Michal Krejčí: Není nad zasloužené vítězství

Markéta Daxnerová | 4. 12. 2017 | Vstoupit do diskuze

Na pozici Senior Directora se jen tak někdo nedostane. Michalu Krejčímu se to ale nedávno povedlo už podruhé. Poprvé ji totiž ztratil, jak sám říká, kvůli svému špatnému rozhodnutí. Co musel změnit, jak obrušuje své extrémy a proč je pro něj spolupráce s bratrem tím nejtěžším, co zatím v podnikání zažil?

Dosáhl jste na pozici Senior Directora, což je velký úspěch. Vzpomenete si ale ještě na svoji vůbec první práci?
Bylo to v lanškrounské firmě Alema, kde dřív pracoval taťka. V patnácti letech jsem tam šel na letní brigádu do lakovny plastů a poprvé jsem dělal noční, odpolední, ranní. Tehdy to pro mě bylo dobrodružství, ale potom, co jsem tam takhle chodil každý rok až do osmnácti, mě to přivedlo především k tomu, že takhle do budoucna určitě pracovat nechci.

Na vysoké škole jste chtěl být daňovým poradcem. Co vás na tom lákalo?
Byla to inspirace od člověka, kterému jsem věřil. Měl jsem strejdu, který utekl za komunismu do Německa, a když v 90. roce přijel, tak se mě ptal, čím chci být. A já jsem tenkrát nevěděl. A on mi řekl, ať dělám někde, kde jsou peníze. Byl pro mě obrovský vzor, tím co všechno věděl, jak žil úplně jinak než my, a taky mě naučil krásné německé slovo „Steuerberater“, což znamená daňový poradce. Mně se to líbilo a pak jsem dlouho snil o tom, že budu právě daňový poradce a od daňového poradce k finančnímu už je jen kousek.

K finančnímu poradenství vás přivedl váš kamarád Honza Vodehnal, který je v Partners rovněž Senior Directorem. Podnikáte spolu deset let, zažili jste někdy, jak se říká, ponorku?
Ponorku ne, ale zažili jsme období, kdy jsme části svých kariér šli bez sebe. Potřebovali jsme se na chvíli odtrhnout, každý si zkusit své věci. Ale zajímavé a myslím i obdivuhodné je to, že jsme se k sobě vždycky vrátili a vzájemně se podpořili nebo inspirovali. Jako kdybychom vždycky potřebovali jít do světa, vrátit se s novými zkušenostmi a vzájemně se jimi obohatit. Nikdy se nestalo, že bychom si nemohli přijít na jméno.

V čem konkrétně jste se s Honzou inspirovali?
Musím říct, že Honza mě vždycky dokázal inspirovat tím, že nedělal extrémy. Byl pokaždé schopen vypíchnout to důležité a nevést přitom ředitelství z extrému do extrému. Já extrémista naopak jsem a šel bych častěji do krajnosti. V tom se doplňujeme. Já jsem fungoval jako nositel nových impulsů a Honza je pomáhal dobře směřovat tak, aby to bylo pro firmu zdravé.

Kde se ve vás ty extrémy berou?
To by mě taky zajímalo. Vždycky mě lákalo jít na hranu, vyplavit adrenalin, cítit, že žiju. Asi to souvisí s tím, že se lidi obecně necítí. A já se v těch extrémech cítil.

Teď jste v nějakém extrému?
Ne, v posledních třech letech jsem konečně dosáhl rovnováhy. Občas jdu sice na hranu, ale už ne ve firmě. Snažím se, aby to nebylo chvíli doleva a chvíli doprava, ale aby firma dostávala zdravé podněty, tak jak mě to naučil Honza.

Na pozici Senior Directora jste už jednou byl, ale ztratil jste ji. Jak jste to tehdy vnímal?
O tom jsem vlastně mluvil na výroční konferenci. Nevnímal jsem to tehdy jako ztrátu, ale jako cenu za nějaké své rozhodnutí, které nebylo dobré. Hledal jsem zkratky, a jak se ukázalo, tak ta zkratka byla po zásluze potrestána nejdelší cestou. Dnes si myslím, že by na to ta firma stejně v té době neměla. Že to bylo uměle vyhnané právě tou zkratkou.

