Vilém Mikeška a 5 fází růstu

Partners | 31. 8. 2017 | Vstoupit do diskuze

Ne, tohle nedělej, spláčeš nad výdělkem! Ne, do podnikání se nepouštěj, buď rád za zaměstnaneckou jistotu! A po čase: Klobouk dolů, Ty jsi to dokázal! A dokonce: Myslíš, že bys mě případně mohl zaměstnat? Takový vývoj v přístupu svého okolí zažil Vilém Mikeška, a to za pouhých 10 let. Bylo mu 19 let, když se rozhodl vstoupit do finančního poradenství. Dnes je mu 29 let a je Senior Managerem a spolumajitelem dvou franšízových poboček Partners.

1. fáze: Ne, to nedělej

Ta nabídka přišla chvíli poté, co vznikli Partners. Vilém právě studoval dvě vysoké školy. „Svěřil jsem se své starší sestře, která pro mě v době studií byla vzorem. Navíc svého času také dělala ve financích, ale v pojišťovnictví. Byla skeptická, odrazovala mě, že ona naopak s touhle prací končí. Měla z oboru špatné zkušenosti, ale já opakoval, že Partners se snaží proti špatným praktikám ve finančnictví vyhranit, dělat všechno jinak.“

„Víš, bavil jsem se s Tomášem,“ řekl jí mezi řečí a ona užasla, když oním „Tomášem“ byl pro Viléma její učitel – Tomáš Lerch ji učil na ekonomické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nebyl jedinou zajímavou personou, rozjíždějící Partners. Na Viléma zapůsobila i další jména – Pavel Kohout, Tomáš Prouza. „Studoval jsem ekonomii a politologii, znal jsem tyto ikony z médií i knih, a najednou jsem je potkával na školeních. Celá společnost na mě působila sofistikovaně a odborně a já si to užíval. Ostatně, Tomáši Lerchovi jednou v legraci říkám:,Tomáši, sestra u Vás musí udělat zkoušku ze statistiky! Buďte na ni, prosím, vlídný.'“

Ten den sestra pochopila, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž – pracují-li pro jinou firmu.

2. fáze: Hleď si zaměstnání

To, co pro jiné byla překážka, znamenalo pro Viléma příležitost. Centrálu měli Partners až v Brně nebo Praze. Z Přerova to bylo téměř 100, respektive 300 kilometrů. „Na každý seminář jsem musel dojíždět daleko, a to ve mně vyvolalo obrovský motiv vybudovat si vlastní kancelář doma v Přerově.“

V bláhové představě ho napadlo „mít tam jednou největší finančně-poradenský dům ve městě“. Blázen, že? Jenže on ten dům dnes má. A to mu není ani třicet let. S úsměvem tak vzpomíná na rozmluvy s rodiči.

„V Partners jsem začínal tak, že jsem kombinovaně studoval a pracoval. Jeden, dva dny v týdnu jsem jezdil do Brna a věděl jsem, že takto je to dlouhodobě neúnosné. Ukončil jsem tedy pouze bakalářské studium a doma oznámil, že se hodlám osamostatnit jak z pohledu bydlení, tak vlastní kariéry. Bylo mi jednadvacet let a rodiče poprvé slyšeli, že jdu naplno do podnikání.“

Jejich reakce? „Táta je vysokoškolák-absolvent. Jako inženýr je jedním z vysoce postavených ředitelů v přerovské Meoptě. Opakoval mi, že kdo má titul, má postavení. Tlačil mě k tomu, abych pokračoval ve studiu na vyšší titul a pak se věnoval, řádné práci‘, jak tomu říkal. Sám studoval vojenskou školu, ale generál to nebyl. Vždy nechával všechna důležitá rozhodnutí na mně, snažil se mě více vychovávat než směrovat.“

A máma? „Paradoxně měla stejný názor jako táta, ačkoli nemá vysokoškolské vzdělání. Domlouvala mi, ať se věnuji pouze tomu, co je bezpečné.“

Jinými slovy: Celá rodina mu říkala NE. A on celé rodině ukázal, že se mýlila.

