Pavel Kohout: Investiční důsledky krize eurozóny

Pavel Kohout | 24. 11. 2011 | Vstoupit do diskuze

„Klient investoval do fondu a má ztrátu kolem pěti procent. Rozčileně volá a ptá se, co má dělat.“ Možná jste také slyšeli o podobných případech nebo je dokonce zažili. Dost možná. Jak odpovědět?

V poslední době čtu knihu Lords of Finance (autor Liaquat Ahamed). Je to důkladná práce o meziválečném období. Nicméně na rozdíl od většiny podobných děl se Páni financí zabývají také finanční krizí, která následovala po první světové válce – historie u nás málo známá. A pro dnešek velmi užitečná.

Proč: současná krize eurozóny je způsobena především dluhy. Evropa je nyní zadlužena jako po středně velké válce – srovnání se začátkem 20. let není vůbec přehnané. Kde jsou podobnosti?

Z extrému do extrému

Evropské státy zastávaly začátkem 20. let dva extrémní přístupy k financím. Britská myšlenková škola měla za to, že je zapotřebí co nejdříve nastolit předválečné ceny a ukotvit kurs měny ke zlatu ve stejném poměru, jaký platil během většiny 19. století. Měnová stabilita je vším, cokoli ostatního je vedlejší. Je nutné kvůli poklesu cen způsobit hospodářskou krizi? Ano, je to smutné, avšak nutné.

Zastáncem tohoto přístupu byl Montagu Norman, guvernér Bank of England. Pro zajímavost, československý ministr financí Alois Rašín zastával přesně stejný přístup. Výsledkem byla krize v Británii i v Československu. Britská generální stávka z roku 1926 do značné míry ovlivnila budoucí vývoje země směrem doleva; atentát na Rašína, provedený anarchistou, rovněž o něčem vypovídá.

Význačným kritikem britské finanční politiky byl John Maynard Keynes. Jeho názor: návrat k předválečné zlaté paritě je škodlivý. Sám zlatý standard nemá smysl. Je lepší soustředit se na růst a zaměstnanost.

Opačným extrémem byla „německá škola“. Německý ministr financí Rudolf von Havenstein usoudil, že jeho vlast potřebuje peníze. Ujal se úkolu po svém: zrekvíroval tiskařské stroje a pustil se do práce. Inflace zpočátku ekonomice pomohla, neboť smazala dluhy soukromého sektoru i vnitřní dluh státu. Nezaměstnanost poklesla na tři procenta. Jenže von Havenstein, který neměl žádné ekonomické vzdělání, nevěděl, kdy přestat. V srpnu 1923 chrlily tiskárny bankovky v nominální hodnotě dvaceti bilionů marek denně. Nezaměstnanost vzrostla na 20 procent, neboť v takovémto ekonomickém prostředí se nedalo podnikat.

Dobrá – zajímavá lekce z historie, ale k čemu je to platné dnes?

Jednoduše řečeno: Provádět deflační politiku dnes nikdo nehodlá. O hyperinflaci už vůbec nemůže být řeč. Zmizely extrémy a zůstal Keynes. To on je velkým vítězem sporů o hospodářskou a finanční politiku, třebaže jeho skutečnou teorii politikové mnohdy tvořivě upravovali až k nepoznání.

Peněz bude víc a víc

Ale co praxe, co investice, co klienti? V praxi se můžeme spolehnout na to, že objem peněz ve světovém hospodářství poroste. Podíváme-li se do zemí nynější eurozóny (kromě Slovenska, Slovinska a Estonska), zjistíme, že od roku 1980 rostl objem peněz v ekonomice členských států ročním tempem 7,2 procenta. V posledních letech pomaleji kvůli finanční krizi – ale nenechme se mýlit, Keynes žije a myšlenka rozpouštění dluhů inflací také nezůstala zapomenuta. Naopak, různí ekonomové i organizace o ní mluví zcela seriózně jako o cestě ven z dluhů.

Dnes je to naopak Velká Británie, která řeší dluhy inflací. Rovněž USA, kde od roku 1980 rostl objem peněz dokonce o 8,2 procenta ročně. Eurozóna však, navzdory německé nechuti vůči inflaci, patrně nebude mít rovněž na výběr. Evropská centrální banka již nakoupila dluhopisy rizikových států za 150 miliard eur a nákupy pokračují. Nákupy dluhopisů mají vlastně také inflační efekt, neboť touto cestou se do oběhu dostávají nekryté peníze.

Když roste objem peněz o sedm procent ročně, znamená to, že za deset let se zdvojnásobí. Zdvojnásobí se rezervoár peněz pro investice do nemovitostí, akcií a vůbec všech hmotných aktiv. Podobně jak roste objem peněz, rostou i akciové indexy nebo třeba ceny dosahované na aukcích uměleckých děl.  

Dnes populární zlato je trochu zvláštní případ. Řekl bych k němu jen jedno: nikde a nikdy se nevyplatilo kupovat investici, která byla zrovna v módě. V roce 2007 byly populární americké nemovitosti, které během let následujících ztratily mnohde i přes polovinu hodnoty. V roce 2000 hodně lidí přišlo o peníze na tehdy módních internetových akciích. V roce 1997 byla v módě Asie, v roce 1995 Mexiko – cokoli v investičním světě „frčí“, tomu je lepší se vyhnout včas.

Stanou se akcie opět hitem?

Nynější finanční krize zdaleka není tím nejhorším, co Evropu kdy potkalo. Máme štěstí v tom smyslu, že měnovou politiku dnes neřídí ani Montagu, ani von Havenstein. Panika a každodenní nervózní titulky samozřejmě srážejí důvěru investorů, a tím i ceny akcií. Ty kolísají – pět procent sem, pět procent tam, žádná míra. Ale to není podstatné.

Podstatná je jiná věc. Před deseti lety byl objem peněz ve světové ekonomice méně než poloviční ve srovnání s dneškem. Akcie byly v roce 2000 populární, a proto drahé. Nemovitosti teprve čekal masivní cenový růst.

Za deset let ode dneška může být objem peněz ve světové ekonomice dvojnásobný, možná ještě větší ve srovnání s dneškem. Akcie, dnes nepopulární, a proto levné, mohou být znova v kurzu. Nemovitosti se velmi pravděpodobně vzpamatují z nedávného výprasku. O zlatu si netroufám nic tvrdit, je to nestálá a nevyzpytatelná investice.

Ať tak či onak, jakákoli majetková investice bude lepší než peníze v matraci, peníze na účtu, nebo dokonce státní dluhopisy, které inflací trpí nejvíce.

125

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Open seminář Bořivoje Beránka

Máte zájem o seminář: