Jitka Lucbauerová: Správné otázky generují správné odpovědi

Lucie Weissová | 5. 8. 2019 | Vstoupit do diskuze

Práce s lidmi Jitku Lucbauerovou baví i po 12 letech. Také proto si k ní nováčci i ostřílení manažeři chodí často pro radu. Co jim odpovídá, jak je motivuje a proč je tak důležité náborovat mladé, dravé lidi, nám prozradila bez okolků a pěkně napřímo. Přesně tak, jak to máme rádi!

Jitko, v jednom ze starších rozhovorů jste zmiňovala, že jsou pro vás překážky vlastně motivací. Stále to platí?
Překážky se člověku staví do cesty každý den, vždycky pak rozhoduje váš postoj. Pro mnoho lidí znamenají stopku, pro další výzvu, ale v první řadě jsou opravdovou demonstrací toho, jaký potenciál má v sobě váš spolupracovník. Co ho zastaví, či posune.

O sobě vím, že se nevzdávám, neodcházím z boje, jsem vytrvalá a odolná. Vždy je fajn si představit, že už jsem to zvládla – jaké to bude, jak se budu cítit. Právě těžkosti a jejich překonání jsou pro ostatní nejvíce inspirativní.

Připletla se vám nějaká podobná motivace v poslední době do cesty? Čeho se týkala?
Posledních několik let je pro mě výzvou rozproudit ve firmě nábor, vrátit se k naší základní filozofii – budovat struktury, firmy a posílit kulturu, kde bude normální budovat, povyšovat a růst. Dnes u nás existují různé alternativy – VIP C, VIP CO, FR, které se pro mnohé staly „lákavější“. Jsme „starší“ firma, lidé mají rodiny, nejsou tolik ochotni investovat čas do lidí, víkenďáků, jejich sny už mají hranice. Je to asi přirozené, ale nesmí nás to zastavit. O to důležitější je dávat příležitost mladým, ambiciózním lidem, vytvořit novou generaci, novou základnu budoucích ředitelů a stát se skutečným leaderem. Vychovávat takové osobnosti není pro každého. Pouze ti, kteří sní, myslí ve velkém a poperou se s překážkami, to mohou dokázat.

Vždy jste se dílčí neúspěch snažila otočit ve svůj prospěch, k osobnímu růstu. Máte takový postoj odjakživa, nebo jste se k němu musela dopracovat? Jak?
Kecala bych, kdybych řekla, že ano. Určitě jsem si jako malá neříkala, že neúspěch je prostor k růstu, natož k osobnímu. To jsem ani nevěděla, co znamená. Odjakživa mám ale houževnatou povahu. Při porodu jsem bojovala o život i 3 měsíce poté – narodila jsem se a vážila 1 kg, a zvládla jsem to. Dostala jsem velký dar tu být, a tak mám chuť tvořit velké věci. Nebavilo by mě celé dny proflákat, fňukat a rezignovat na své sny.

Říká se, že nejtěžší je práce s lidmi. O vás se ví, že s nimi pracujete ráda. Dokážou vás ještě v něčem překvapit – v pozitivním i negativním slova smyslu?
Myslím, že práce s lidmi musí bavit všechny partnery, ředitele či manažery, jinak by nedosáhli toho, čeho dosáhli. A překvapení, ať pozitivní, či negativní, určitě přichází. Někdo na vás působí skvěle, vidíte v něm potenciál a shoří jako papír. Jiného na první pohled vnímáte s rezervou, a ukáže se, že v sobě zápal pro věc má, jen potřeboval čas a prostor nabrat svalovou hmotu a získat se.

Daří se vám na první pohled odhadnout, zda se daný člověk do našeho byznysu hodí?
Daří nedaří… Ani na sebe bych ve svých 21 letech nevsadila. Dokonce i z Radimových úst zaznělo, že mě nechtěli vzít. Zachránilo mě, že jsem zmínila, že je můj táta generální ředitel a mohla bych mít dobré kontakty. První dojem tedy nic moc, ale druhý a další už byly výrazně lepší. Chtěla jsem uspět a motivy převážily nad překážkami. To vždy odhalí až praxe.

Na co se „adeptů“ při náboru ptáte?
První rozhovor slouží k tomu, abych zjistila, jestli si vůbec s daným člověkem dokážu představit podnikání. Je potřeba odhalit jeho hladovost a ambice. I to, jestli bych mu svěřila své peníze. Zkrátka tam musí přeskočit jiskra jako na prvním rande. Pokud tam je, jdeme dál. Svými činy, přístupem a chováním později ukáže, kým skutečně je a kým chce být. A to mě baví – odkrývat a rozvíjet lidský potenciál!

Čeho se nováčci nejvíce obávají?
Začátku a oslovování lidí. Školství nás učí být dobrý odborník – architekt, právník, lékař, ekonom. Zcela ovšem opomíjí, jak se stát schopným obchodníkem, manažerem a leaderem. Člověkem, který rád oslovuje lidi, umí se prodat, zobchodovat svoji myšlenku, zná svoji cenu, má sebevědomí. A pokud mu někdo řekne ne, nebude to brát osobně a zbytečně se traumatizovat, protože bude vědět, že je to odpověď pouze dočasná a že na sobě musí máknout. V našem byznyse je nejdůležitější pochopit, o čem podnikání je.

A co naopak nováčky nejvíc zajímá?
Když na Post Info mluvím s lidmi, vždy padne otázka: „Čeho byste se vyvarovala, kdybyste dnes začínala…Z čeho jste měla strach apod.“ Všímáte si, jak přemýšlí, čemu věnují pozornost? A tak je navedu, aby se zkusili zeptat jinak. Říkám: „Představte si, že jste investor a chcete koupit můj podnik, vstoupit do našeho podnikání, na co se mě budete ptát?“ A začnou přicházet lepší otázky. „Jaká je vaše vize, co generuje příjem, na jakých lidech je potřeba mít postavený byznys, jak je velký potenciál trhu…?“ Správná otázka dá správné odpovědi.

