Jan Vodehnal: Skok na vrchol

Markéta Daxnerová | 22. 6. 2018 | Vstoupit do diskuze

Snil o tom, že bude profesionálním cyklistou. Pak mu ale klub neprodloužil smlouvu a on začal ve financích. A že to byl krok správným směrem, potvrzuje jeho nedávný skok na pozici Partnera. Jaká je jeho vize dalšího působení v Partners a proč nemá rád slovo obětovat?

V dubnu ses vyhoupl na vrchol kariérového plánu Partners, na pozici Partnera. Stanul jsi tak po boku Petra Borkovce, Radima Lukeše… Není to na jednu stranu svazující?
Určitě to je velký úspěch a zároveň závazek. Jak říká Petr Borkovec: „Na Partnerovi to teprve začíná.“ Těsně po uzávěrce mě chytla chřipka, tak jsem s týmem nemohl ani povýšení oslavit, a nyní se tedy těším na to, až obhájíme a pořádně vše všichni oslavíme. A pak to začne. Mám velké ambice dál makat na růstech celého ředitelství, na rozšiřování a přivádění nových lidí a v neposlední řadě jsem zvědavý, do jaké míry se budu moci angažovat ve vedení celých Partners. Od Petra s Radimem mám slíbenou večeři, kde to celé budeme řešit. Těším se na to.

Když jsi v byznysu začínal, představoval sis, že se jednou staneš Partnerem, nebo tak daleko tvoje představivost nesahala?
Lidem říkám, ať mají velké cíle, že vše je možné a limity si vytváříme primárně svým myšlením. Zároveň když jsem já začínal, první měsíce jsem měl možnost poznat osobně jedny z nejvýše postavených lidí – Erika Brychtu a Mika Oppla. Mike byl v té době na pozici srovnatelné s M3. Proto i M3 byla meta, kterou jsem bral jako už hooodně hustou. Postupem času jsem začal více znát karierový plán a ten mi pomohl k tomu, že i ředitelské pozice pro mě začaly být reálné, a Partner už je pak třešnička na dortu.

Pokud bys měl vypíchnout nejdůležitější momenty své cesty na vrchol, které by to byly?
Ve financích jsem od roku 2005. Těch momentů proto je hodně. Když bych měl vypíchnout ty nejklíčovější, tak si vzpomenu například na to, jak si Erik Brychta, po půl roce mého flákání, se mnou sedl a dal mi nůž na krk, že i přesto, že jsme kámoši z vejšky, vyhodí mě, pokud nezačnu makat. Další zásadní bod opět souvisí s Erikem. Ten se totiž i přesto, že jsem se původně moc nehrnul manažerským směrem, nenechal odradit a prostě mě donutil k tomu, abychom udělali první kola pohovorů. Tehdy jsem na vlastní kůži poznal, že vedení týmu je něco, v čem se budu moci ještě více realizovat. Když to tedy shrnu, klíčové momenty jsou velmi často na začátku, a když už se člověk rozhodne do toho jít, zažije úspěch, pochopí službu a vytvoří si návyky a správné postoje, tak už to pak je o jeho motivaci, zaměření na klíčové věci a vytrvalosti. 

Musel jsi na cestě vzhůru něco obětovat?
Osobně nemám rád slovo obětovat. Moje práce mě baví, a když vás něco baví, nevnímáte mnohdy ani, že pracujete nebo že musíte něco obětovat. Zároveň si vždy musíte srovnat priority a pro úspěch makat. Pokud bych měl ale odpovědět přímo na otázku, řekl bych ne, a myslím si, že to je i tím, že jsem měl vždy cíl netrýznit se a dělat si práci příjemnou. To ale neznamená, že můžete něco dokázat, aniž byste vystupovali mimo komfortní zónu. Vnímal jsem to ale vždy tak, že právě při vystoupení z komfortní zóny se posouvám a přibližuji ke svým osobním a pracovním cílům. Zároveň jsem se snažil takto přistupovat i k jakémukoliv zaškobrtnutí či chybě. Ponaučit se z toho a příště být o to chytřejší a lepší. Chyby k životu patří a díky nim má člověk impuls posouvat se.

Co pro tebe bylo v rámci tvé kariéry nejtěžší?
Asi ten začátek. Měl jsem ale výhodu ze sportu, že jsem měl návyky něco dělat, pracovat na sobě a zlepšovat se.

Čeká tě ještě obhajoba pozice. Na co se při ní budeš ty osobně nejvíce soustředit?
Chci dál makat s týmem, stejně jak doposud. I přesto, že s lidmi vedu více rozhovorů na téma aktuálního výkonu, budu s nimi i v tomto období řešit jejich dlouhodobé cíle, plány a vize. Je pravda, že jsem se navíc po mnoha letech, abych šel i v tomto příkladem, vydal ke klientům. A mám z toho super pocit. Ověřil jsem si, že principy v obchodě jsou pořád stejné a že to, co školíme, pořád funguje na jedničku.

Pokud obhájíš, dosáhl jsi „všeho“. Někdo by si mohl říct, dám si nohy nahoru. Jakou máš vizi svého dalšího působení?
Na jednu stranu je být Partner super, je to pro mě zajímavý pocit svobody. Na druhou stranu jsem nikdy nechtěl být úspěšný sám a náš byznys mi dává smysl nejen v tom, že klientům opravdu pomáháme mít lepší a kvalitnější život, ale především mě baví vidět úspěch svých kolegů, kámošů ve firmě. A tam je pořád mnoho výzev.