Kde jste vzal sílu a motivaci dobít dé dvojku znovu?
Necítil jsem to tak, že jsem dosáhl s vypětím všech sil dé dvojku a dál už nemůžu. To se nestalo. Dneska jsem říkal svým lidem: „Když ji miluješ, není co řešit.“ A já svoji práci prostě miluju. Jde se dál. Bylo potřeba jen zaplatit cenu za špatné rozhodnutí.

Změnil jste tehdy nějak svůj přístup nebo udělal nějaké konkrétní změny ve firmě?
Samozřejmě mě to naučilo jisté pokoře. Předtím jsem si myslel, že jsem nesmrtelný, že mě ať už Mike Oppl, nebo Petr Borkovec vždycky podrží. Že ten, kdo má výsledky, má pravdu. Ve finále jsem ale zjistil, že ta radost, když jsem měl tu plaketu podruhé nad hlavou, byla úplně jiná. Byla zasloužená, protože to bylo udělané, tak jak se to dělat má, pořádně.

Prý využíváte služeb kouče. V čem vám pomáhá a v jaké fázi byste ho doporučil?
Kouč mi pomáhal zkrotit právě ty mé extrémy. Dříve když jsem měl na něco názor, tak přes to nejel vlak, a to se projevovalo jak v osobním, tak v pracovním životě. Dnes mám se všemi výrazně lepší vztahy. Lidi dnes cítí, že mi můžou říct spoustu věcí. Předtím tam byl strach. Když jste nesouhlasila s Krejčím, tak to bylo špatně. A já jsem nechtěl mít firmu postavenou na strachu. Chci mít firmu, kde si můžeme o všem říct, chceme najít nejlepší řešení… A komu bych kouče doporučil? Každému, kdo na sobě chce makat a být v něčem dobrý.

Co je podle vás základem úspěchu?
Rozhodnutí, vytrvalost, touha chtít víc, ambice, hodnoty, dělat to srdcem, a jak na nejlépe umím.

Jsou charakteristiky, které jste vyjmenoval, něčím, co je vám vlastní odjakživa, nebo jste si je osvojil až s podnikáním?
Třeba ambiciózní jsem byl odjakživa. Chtěl jsem mít vždycky dobré známky, učil se, nechával se vyvolávat… Dělalo mi to dobře a chtěl jsem dělat radost rodičům. Vždycky jsem byl taky disciplinovaný, připravoval se do školy, do práce. A vytrvalost tam taky asi byla, nedělal jsem sice závodně žádný sport, kde bych to prokázal, ale lyžování se třeba věnuji od tří let až do dneška. Hodně věcí jsem se ale musel naučit, důslednosti, komunikaci, obchodním věcem, a jak to všechno předávat dál.

Na ruce máte vytetováno heslo „One life, one chance – Jeden život, jedna šance“. Proč právě tohle?
Víte, že to je zvláštní otázka. Nedávno jsem seděl u své babičky, které je skoro devadesát let, a ona se mě ptala, co mám vytetované. A já říkám: „Babi, jeden život, jedna šance.“ Ona mi na to řekla: „Ale to není pravda.“ A úplně mi tím vzala vítr z plachet.  Myslel jsem, že máme třeba sto let a za těch sto let máme možnost být dobří, špatní, úspěšní, neúspěšní, prostě jací chceme. Tady a teď máš svoji šanci a žij ji, protože další už nebude. Byl to pro mě motor, který mě podněcoval k tomu, abych využíval dny a příležitosti naplno. Užíval si života…

A změnila babička nějak váš pohled na věc?
Pořád tomu svému heslu věřím, ale ukázala mi nový rozměr, jak se na to dívat. Mít jenom těch sto let by přece jen bylo docela smutné.

Máte připravený plán, jak se dostat na pozici nejvyšší, na Partnera? Kdy by to mělo být?
Bude to 1. 1. 2019. Plán mám, rozhodnutí taky a jsem ochoten tomu věnovat i další potřebné věci, jako je čas, energie, pokora, trpělivost… A co budeme dělat? To co děláme doposud. Přivádět nové lidi, nabízet jim příležitost skvělé kariéry, kterou v Partners mohou mít. Musí nás být jenom trochu víc. Na Partnera bych chtěl jít s nějakými 160, 170, když by to bylo super, tak 200 lidmi, kteří jsou správně zapracovaní, vydělávají, mají kariéry… Když se to takhle povede, budu fakt pyšný.

Podnikat s Partners začal i váš o devět let mladší bratr. Jak začala vaše spolupráce – přišel s tím sám, nebo jste ho oslovil?
S bráchou jsme od sebe skoro deset let a vždycky jsem vnímal, že mám za něj zodpovědnost a musím se o něj postarat. A tak to i bylo. Když byly například letní prázdniny, byl jsem s ním doma, aby nemusel být ve školce, a dělali jsme různé blbosti. Pak když už jsem v Partners dosáhl nějakého úspěchu, tak jsem mu dal třeba k Vánocům počítač, a když mu bylo devatenáct, tak ode mě dostal lyžování v Alpách. A jeli jsme tenkrát já, brácha a Honza Vodehnal. A jednou když jsme byli po lyžování, tak jsme šli do aprés ski na pár drinků a Honza mu zničehonic položil otázku: „Ty bys nechtěl dělat, to co dělá brácha?“ A brácha řekl, že jo, a tak to začalo.

Máte k bratrovi speciální přístup?
Spolupráce s ním je pro mě to nejtěžší, co jsem kdy v podnikání zažil, protože jsem v tom emocionálně zainteresovaný a nedokážu se od toho oprostit. Celý život jsem ho chránil a teď mu musím někdy říct nepříjemné věci, což dělám nerad, a občas to hodně bolí. Konflikty mezi sebou ale nemáme, právě kvůli tomu velkému věkovému rozdílu. Stejně jako já mám vůči němu nastavený ochranářský model, tak on respekt a vzor. Někdy je vidět, že nás to oba hodně bolí, ale vždycky se domluvíme. Musím říct, že jsem na něj výrazně tvrdší než na kohokoliv jiného. A tím, že od něj hodně očekávám a vím, že je dobrý, tak se mu paradoxně věnuji nejméně.

Během slavnostního povyšování na výroční konferenci jste vyzdvihl svoji partnerku Ilonu. V čem vám pomáhá?
Úplně ve všem. Je nejen mojí životní partnerkou, ale i osobní asistentkou. Mám díky ní neuvěřitelné zázemí. Stará se mi i o peníze, a dokonce pečuje i o moje rodiče. Také je velmi empatická, cítí lidi a vlastně díky ní využívám méně svého kouče. Je schopná mi ukázat, jak se na věci podívat z jiného úhlu pohledu.

Partners letos slaví 10. výročí. Vy sám jste ve firmě 10 let. Co nejzásadnějšího vám ta uplynulá dekáda přinesla?
Pro mě to bylo neuvěřitelných deset let. To nebyla jízda na horské dráze, to byla cesta na Mount Everest, kterou jsme si užívali. Přineslo mi to všechno – kamarády, peníze, uznání, slávu, seberealizaci. Naučil jsem se obrovské množství nových věcí, osobnostně jsem se neskutečně posunul. Dneska se o sebe vůbec nebojím. Musím ale přiznat, že když jsem byl v jednadvaceti na pohovoru, tak jsem strach měl. Bál jsem se, co bude, až vyjdu z vysoké školy. Ambice jsem měl, věděl jsem, že chci něco dokázat, ale děsilo mě, že bych musel pracovat v Praze nebo musel kvůli penězům odletět někam do ciziny. V zahraničí jsem byl. Pracoval jsem tam půl roku, ale nedokázal jsem si představit, že bych vychovával dítě jinde než v Lanškrouně nebo nějakém jiném českém malém městě.

Co vás v Lanškrouně tak drží?
Lanškroun je krásné město, má duši, energii… Taky je bohatý, takže se tam pořád něco děje, ale je v něm zároveň i klid. Třeba Praha mě s mojí povahou hodně zrychlovala. Pořád jsem měl v hlavě, jestli mi náhodou něco neutíká. V Lanškrouně mám naopak možnost načerpat sílu a energii.

Poslední otázka: Kde se vidíte za dalších deset let?
Určitě v Partners. Moje firma bude mít 300 profesionálů, budeme psát 200 tisíc bankovních jednotek. Budu mít taky postavenou roubenku v Čeňkovicích na horách, vlastní dům, a pokud v té době bude ještě v kurzu S500 Maybach, tak budu mít tohle auto.