Michal Oppl pro Business Life: Snažím se bojovat s předsudky a vylepšovat poradenství pověst

12. 5. 2016 | Vstoupit do diskuze

Michal Oppl měl během studia vysoké školy jasno v tom, co chce. Jeho snem bylo stát se majitelem vlastní auditorské firmy. Cestu mu ale celkem třikrát zkřížilo finanční poradenství,
přičemž v posledním případě vychýlilo jeho původní profesní směr z kurzu a on se vydal na dlouhou cestu, dlážděnou předsudky a nepochopením. Podařilo se mu poprat se s překážkami a dočkal se úspěchu. Dnes působí v Partners jako Partner společnosti, což je nejvyšší možná pozice kariérového plánu. Jak se mu podařilo uspět? Dozvíte se v rozhovoru, který s ním vyšel v časopise Business Life.

Dvě negativní zkušenosti aneb „Finanční poradenství? To nebude nic pro mě.“

Už během studia na vysoké škole mu finanční poradenství několikrát zkřížilo cestu. Když byl v pátém ročníku, přišel na hodinu práva jeho vyučující a řekl celému osazenstvu: „Kdo chce být bohatý, ať přijde odpoledne.“ Michal byl mezi těmi, kteří přišli. Ukázalo se, že jde o seminář na téma stavební spoření. „Rozdal nám smlouvy a řekl, že když jich prodáme deset, příště nám vysvětlí penzijní připojištění.“

Michal to odpoledne odcházel rozčarovaný a šokovaný. Do té doby si myslel, že finanční poradenství je o něčem jiném. Věděl, že žádného prodejce dělat nechce, proto s tím ani nezačal a na další seminář už nepřišel. Druhé setkání se odehrálo o pár měsíců později, když se Michalovi ozval spolužák ze střední školy s nabídkou práce. Šlo o Petra Borkovce, současného generálního ředitele Partners.

„Říkal, že je to ve financích a že by to mohlo být něco pro mě. Když jsme se sešli, ukázalo se, že jde opět o finanční poradenství pro OVB. Vysvětlil jsem mu, že už jsem se s tím jednou setkal, ale nechci prodávat finanční produkty.“ To už byl Michal přesvědčený, že finanční poradenství není nic pro něj, a pustil to z hlavy. Odjel na půlroční studijní pobyt do Finska. Jelikož byl mezi studenty jediným Čechem, nezbývalo mu nic jiného než po celou dobu mluvit pouze anglicky, což bylo náročné, ale vylepšilo to jeho jazykové schopnosti.

Za největší přínos studijního pobytu ale považuje praktické zkušenosti pro byznys, které získal (a později uplatnil). „Finové možná neznají tolik teorie, ale jsou daleko lépe připraveni do praxe. Umějí se prezentovat, umějí se prodat,“ vysvětluje.

Nový pohled aneb „Finanční poradenství se dá dělat špatně i dobře.Ta správná verze mě zaujala.“

„Když jsem se vrátil z Finska, zjistil jsem ke svému překvapení, že kamarád Petr nejenže s poradenstvím ještě neskončil, ale dokonce povýšil. Viděl jsem, že ho to baví, a začalo mě zajímat, o čem to ve skutečnosti je. Zjistil jsem, proč má tolik lidí negativní názor na finanční poradenství. Dá se totiž dělat špatně i dobře. Já jsem se také nejprve setkal s tou špatnou verzí, kdy nešlo o poradenství, ale o prodej co největšího množství produktů lidem,“ vysvětluje Michal.

Když se prostřednictvím kamaráda seznámil s tou „správnou verzí“, pochopil, že jde o naprosto odlišný pohled na finanční poradenství. Zaujal ho a rozhodl se v tomto byznyse přece jen realizovat. „Stále jsem ale studoval, takže to bylo jen tak okrajově. Nic to nestálo, potřeboval jsem jen živnostenský list a telefon. První půlrok jsem se tím prokousával a snažil se tvořit nějakou klientelu.“

Michal vůbec neplánoval, že by v poradenství zůstal natrvalo. Jak sám říká, byla to pro něj jen doplňková záležitost. Studoval finance na ekonomické škole a od začátku měl jasno, jakým směrem se chce orientovat – audit. I proto si vybral studijní obor, který se specializoval na daňové poradenství a auditorství. Po dostudování mu vedoucí jeho diplomové práce nabídl místo asistenta ve své auditorské firmě. „Plán byl jasný – věděl jsem, že chci podnikat. Myslel jsem si, že tři roky vydržím jako koncipient, pak půjdu na auditorské zkoušky, založím firmu, najmu daňové poradce a účetní a budu mít vlastní auditorskou firmu.“