Svým kolegům pomáháte v jejich rozvoji. Na každého asi platí něco jiného. Přesto, osvědčily se vám nějaké konkrétní metody?
Lidé si nebudou pamatovat, co jste jim říkali, ale jak se vedle vás cítili. Je to mnohdy o správném stylu komunikace – ptát se, naslouchat, hledat v jejich hlavách odpovědi, vnímat, proč se na dané otázky ptají. Nereagovat na slova, ale na to, jestli takto přemýšlí podnikatel. Přicházet s příklady, příběhy. Všechno jsou to techniky, které vedou k rozvoji a efektivní komunikaci.

Určitě je rozdíl mezi kolegy, kteří jsou v našem byznyse dlouho, a těmi novými. Jaký? Co jim říkáte, když si přichází pro radu?

Ano, je to velký rozdíl. Přirovnala bych to k situaci, když si jeden člověk postaví dům a druhého to teprve čeká, je na začátku a má sen. Ten, kdo ho postavil, říká: „Nevím, jestli bych do toho příště šel.“ Už si uvědomuje, že to není sranda a některé věci třeba viděl růžověji, než byla realita. Nakonec si ale stejně řekne, že to za vše stálo. Do dalšího domu by se mu už ale nechtělo. Ten druhý, který ještě nikdy nestavěl, do toho jde s nadšením, zápalem a odhodláním. Vidí a žije svůj sen, má vizi, má představu a ta ho pohání.

A když si přijdou pro radu? Jsem ráda, že jsou proaktivní a hledají odpovědi. To je známka chtění a podnikatelského přístupu. Zajímá mě, proč se na to ptají, jestli o tom správně přemýšlí. Odpověď si pak najdou sami v sobě.

Věnujete se i sama sobě? Kde hledáte svou inspiraci?
Věnuji, dost a ráda. Vnímám inspiraci všude kolem. Mám oči otevřené. Inspirují mě moji spolupracovníci, kolegové, parťáci v podnikání, moje děti. S mojí dcerou i synem si např. před usnutím povídáme, rozebíráme den a ráda se jich ptám. Nedávno mě dcera dostala, když jsem se jí zeptala: „Kačenko, co bys udělala na mém místě, kdyby se tvoje dítě nechtělo učit?“ Použila jsem schválně komunikační techniku „výměna židlí“. A ona na to: „Mami, děti si rády hrají, udělala bych z učení hru, zábavu. Mít to jako povinnost nikoho nebaví.“ A sama přišla na skvělé věci, až mě dojalo, jak ve svých 8 letech přemýšlí. Inspiruje mě svým chováním náš pan farář – jak dokáže být neskutečně autentický, vnímavý, jak všem vyjadřuje úctu, uznání. Dává pocit, že jste tím nejdůležitějším. Ráda si čtu životopisy úspěšných i „obyčejných“ lidí. Je toho mnoho.

Máte dvě krásné děti. Co vám funguje ve smyslu work-life balance?
Mám nádhernou rodinu. A jsem za to Bohu neskutečně vděčná. Martínek je velmi zvídavý kluk, teď si v 6 letech čteme, jak se staví elektrárna, miluje hru na klavír, je velmi soutěživý. Kačenka je nádherná   holčička se srdíčkem na dlani, obrovsky vnímavá, citlivá a přátelská. Manžel je parťák do nepohody. Od začátku kariéry mě podporuje. Není to jen moje podnikání, je naše.

Jestli umím vypnout a dělat něco jiného než byznys? Už ano, naučila jsem se to. Když jsem s dětmi, vypínám telefon. Rozhodující je kvalita, ne kvantita. Rodina i podnikání mě nabíjí, dělají mi radost, takže žiju krásný a vyvážený život.

Mezi našimi Partnery jste jediná Partnerka. Přivítala byste nějakou „ženskou“ posilu do týmu?
Je mi mezi Partnery dobře. Každý je naprosto jiný, ale všechny mám moc ráda. Dělají byznys srdcem, myslí to dobře, jde jim o společný cíl: uspět, růst, vytvářet skvělé prostředí plné důvěry. Jsou pro mě velkou inspirací. A nějaká další žena? Proč ne, bylo by to fajn.

Často se hovoří o syndromu vyhoření. Lze mu nějak předcházet?
Toto téma nemám ráda. Myslím, že se syndromu vyhoření přičítá daleko větší důležitost, než by měla. Syndrom vyhoření je reakcí na dlouhodobý stres. Člověk je celkově unavený, skleslý, práce mu nedává smysl. Každý tu prázdnou baterku někdy zažije. Otázka je, jestli ji znova nabije, nebo jede na tu prázdnou. Myslím, že v těchto okamžicích pomáhá zaměřit se na mezilidské vztahy. Jejich kvalita je hlavní faktor životní spokojenosti. Dále se snažit dobít baterky tím, co vám dělá radost.

Finančnímu poradenství se věnujete od roku 2002 – co byste s odstupem času poradila svému 20letému já?
Poradila – vzkázala bych si, že jsem neskutečně vděčná, že jsem do našeho podnikání šla a po těžkých začátcích se nevzdala. Že jsem se držela svých hodnot, ačkoliv to někdy krátkodobě nepřineslo prospěch. A že se na sebe můžu podívat s čistým svědomím a říci si, jaká to byla a je neskutečná jízda. (smích)