Přivedl jsi do firmy mimo jiné Michala Krejčího, který má rovněž ambice stát se v brzké době Partnerem. Jaké to je spolupracovat se silnou osobností, jako je Michal?
Míšovi to určitě přeji. Maká výborně a zaslouží si to. Co se týká té naší desetileté spolupráce, tak věřím, že jsme si vědomi, že jsme oba v něčem silní a že zvlášť bychom nevybudovali to, co dnes je. Vždy jsme spolu kooperovali, diskutovali a vzájemně se inspirovali a nikdy jsme se nedostali do fáze, že by jeden o druhém řekl, že mu spolupráce už nic nepřináší. Určitě jsme během těch let měli fáze, kdy jsme cítili, že je potřeba si od sebe trochu odpočinout. Vždy jsme ale zároveň hledali cesty, jak vybudovat něco velkého, a společně to jde vždy lépe. Určitě všemu napomohlo i to, že firmu nevnímám jen jako práci, ale že skoro s každým z firmy mám kamarádský vztah, a Krejdy je i díky tomu, co jsme spolu zažili, samozřejmě jeden z největších kámošů. Přitom jsme se předtím znali jen od vidění. Tímto bych chtěl Míšovi a svému novému řediteli Mičudovi (Tomáš Miček) a i vám všem ostatním z celého partnerství poděkovat za to, jak na sobě pracujete a jací jste. Každý je strůjcem svého štěstí, zároveň by se to ale bez vás nepodařilo a slibuji, že i nadále budu dělat všechno pro to, abyste jak pracovně, tak i pak soukromě byli spokojení. Samozřejmě, že bez podpory z vrchu by to bylo těžší, takže díky i tobě Eriku, Miku, Petře a Radime a určitě i díky všem vám, co makáte na centrále, mnohdy více než lidi v síti, kteří by měli být maximálně motivovaní.

Když jsem dělala rozhovor s Michalem (Krejčím), říkal, že ty jsi ten klidný, kdo nedělá extrémy. Máš to tak v byznysu i v životě? Nemáš chuť jít někdy na hranu?
Krejdy je člověk, který když ho něco nadchne, chce, aby to hned každý kolem něho věděl, a jde do toho okamžitě naplno. Já si chci novinky nejdříve trochu odpřemýšlet, zjistit, jak je můžu zakomponovat do své cesty, a to Krejdy vnímá tak, že já nejdu do extrémů a že se více držím nějakého předem daného směru. Myslím si, že na základě toho mě Krejdy mnohokrát musel proklínat, když přišel s nějakou novinkou či nápadem, a já ho hned nepochválil či nepodpořil. Věřím ale, že jsme si i v tomto našli společnou cestu a že nám to funguje. Jinak co se týká běžného života, myslím si, že na kole či na lyžích si umím užívat pěkného adrenalinku.

Co tě zaručeně rozčílí?
Určitě podraz a lži a pak to jsou drobnosti, jako když nám třeba do starého výtahu naistalovali ochranné dveře a já se pak do něj 24. 12. s dárkama nevešel nebo když nějaký pitomeček vyhodí PET lahev v přírodě. Vytáčí mě, že někteří lidé jsou takto bezohlední a ničí věci kolem sebe.

V jednom z předchozích rozhovorů jsi říkal, že tě baví vydělávat peníze, které znamenají svobodu, a že svoboda je od počátku tvůj hlavní motiv. Jak vypadá svoboda ve tvém podání?
Mám možnost se rozhodnout, nejsem omezený, nejsem limitovaný. Můžu si užívat, ať už s rodinou, či kamarády, přítomného okamžiku a díky časové a finanční svobodě si to bez limitů užít. A slovo svoboda mám spojené i se zážitkem. Na super freeridových lyžích někde v půl metrovém prašanu v Gruzii to opravdu stojí za to, nebo když se proháníte v Alpách na kole, které vás poslouchá a podrží i v sebetěžším sjezdu. A k těmto zážitkům čas i peníze prostě potřeba jsou.

Že jsi vášnivý cyklista, je o tobě všeobecně známo. Dokonce jsi byl v reprezentaci. Jak ses vlastně k cyklistice dostal a co tě na ní tak chytlo?
Rodiče jsou vášniví sportovci, jeden z mých nejlepších kamarádů jezdil na kole a jeho táta byl trenér, čili bylo to tak trochu jasné. A co mě chytlo? Asi to co jiné lidi na jiných sportech. Adrenalin, svoboda, vyčistění hlavy, …, ve zdravém těle, zdravý duch. A když jsem ještě závodil, tak pocit vítězství. Ten je neskutečný.

Vrcholovým sportem ses chtěl živit, pak ti ale klub neprodloužil smlouvu a ty jsi začal ve financích. Jaké pro tebe bylo vzdát se svého snu?
V prvním okamžiku, když se dozvíte o neprodloužení smlouvy či o něčem podobném, není vám samozřejmě do smíchu. Pak jsem si ale rychle došel k tomu, že to není jediná moje životní cesta, kterou musím jít, a ejhle, najednou se naskytly nové příležitosti a výzvy a i díky tomu ten sport mám dál jako svoji lásku. Kdybych si sportem ještě třeba dnes vydělával, je taky možné, že bych ho už tak rád neměl. Čili všechno, co se stane, má nějaký důvod.

Kolik času dnes kolu věnuješ?
Podle toho, jaké je počasí a jaká je chuť. Minimálně ale třikrát týdne si zasportuji.

Co tě teď nejvíce těší?
Nechci být takový ten táta, který se jen baví o svých dětech, a říká, jak jsou úžasný. Pravda ale je, že s manželkou Ivčou kromě toho, že máme čtyřletou krátkosrstou kolii, máme nyní desetiměsíční dcerku Báru, která mě fakt baví. A celkově je čas strávený s rodinou super. Nesmí se ale taky zapomínat na kámoše a na pivko, že?