Mělo to však jeden háček. Ten spočíval v penězích. „Než se člověk stane auditorem, potřebuje tři roky praxe v roli asistenta, a oni to dobře vědí. Tomu odpovídá jeho ocenění. Dostal jsem nástupní plat deset tisíc korun hrubého měsíčně. S tím se moc žít nedá.“ Co dělat? Michal se rozhodl, že bude souběžně pokračovat ve finančním poradenství. Jenže přišel další problém. Jelikož byl stále v začátcích a podnikání ve finančním poradenství mu nevydělávalo, dotoval jej z výplaty. „V kanceláři jsem platil měsíční nájem osm tisíc korun, ale samotné poradenství mi vydělávalo jen zlomek této částky. Takže jsem paradoxně dělal audit, abych vydělal na kanceláře, kde jsem podnikal.“ Stěžejní okamžik. Mnoho začínajících finančních poradců to zastaví. Jak to, že to Michal ustál?

Jedna facka za druhou aneb „Úplně celý začátek byl o neúspěchu.“

Kromě místa asistenta auditora obdržel nabídku učit předmět Finanční trhy a veřejné finance na Mendelově univerzitě v Brně. Nejprve ji chtěl odmítnout, měl přece už tak dost práce nad hlavu, nakonec však nabídku přijal. Uvědomil si totiž, že to, co se ve finančním poradenství učí prací s klienty, může studentům jednoduše předat prostřednictvím výuky. „Měl jsem tedy dvě práce, abych si vydělal na své podnikání. Ze začátku mi totiž podnikání vůbec nefungovalo,“ vzpomíná Michal na krušné začátky a zamýšlí se, proč tomu tak bylo.

„Všichni se na poradenství dívali s despektem. Když jsem šel třeba za kamarády z florbalu, s nimiž jsem hrál deset let, a začal jsem jim vysvětlovat, že dělám finanční poradenství, půlka z nich se mi prakticky vysmála. Dost mě to tehdy zaskočilo a ranilo, protože jsem čekal, že mi s tím pomohou, a dopadlo to úplně obráceně. To byla první facka.“ Druhá přišla od nejbližšího okolí. „Rodiče to nesli špatně a neustále jsem slýchal, že jsem přece nestudoval vysokou školu proto, abych dělal finančního poradce a otravoval lidi‘, jak tomu říkali.“

Kombinace neúspěchu a nepochopení Michala zviklala. Začal přemýšlet, jestli přece jen nemají pravdu. „Byl jsem na pochybách, jestli je to práce pro mě. Je o tuto službu vůbec zájem? Každý, s kým jsem mluvil, se k tomu stavěl negativně. Nikdo s tím nechtěl mít nic společného.“ Nakonec se ale rozhodl, že dokáže pochybovačům i sobě, že to jde. Touha ho držela nad vodou. Nechtěl to vzdát a především díky tomuto přesvědčení dokázal zvládat dvě práce a k tomu podnikat.

Pak se to konečně zlomilo. Michalovi se podařilo poradenství pomalu rozjet, přibližně po roce a půl snažení. „Jediná komunita, která mi tenkrát věřila, byla rodina mé tehdejší přítelkyně. Vlastní rodina ne, kamarádi ne. V členech její rodiny jsem získal první klienty, zjistil jsem, že to jde a že existují lidé, kteří o poradenství mají zájem. Věděl jsem, že musím vydržet a ukazovat, že to chci dělat dobře.“

Na třech židlích aneb „Trvalo mi dlouho, než jsem si ujasnil,kterou cestou chci jít.“

Audit, výuka, poradenství. Rok a půl seděl na třech židlích najednou. Tak dlouho mu totiž trvalo ujasnit si, co vlastně chce. „Když za mnou přišel auditor a řekl mi, že začínám dodávat úkoly po termínech a jsem nesoustředěný, uvědomil jsem si, že se musí něco změnit. V té době jsem už měl tým čtyř lidí, o které jsem se musel starat, takže už to nebylo jenom o mně a mých klientech.“

Po roce a půl v auditorské firmě si Michal uvědomil, že daňové poradenství a auditorství není tak jednoduché, jak očekával. „Myslel jsem si, že jednou budu mít auditorskou firmu. Ale přestalo mě bavit hrabat se v papírech, procházet a kontrolovat šanony. Uvědomil jsem si, že to není pro mě. Potřebuji pracovat s lidmi, bavilo mě učení na škole a bavilo mě poradenství. Proto se můj podnikatelský sen postupně přeformoval z auditu na poradenství.“

Dal tedy auditorovi výpověď a rozhodl se čas a energii věnovat poradenství a výuce. Navíc tyto dvě činnosti efektivně propojil. Ve studentech totiž viděl budoucí talenty a kariérně tvárný materiál. „Někteří studenti chtěli praxi. Dal jsem jim příležitost dělat u mě stáž. Během tří let u mě začalo asi dvacet z nich. Čtyři jsou dnes ředitelé a všechny jsem učil nebo u mě psali diplomku. V podstatě jsem si je profesně vychoval‘,“ vysvětluje to, jak začal budovat svůj úspěšný tým. Manažerská část jeho práce ho začala bavit stejně jako komunikace s klienty.

