Petr Welsch: Já na bráchu, brácha na mě…

Simona Mrázková | 8. 4. 2014 | Vstoupit do diskuze

Petr WELSCH (D2) sám o sobě říká, že co kdy chtěl, to se naučil. Na každého ale čeká chvíle, kdy se mu přestane dařit. Ta často bývá pro takové přirozené talenty fatální. Petr si jak ve sportovní, tak v profesionální kariéře prošel závratnými vzestupy a pády. Díky bratrovi a manželce, kteří mu pomohli v nouzi, našel sám sebe a krize se už nebojí. Ví, jak na ni.

Petr Welsch je přesvědčen o tom, že prostředí tvoří. Potvrdilo se mu to už mnohokrát, třeba tehdy, když se v basketbalové šatně potkával s hráči, jejichž jedinými tématy byly děti, dovolená nebo to, kam si zajít na dobré pivo. Není tedy divu, že Petr v té době, už jako osmnáctiletý, přemýšlel o založení rodiny. Naproti tomu o čtyři roky mladší Petrův bratr Jiří se ve stejném věku soustředil na zahraničí, možnosti studia a podobně. Devadesátá léta rychle přinášela nové myšlenky. Všechno bylo najednou jinak, do Česka začali přijíždět zahraniční sportovní manažeři, hráči se seznamovali se svými možnostmi. Petr si ale také našel svou cestu. Díky prostředí, ve kterém se pohyboval, si vytvořil silnou vazbu na fungující rodinu a zázemí a pochopil, jak by nikdy nechtěl skončit. Jako někdo, kdo má stálý pocit nejistoty, co bude dál, až jednou přestane hrát.

Všechno to začalo tak, že Petrův otec založil v Holicích ve východních Čechách basketbalový klub. „V okamžiku, kdy jsem dostal do ruky míč, mě to nadchlo víc než cokoli, čemu jsem se do té doby věnoval. V basketbalu jsem se rychle rozvíjel. Když jsem poté odešel na sportovní gymnázium do Pardubic, uvědomil jsem si, že už netrénuji dvakrát týdně, ale dvakrát denně,“ vzpomíná na své dorostenecké začátky Petr. Už jako sedmnáctiletý dostal svou první profesionální smlouvu. Ne nadarmo se říká, že sportovní kariéra je podobná té v Partners. „Na začátku jsem nic neuměl, ale věděl jsem, že mě to neskutečně baví. V basketbalu jsem se zhlédnul a začal jsem se mu věnovat intenzivně,“ říká Petr. Ve svých dvaadvaceti letech dělil svůj čas pouze na trénink, spánek, cestování na zápasy a něco málo mu zbývalo na rodinu. „Tento režim trval pět let. Když děláte něco, co vás baví, tak prostě jdete za tím, kdo vám nabídne kontrakt, a nic dalšího neřešíte,“ popisuje Petr.

Běh na dlouhou trať

Podle Petra není sportovní ani pracovní kariéra otázkou jednoho, dvou ani tří let. Je to dlouhodobá záležitost. Ohlédněte se nejdříve po pěti letech a řekněte si: Je to ono, nebo ne? Teprve tehdy může člověk své dosavadní snažení začít soudit, zná klady i zápory, dřinu, úspěch, výdělek, odříkání, pot. „Zažil jsem desetiletou kariéru v basketbalu. První sezónu jsem vůbec nehrál, další byla vynikající. Bavilo mě prosazovat se. Třetí rok jsem se zranil. V Partners to přirovnávám k slepotě. Myslím, že jedině ta by člověka donutila přestat pracovat. Čtvrtý rok jsem se ze zranění dostával, poté přišlo první vítězství v lize a následovaly další dva velmi úspěšné roky. Další sezóna byla propadák. Poté jsem šel zkusit štěstí do Polska jako odrazového můstku do zahraničí. Tam jsem se znovu zranil, a i když jsem poslední rok vyhrál medaili, už jsem byl smířený s tím, že skončím. Celkem to bylo pouhých šest let z deseti, ze kterých jsem se mohl opravdu radovat, díky kterým jsem si mohl říct: ‚Dostal jsem z toho maximum.‘“ V byznysu to bylo s Petrem podobně. Úspěšné roky vystřídal i rok stagnace. Ne nadarmo se říká, že ve sportu i v byznysu se kariéra počítá na deset let. Ovoce se sklízí až poté.

Cesta do Partners

17. února 2001 v zápasu basketbalového klubu Mlékárny Kunín proti tehdy začínajícímu nymburskému týmu nastoupil Petr Welsch proti Petru Kroupovi („Doteď říká, kolik dal přese mě trojek. Ve skutečnosti dal jednu trojku, já čtyři, on osm bodů, já devatenáct, “ směje se Petr). „Nymburk sice v zápase prohrál, ale Kroupin mě při odchodu ze hřiště oslovil. Myšlenka podnikání na finančním trhu se mi líbila, ale vnitřně jsem jí dal šanci až o dva roky později po návratu z polského angažmá,“ vypráví. Petr ve spolupráci s budoucími zakladateli Partners našel, co mu scházelo. „Člověk ve strukturálním byznysu zažije obrovskou proměnu. Všechno se zde odehrává třikrát rychleji než v normálním životě. Kolik lidí musíte poznat, kolik příběhů slyšíte, kolik neúspěchů musíte vstřebat. V tom je největší cena. Vytrvalost, trpělivost a schopnost počkat si na úspěch, které jsem měl z basketu vypěstované, jsem si zde potvrdil a dále rozvinul,“ říká Petr Welsch.

Nahoru, dolů a zpět

To se Petrovi hodilo již o pár let později. Jeho do té doby slibně se rozvíjející struktura začala výrazně stagnovat. Z jarních dvou a půl tisíce spadla na tři sta jednotek na podzim roku 2005. Cestu do USA za svým bratrem, který v té době působil ve vysněné americké lize NBA, považoval za nutnou investici. Podvědomě tušil, že potřebuje změnit prostředí. Tři týdny strávené daleko od všech problémů mu nesmírně pomohly. Po návratu začal od píky. Z Pardubic své působiště přemístil do Hradce Králové. Pro svůj podnikatelský záměr získal svou současnou manželku, která věřila, že to společně dokážou. „Byla ochotná jít se mnou někam, kde nikoho neznala a kde jsem měl jeden kontakt. Přesto se nám podařilo vybudovat vše znovu od základů,“ říká láskyplně Petr. „Nejlepší byl pocit, když jsem se do Spojených států mohl po pár letech vrátit na svatební cestu. Když jsme jeli po pětiproudé highway směrem do Las Vegas, vzpomněl jsem si na to, jak za mým slavným bratrem, který vydělával miliony, přijel vyřízený, zadlužený Mr. Nobody. A jen o pět let později si mohu dovolit nejdražší hotel ve Vegas, zaplatit zde svatbu a ještě na ni pozvat své nejbližší spolupracovníky,“ říká Petr.

Když pak po návratu do Evropy začal mít Petrův bratr herní a následně i manželskou krizi, Petr byl rád, že se mu může odvděčit. Po odchodu z NBA Jiří ztratil jasnou vizi, výzvu, vnitřní motor a směr, kterým by se měl dál ubírat. „Společně jsme o tom mluvili, problém jsme rozebírali. Pomohl jsem mu, je to konec konců můj obor,“ uzavírá Petr.