Splněný sen Karla Marouška

Jakub Zeman | 12. 3. 2012 | Vstoupit do diskuze

Nový Partner společnosti Karel MAROUŠEK byl hvězdou letošní výroční konference. Přečtěte si, jaká byla jeho cesta na nejvyšší post ve firemní hierarchii!

Začátky Karla Marouška ve finančněporadenské branži vůbec nebyly lehké. Ba právě naopak. Díky silné vůli a chuti dosáhnout vytouženého cíle se mu ale podařilo počáteční neúspěch překonat. Nejen že dosáhl nejvyšší pozice ve firemní hierarchii, ale dokonce si splnil i svůj klukovský sen usednout za volant vozu, který zrychlí z nuly na dvě stě během deseti sekund…

Když jsem chodil na základní školu, jednoho krásného dne nás odvedli na pracovní úřad, postavili nás před obrovskou stěnu poskládanou ze samých šanonů s názvy profesí a my jsme si měli vybrat své budoucí povolání. Dodneška si to pamatuju. Běhal mi mráz po zádech a v duchu jsem se ptal: Jak si proboha můžu vybrat z tolika nejrůznějších povolání?

Můj tatínek je truhlář a maminka zubní laborantka. A ačkoliv k oběma těmto profesím mám velkou úctu, nedovedl jsem si představit, že bych se jim měl věnovat. Jediná profese, která tenkrát pro mne připadala v úvahu, byl obchodní cestující. Důvod byl prozaický – jako malý jsem si rád hrál na obchod a zároveň jsem měl zálibu v autech. Maloval jsem si to v růžových barvách a říkal jsem si, že jako obchodní cestující určitě budu jezdit nějakým pěkným autem a budu obchodovat.

Ta epizoda s pracovním úřadem mi ale nasadila brouka do hlavy. Často jsem uvažoval nad tím, co vlastně budu dělat. Teprve později mi došlo, že bych spíš měl uvažovat nad tím, čeho opravdu chci v životě dosáhnout.

V rukou volant, v nose vůně spálené gumy

Jako každý puberťák jsem hrával počítačové hry a to hlavně Need for Speed Porsche Challenge. Tu jsem hrál takřka nepřetržitě. Dítě má bujnou představivost a já jsem v duchu seděl ve skutečném autě, svíral rukama kožený volant, šlapal na hliníkové pedály a chvílemi jsem měl dokonce pocit, že cítím spálenou gumu. Tehdy jsem si řekl: chci Porsche.

A ne jen tak ledajaké. Přesně jsem věděl, jaký model: speciálně upravené Porsche Turbo. V těch čtrnácti letech jsem si nedovedl představit eventualitu, že by tahle má touha měla zůstat jen v představách. Porsche jsem zkrátka chtěl stůj co stůj. Stále jsem tedy nevěděl, co chci dělat, ale už jsem věděl naprosto jasně, čeho chci dosáhnout. Dnes se domnívám, že to bylo klíčovým předpokladem k dosažení úspěchu. Člověk má vědět, co chce v životě dokázat. A pokud máte svůj vysněný cíl – ať už je to Porsche, nebo cokoliv jiného – denně před očima, mozek se automaticky naprogramuje a dříve či později svého cíle dosáhnete.

Co tě nezabije, to tě posílí

Pojem finanční poradenství jsem uslyšel vůbec poprvé prosinci roku 2003 na pohovoru u Tomáše Hummela. Jako většina vysokoškoláků jsem tenkrát hledal brigádu. Ani jsem nepředpokládal, že by to mohlo být něco dlouhodobého, a tak jsem nastoupil do OVB. Zakrátko se ale ukázalo, že to bude běh na dlouho trať. Na Vysokou školu ekonomickou jsem totiž nastupoval jako naivní idealistický studentík. Mí rodiče za minulého režimu studovat nemohli, a logicky tak do mne vkládali velké naděje a já sám jsem se na studium moc těšil. Jenže má očekávání byla moc velká. A jak už to tak bývá, když máte od něčeho přehnaně velké očekávání, obvykle vás nemine zklamání. A přesně tak to bylo i s mou školou.

Rodiče mne rozmazlovali, a ačkoliv jsem mohl vést vcelku blahobytný studentský život, děsilo mě pomyšlení na to, co se mnou bude, až dostuduju. Měl jsem pocit, že když jsem ve škole, tak jsem na mrtvém bodě, a naopak když jsem v kanceláři, tak se rozvíjím. Když jsem měl jít na vojnu, lékaři mi diagnostikovali sociální fobii. Dostal jsem tenkrát modrou knížku, ale v začátcích podnikání jsem to díky tomu měl náramně složité. Najednou jsem nebyl zavřený v ulitě školy a byl jsem nucen mluvit s úplně neznámými lidmi. Mé první telefonáty vypadaly naprosto příšerně. Vytočil jsem padesát čísel a nedomluvil jedinou schůzku. Tak se mi klepaly ruce, že jsem často neslyšel, co lidé na druhé straně telefonu říkají. Bylo to nepříjemné, ale cítil jsem na sobě neuvěřitelný progres a cítil jsem, že dva měsíce podnikání ve financích mi daly do života víc než rok na vysoké škole.

K ukončení studia mě paradoxně „nakopnul“ můj nejhorší den v práci. Měl jsem na jediný den domluvených osm schůzek. Jenže z těch osmi schůzek proběhly nakonec pouze dvě, a to navíc neúspěšně. Ostatní ani nedorazili a já na ně marně čekal. Bylo to obrovské zklamání, ale právě ten den jsem došel k názoru, že škola není východisko a že nezdar v práci musím zlomit. Ve škole jsem se už nikdy neukázal.

Produkty, na nichž stojí budoucnost

V současné době jsem členem produktového výboru Partners, coby zástupce ze sítě. Produktový výbor funguje tak, že se zpravidla jednou za čtrnáct dní setkáváme na centrále a diskutujeme o aktuálních problémech a vyhledáváme nové obchodní příležitosti. Musím říci, že za tu dobu, co jsme na trhu, jsme si udělali skvělé renomé. Jsme v pozici, kdy se firmy ucházejí o spolupráci s námi, a z toho mám radost. Na druhou stranu produktový výbor musí velmi pečlivě zvažovat, o jaký druh spolupráce má vůbec naše společnost zájem a kam až by měla sahat naše působnost. Momentálně jsme dokončili práce na nových produktech, které pokryjí oblast pojištění majetku, nemovitostí a aut. Na trhu vládne filozofie, že „nejlevnější vyhrává“. My ale zastáváme poněkud odlišný názor. Spouštíme pojištění majetku, které bude sice svou cenou patřit k dražšímu průměru, ale mohu slíbit, že to bude naprostá špička. Pokud se bavíme o dlouhodobém horizontu, mám několik vizí, které bych chtěl realizovat. Velký potenciál vidím v hypotékách a umím si představit, že by Partners v budoucnu měli třeba vlastní hypoteční agenturu.

Produkty vždycky byly mým koníčkem. Párkrát se mi stalo, že jsme se s klientem zapovídali do pozdních nočních hodin na téma technických detailů některých produktů. Pokud klient projeví vážný zájem a baví ho to, rád mu o tom vyprávím. Na druhou stranu by ale poradci stále měli mít na paměti pravidlo, že méně je více. U většiny klientů totiž platí pravidlo, že čím více informací jim dáte, tím váhavější budou. Když vám v autoservisu vychrlí stovky informací o tom, jak která převodovka funguje, budete z toho mít zamotanou hlavu a budete si to muset rozmyslet v klidu doma – jinými slovy odejdete s prázdnou.

Přej a bude ti přáno

S oblibou používám motto mojí maminky: Přej a bude ti přáno. Jsme firma, která je postavená na principu soutěžení. Každý chce být logicky ten nejlepší. Jenže soutěživost nám občas přerůstá přes hlavu a leckdy to sklouzne k tomu, že svým kolegům nepřejeme a chceme, aby byli horší než my. Často se v duchu ptám: Proč? Když někdo podá špičkový výkon, proč hned kolují fámy o tom, jak dotyčný něco „obešel“? Proč se raději nepídíme po tom, jak toho úspěchu dosáhnul? Jsem si stoprocentně jistý, že v naší branži, a navíc ve společnosti, jakou jsou Partners, je možné dosáhnout úspěchu i bez vzájemné nevraživosti. Je mým velkým přáním, aby se toto co nejdříve změnilo.

A jak to dopadlo s mým klukovským snem? Ten jsem si splnil již loni v listopadu. Původně jsem si chtěl Porsche koupit jako odměnu za dosažení pozice Partnera, ale nakonec jsem neodolal. Přišel jsem jednoho dne za Honzou Hárovníkem (D2). Pozdravil jsem ho a z Honzových úst se místo odpovědi na pozdrav ozvalo: „Nechceš Porsche?“ Jeho známý totiž zrovna jedno prodával. Zdráhal jsem se, ale byl jsem zvědavý, tak jsem se na to auto šel podívat. Jako z udělání to byl zrovna ten můj vysněný model, Porsche Turbo se speciálními úpravami, které z něj dělají unikátní exemplář. Tak jsem nevydržel a to Porsche si koupil...