí. Kde je příčina? V médiích! Lidská povaha se nezměnila a systémy obchodování takový vliv nemají.

Takže na volatilitu akciových trhů po celém světě má zásadní vliv především internet, elektronická média a globální zpravodajské televize?

Ano. Internet je zbraň globálního masového dezinformování. Jeho vliv je mohutný, okamžitý a velmi silný. Navíc funguje oběma směry – jak pozitivně, tak negativně. Dokáže vyvolat ohromnou vlnu optimismu jako v případě tzv. internetové bubliny koncem devadesátých let. Člověk si tehdy otevřel poštovního klienta, přečetl si nadšené zprávy od svých přátel a různá diskusní fóra a okamžitě se sám zapojil do roztočené spirály. Náhle však došlo k obratu a roztočil se přesně opačný mechanismus. A právě taková je historie akciových trhů za posledních jedenáct let. Vlnu euforie střídá vlna paniky. Euforie, panika, euforie, panika…

Všechny nás tedy momentálně ovládá vlna paniky?

Ano. Může se stát, že ještě letos dojde k obratu, ale to si nedovolím předvídat. Zřejmé však je, že až k obratu dojde, bude podobně masivní jako aktuální panika. Je možné tvrdit, že díky médiím zmizely střední hodnoty. Buďto jsou všichni nadšení, nebo jsou všichni v depresi.

Pociťujete tedy vy sám, jako velice často publikující ekonom, střet zájmů? Svými články přece také přispíváte svou trochou do mlýna a ovlivňujete tak veřejné mínění.

Podíváte-li se na frekvenci výskytu slova krize v médiích (Pavel Kohout na svém notebooku spouští aplikaci Google Trend umožňující sledovat, jak často a v jakém období lidé vyhledávali určité slovo či frázi a také s jakou frekvencí se dané slovo objevovalo v médiích), začala se mírně zvyšovat již v roce 2007. Během září 2008 pak četnost vyskočila na mnohonásobek. Vše kulminovalo v listopadu a prosinci loňského roku. Na tomto grafu je vliv médií na celospolečenskou náladu více než markantní. Kdykoliv jsem loni psal nějaký text, v němž se objevilo slovo krize, uvažoval jsem, nakolik i já přispívám ke globální panice. Píši sice, že finanční krize ve skutečnosti v České republice nenastala, pořád ale používám slovo krize. A jak prokázaly psychologické experimenty Malcolma Gladwella, lidé nereagují jen na tematické vyznění článku, ale také na náladu, kterou vyvolávají z kontextu vytržená slova. Tudíž i když píši o tom, že krize České republice nehrozí, lidé jsou stále ovlivňováni častým výskytem slov jako krize, panika, zpomalení a tak dále. Nakonec jsem si však svou aktivitu obhájil, protože je lepší být ojedinělým hlasem upozorňujícím, že krize není, než zůstat tichý jako pěna.

NERV by měl být permanentní

Co si myslíte o rozhodnutí vlády vytvořit Národní ekonomickou radu vlády, takzvaný NERV?

Osobně si myslím, že by podobný poradenský orgán měl fungovat nejen v čase hospodářského zpomalení, ale permanentně. Americký prezident má také neustále k dispozici kolegium ekonomických poradců – poměrně vlivný, leč stále pouze poradní orgán.

Jaké má NERV povinnosti a jaké jsou jeho pravomoci?

V legislativě nemá Národní ekonomická rada vlády žádnou oporu, jde tedy čistě o neformální uskupení, které nemá žádné pravomoci.

Neobáváte se, že váš nabitý pracovní program bude s členstvím v NERVu neslučitelný?

Zatím se mi nezdá, že by to měl být nějaký mimořádný zápřah. Myslím si, že účast v radě lze dobře sladit s profesní činností většiny, nebo dokonce všech deseti účastníků, protože ekonomickou analýzou se z větší či menší míry zabývá každý z nás.

Co by mělo být finálním výstupem vašeho poradního panelu?

Produktem naší činnosti bude souhrnný materiál obsahující několik doporučení. Zatím samozřejmě ještě nevíme, jaká tato doporučení budou, ale určitě by to neměl být nějaký tlustý svazek. Půjde spíše o několikastránkový dokument.

80

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK