Jak jsem potkal Martina Gardavského

Jan Majer | 18. 10. 2007 | Vstoupit do diskuze

Před týdnem jsme publikovali otevřený dopis, v němž se Petr Borkovec vrátil k důvodům, jež ho vedly k odchodu z OVB. O dva dny později německé vedení OVB oznámilo, že do Prahy instaluje německého šéfa. Po víkendu následovala zpráva, že Martin Gardavský, předpokládaný nástupce Günthera Gramlicha, v OVB na konci roku na pražské centrále končí.

Firma se s vyděděným korunním princem rozloučila velkoryse. Kromě balíku na rozloučenou dostal i nabídku podílet se na rozjezdu Ukrajiny nebo jiného rozvojového trhu, spekuluje se v branži. Slyšel jsem i variantu o návratu do AFIZ – zatímco Marta Gellová míří do mezinárodní profesní asociace, návrat otce zakladatele by mohl být tou šalamounsky zmiňovanou „pokračující spoluprací“ s OVB.

Martin Gardavský tedy nebude řešit podobné problémy jako já a všichni ostatní poradci, kteří se kdy odvážili z OVB odejít, navzdory konkurenční doložce a dalším podivným opatřením. Škoda. Není nad to pocítit na vlastní kůži, jaké to je, když vás okolnosti donutí v jedné firmě skončit, načež vám původci těch okolností zakazují začít pracovat jinde. Nicméně o tom psát nechci. Dneska si chci připomenout, jakou roli hrálo v mém profesním životě setkání s panem Gardavským.

V červnu 2005 jsem položil na přepážku recepce OVB výpověď. Na konci léta mi skončila dvouměsíční výpovědní lhůta. Zažíval jsem úžasný pocit svobody, kdy jsem zjišťoval, že moje možnosti jsou obrovské a moje cena na trhu překvapivě vysoká. Zvažoval jsem nabídky několika poradenských firem, nejlákavější ale byla možnost začít budovat vlastní firmu. Rozhodl jsem se, že budu s klienty řešit jen investice a dohodl si spolupráci s dalšími kolegy, kteří se podobným způsobem soustředili na hypotéky a pojištění. Bez sebemenších problémů jsem si nasmlouval široké portfolio fondů.

Ovšem nastal problém. Ačkoli jsem byl osobně panem Gramlichem za přítomnosti právníka a zbytku vedení vyzván k odchodu z firmy (po měsících marné jednosměrné korespondence ho nakonec k reakci vyprovokoval mail, v němž jsem OVB pohrozil žalobou), OVB mi odmítla dát písemné sdělení ke konkurenční doložce.

Ve smlouvě stálo, že dva roky nesmím podnikat v oboru. Jinak pokuta milion korun. Chtěl jsem jakékoli vyjádření. Logické by bylo, kdyby OVB k mé tehdy velmi známé kauze dodala: Ano, my jsme vás u nás nechtěli, takže konkurenční doložku tímto škrtáme. Ale spokojil bych se i s opačným verdiktem: Vyhnali jsme vás z firmy, Herr Majer, a teď si navíc dva roky v oboru neškrtnete. Ende. Tehdejšímu vedení OVB sice věci docházely pomalu, ale to, že bych s takovou informací uměl naložit velmi efektivně, jim došlo. Takže nic, moje dopisy firma i právníci OVB jednoduše ignorovali.

Tehdy jsem se obrátil na AFIZ. Konkrétně na tehdejšího generálního sekretáře pana Gardavského, který mi pár měsíců předtím pochválil můj web. Věnoval se mi, potvrdil mi, že je můj požadavek rozumný, a do věci se osobně vložil. Nevím, jaká komunikace tam proběhla, ale OVB mi nabídlo gentlemanskou dohodu, že o firmě nebudu nic publikovat, a OVB mi nebude otravovat život. Nakonec jsme právníky OVB připravenou dohodu nepodepsali, ale zůstalo u toho.

S panem Gardavským jsme se pak bavili o možné spolupráci v rámci AFIZ. Přicházelo v úvahu, že by se můj tehdejší projekt Europortal.cz stal profesním diskusním fórem a že by se na jeho tvorbě a dotažení podílel AFIZ. Dokonce to chvíli vypadalo, že budu mít v sídle AFIZ redakci.