3. fáze: Udělám klientovi pomyšlení

„První dva roky, asi jako u každého, nebyly moc úspěšné. Pracoval jsem při škole, studoval a žil v Brně, ale tam jsem byznys dělat nemohl – v Brně jsem totiž žádného potenciálního klienta neznal, jen další studenty, a ti nebyli výdělečně činní. Musel jsem tedy začít hledat klientelu doma v Přerově – u svých známých.“ Proto tolik dojíždění.

„Čtrnáct let jsem hrál basketbal, později jsem přešel k volejbalu a v Přerově jsem rád organizoval sportovní akce a turnaje. Měl jsem spoustu starších kamarádů, a ti se stali mými prvními klienty.“ Jak těžké bylo přesvědčit je? Vilém se usmívá: „Ekonomii i financím jsem díky Partners rozuměl a službě jsem věřil. Veškerý úspěch byl o prvním SPOKOJENÉM klientovi – o tom, který potvrdí: „Díky, dobrá práce. Pomohl jsi mi. Nečekal jsem to, ale ušetřil jsi mi peníze.‘ Chtělo to trochu času a schopnosti přesvědčit klienty, ať vytrvají, a pak už se reference šířily mezi známými a já začal mít úspěšný klientský byznys.“ Bylo mu 21, když zažil první manažerské povýšení. Ve 22 letech otevíral své první klientské centrum, shodou okolností v období státnic. Kolegové mu tehdy říkali „KC BC Mikeška“, tedy klientské centrum čerstvého bakaláře – vlastní kancelář v Přerově.

„Byl to klíčový krok. Víte, finančnický byznys se obvykle dělá po kavárnách nebo u klientů doma. Jenže když chcete být úspěšní, potřebujete víc – nějaké konkrétní zázemí. I proto je zřízení klientského centra podporované centrálou. Já měl jen takovou skromnou kancelář na náměstí v patře. Pode mnou bylo kuchyňské studio. Nedalo mi to spát, líbil se mi celý prostor. A tak jsem jednou šel za majitelem studia a povídám, jestli nezvažuje odejít. A on, že ano; že má úspěšnější provozy jinde než v Přerově a rád mi to uvolní. Inu, líná huba, holé neštěstí. No a od té doby jsem se proboural ještě do vedlejších prostor v přízemí a tam máme teď i Partners Market. Zkrátka, téměř celou budovu, největší finančně-poradenský dům v Přerově…,“ směje se.

Když se řekne finanční poradenství, člověku se obvykle na prvním místě vybaví multilevel. Ne ale Vilémovi. „Mě od začátku lákala ekonomie – práce s penězi, získávání větší odbornosti, šance dozvědět se co nejvíce a do hloubky, stát se profesionálem v oboru a pomáhat klientům. Budování strukturálního byznysu mě v počátcích nezajímalo. Paradoxně,“ krčí rameny, „jsem právě tímto přístupem správný strukturální byznys nevědomky dělal.“ Jak tomu porozumět? „Protože spokojení klienti mi přiváděli nejen své známé, ale sami si říkali o spolupráci, když viděli službu jako takovou. Víte, i když jsem byl pod křídlem mateřské organizace, pořád jsem to vnímal jako svobodné podnikání, jako aktivitu na své jméno. Byl jsem hrdý na to, že mohu v rodném městě vybudovat a zanechat něco, co ponese mé jméno. Kladl jsem důraz na co nejlepší péči a zážitek, vyžíval jsem se v tom, že každému klientovi nachystám vodu s ledem a citronem, k tomu kávu se sušenkou. Taková maličkost, a v lidech to vytvořilo jiný pocit. Vraceli se, ne sami, a ještě k tomu se z nich rekrutovali spolupracovníci.“

Jak vybíral lidi do svého týmu?

Co si myslí o ženách jako manažerkách?

Koho hledá právě teď?

Dozvíte se v pokračování článku v pondělí 4. 9. 2017.

Zdroj: businessleaders.cz