Okolí navzdory aneb „Snažím se lidem ukazovat, že tento byznys jde dělat férově.“

Po třech letech už měl Michal dostatečně zajímavý příjem z finančního poradenství a stále v Brně rozšiřoval svůj tým. Ani to ovšem jeho nejbližší okolí nezviklalo v názorech a dál se drželo svých předsudků. „Měl jsem vybudovaný tým a byl jsem na manažerské pozici. Rodiče se rádi chlubili tím, že učím na škole – vysokoškolský profesor, to zní přece dobře. Ale už nikdo nevěděl, že za to beru sedm tisíc měsíčně. O poradenství, tedy práci, která mě velmi slušně živila, nechtěli ani slyšet. Nechtěli mi ani dát kontakty na své známé a říkali: Hlavně jim nevolej, ať není ostuda.“

Michal to tehdy nechal být, protože pochopil, že s tím nic neudělá a jeho rodiče se budou dál stydět za práci, která ho živí, a chlubit se tou, která pro něho byla jenom doplňkem. „Předsudky jsou věc, se kterou bojuji celou svoji kariéru. Dodnes se s tím setkávám a ještě asi dlouho budu, protože finanční poradenství má bohužel špatné jméno, protože ne každý dělá tento byznys férově,“ krčí rameny.

Zasévání semínek aneb „Výuka studentů a hledání talentů má smysl.“

Zasévání semínek aneb Michalovi se byznys rozjel natolik, že byl nucen přestat s výukou. Po čtyřech letech úspěšného budování pobočky společnosti Partners v Brně dostal od univerzity nabídku opět se vrátit na akademickou půdu. Tentokrát se do výuky nezapojil sám, ale přidali se k němu další tři kolegové.

„Přišli jsme s návrhem, že založíme předmět Osobní a rodinné finance. Studenti se v jiných předmětech dozvědí, že existuje nějaké pojištění, ale netuší, co s ním. My jsme jim ukázali, jak produkty fungují.“ Předmět začínal jako volitelný pro třicet studentů, letos – tedy po třech letech – jej absolvoval již více než šestinásobek. „Kurz měl mezi studenty takový ohlas, že se zařadil mezi povinné, a dokonce se z něj dělají státní zkoušky,“ říká Michal s očividnou radostí.

Na konci každého semestru mají studenti příležitost ucházet se o stáž a praxi. „Dostanou šanci učit se od lidí, kteří už něco dokázali, mají zkušenosti a začínali podobně. Vždycky přijde deset procent studentů, to už máme spočítané. A právě kvůli nim má smysl v tom pokračovat. I přesto, že učím 190 studentů a už první den vím, že na 180 z nich to nezanechá trvalejší dojem, má to smysl. Říkáme tomu zasévání semínek. Nikdo neví, jestli některé časem nevyklíčí...“

Podnikání znamená svobodu aneb „Miluji svoji práci a baví mě, co dělám.“

Podnikání znamená svobodu aneb Když se dnes ohlíží zpět, má být na co pyšný. Do společnosti Partners přešel Michal hned po jejím vzniku, tedy v roce 2007, na pozici manažera. To už měl vybudovaný tým 35 lidí. Dnes působí na nejvyšší možné pozici, Partner společnosti, a má 325 spolupracovníků. Vede semináře pro veřejnost i klienty, stará se o výchovu manažerů, ředitelů a budoucích leaderů, ale i vyhledávání talentů – i proto učí na dvou vysokých školách v Brně.

Přestože měl v cestě za úspěchem překážek více než dost, nikdy svého rozhodnutí podnikat v poradenství nelitoval. Naopak. „Vždycky jsem se držel hesla: Buď cestu najdu, nebo si vytvořím vlastní. Pro podnikatele a jeho osobní růst je vždy lepší být na pustém ostrově první a vysekat si mačetou cestu sám, než přijet jako miliontý turista a jít jenom po asfaltce,“ vysvětluje svoji motivaci.

„Podnikání mi dalo svobodu. Svobodu v rozhodování, s kým budu pracovat, jak často, kdy se budu věnovat sobě, rodině a kdy podnikání. Díky časové a finanční nezávislosti jsem měl možnost procestovat půl světa, zajistit si určitou životní úroveň a dělat projekty podle toho, co mě baví. To je i případ výuky na vysoké, kde učím ve volném čase a zadarmo.“

Rozhovor vyšel v časopise Business Life 2/2016