O dva měsíce později se začalo mluvit o tom, že pan Gardavský nastoupí do OVB. Před Vánoci 2005 přišla nabídka, abych se do OVB vrátil zadními vrátky a začal své mediální projekty realizovat tam. (Koneckonců jsem předtím jako poradce OVB svůj web a další plány vnucoval vedení, které ovšem nemělo ánung, o čem mluvím.) Moje negativní zkušenost s OVB byla příliš čerstvá. Do toho jsem se dozvěděl, že OVB posadila člověka, který byl důvodem mého odchodu z firmy, do etického výboru AFIZ. To znělo jako vtip. Myslel jsem na to celé svátky a na začátku ledna jsem nabídku odmítl. Myšlenku profesní diskusní platformy jsem zrealizoval s velmi omezeným rozpočtem jinde.

Pan Gardavský se po půl roce ozval znovu a řekl mi, že nabídka stále platí. Pár týdnů jsem o tom ani neuvažoval. Pak se ale sešly okolnosti a já jsem souhlasil, že se o věci pobavím ještě s Radimem Lukešem. Jeho nadšení, že OVB se díky panu Gardavskému zcela změní a že společně můžeme přispět k tomu, že ten moloch OVB bude většinovým klientům poskytovat opravdu kvalitní, standardizované služby, bylo nakažlivé. Podílet se na kultivaci nejsilnějšího hráče na trhu, to přece zní jako skvělá, bohulibá mise. Navíc OVB byla z mediálního hlediska v neuvěřitelném srabu. Bylo jasné, že jakákoli moje iniciativa bude zatraceně viditelná a že si na této zakázce může moje nově vzniklá mediálně-poradenská firma udělat skvělou referenci.

Následný postup pana Gardavského mě přesvědčil, že se věci asi opravdu mění a že se mění i mé postavení. Zatímco ve firmě, pro kterou jsem udělal a vedl zmíněný web, jsem se musel stále dožadovat vyplacení dohodnutých odměn a dohledávat maily, v nichž mi je majitelé slibovali, Martin Gardavský mi jen řekl, ať pošlu fakturu. Ještě než začal kalendářní měsíc, kdy jsme zahájili spolupráci, byla faktura zaplacená. A tak to šlo každý měsíc.

Řekli jsme si podmínky. OVB bude jedním z mých klientů. Nechci být na OVB závislý. Zároveň budu dál rozvíjet své aktivity ve finančním poradenství mimo OVB, do toho klientovi nic není, a budu dál poskytovat poradenství v oblasti médií i jiným firmám. Neupisuju se na věky. Předem jsem upozornil, že za rok za dva, až se projekty rozjedou, bude pro OVB výhodnější najmout na běžnou práci levnější síly. Já že jsem spíš startér, manažer projektu, který věci rozjede, dotáhne do stadia běžného provozu a pak se uvidí.

Samotná spolupráce byla provázena negativními vlnami, které jsem jako externista, docházející na centrálu jen na občasné schůzky, vnímal spíš okrajově. Jednou byl pan Gardavský ve svém živlu, domýšleli jsme spolu nápady a plánovali daleko do budoucna. Jindy byl skleslý, skeptický, bez nálady. Nahoru, dolů. Byly to asi ozvěny boje o kompetence s dalšími členy vedení, ale to šlo mimo mě. Za týden bylo zase všechno ok. A za dva týdny zase rozpačitá atmosféra, protože nad mediálními aktivitami náhle měla pravomoci jiná osoba. A pak zase všechno při starém.

Začal jsem připravovat časopis, dohodli jsme se, že to uděláme s minimálním rozpočtem, abychom si na celou tu legraci vydělali reklamou. Začal jsem se scházet s finančními poradci a připravoval články a rozhovory. A zjišťoval jsem, že nadšení z nástupu pana Gardavského do vedení OVB pomalu vadne. Že se realizují jen kosmetické změny, jako je chystaný časopis, ale samotný byznys firmy zůstával toporný. Říkalo se, že Němci zavřeli Gardavskému ústa penězi, takže už jen plní, co mu řeknou. Že na velké plány rezignoval, protože je nikdo nahoře nechce.

Dnes pan Gardavský říká, že se lidem, kteří odešli z OVB do Partners, musí špatně spát. Petr Borkovec ve svém otevřeném dopise vysvětlil, proč spí dobře. Jestli mám poznámku pana Gardavského vztáhnout i na sebe, rád bych to napsal co nejupřímněji:

Nespím v posledních měsících nejlépe, ale to proto, že se na polštáři vedle mé hlavy mele miminko a několikrát za noc chce flašku se sunarem. Ta emoce, vztahující se k OVB, je velmi vzdálená. Nějakých niterných pocitů se rozhodně nedotýká.