Michal Oppl: Cílený týmový hráč

Markéta Daxnerová | 1. 9. 2016 | Vstoupit do diskuze

Na základní škole byl prý tichý a uťáplý typ. Dnes září v roli manažera přednášejícího na vysoké škole i moderátora. Zakládá si na dobrých vztazích a pozornost publika si užívá. Michal Oppl, Partner naší společnosti. Jak se připravoval na svůj výkon na výroční konferenci, proč miluje týmové sporty a co je podle něj klíčem k úspěchu?

Nedávno jste zazářil jako moderátor výroční konference Partners. Jak jste se cítil tváří v tvář šesti stovkám lidí?
Nebyla to moje úplně první konference. Poprvé jsem si moderování vyzkoušel v roce 2012, kdy jsem byl povyšovaný na Partnera. Tehdy jsem ale uváděl pouze část konference. Ohlasy byly pozitivní, ale noc předtím jsem nespal. Teď jsem do toho šel se zdravým sebevědomím, protože jsem věděl, že už jsem to jednou zvládl. Na druhou stranu mě ale trochu svazovala očekávání lidí okolo mě, protože jak se říká, tak obhajoba je vždy složitější. Říkal jsem si, že musím potvrdit, že ta první konference nebyla náhoda, že fakt umím mluvit a moderovat. Nejhorší byly chvíle těsně před začátkem. Spíš než, že už to začne, mě ale znervózňovalo, že to ještě nezačalo. Nervozita pak ze mě vždycky spadne po prvním smíchu publika, kdy vidím, jestli jsme na stejné vlně. Teď jsem si tu konferenci užil více než poprvé. Přišlo mi, že se publikum skutečně baví a potlesk je upřímný. Že to není o tom, je Partner, hodí se zatleskat.

Moderovat více než osmihodinovou akci před tak velkým publikem je těžká disciplína. Jak a jak dlouho jste se na akci připravoval?
Myšlenka, že budu moderovat, přišla v září loňského roku. V říjnu jsme ladili téma a v listopadu jsem začal vymýšlet a připravovat různá videa a výstupy. Největší fofr nastal ale v lednu, kdy zjistíte, kdo vlastně získá jednotlivá ocenění. Odstartoval mi maraton, protože jsem rozhodl vytvořit pro každého knihu díků s ručně psaným věnováním. Do toho jsem si připravoval scénář. Sepisoval jsem si různé příhody a snažil jsem se přijít s úplně novými věcmi. Většinu výstupů jsem testoval na své asistentce. Podle jejích reakcí jsem si odškrtával tohle jo, tohle ne. Byly to intenzivní dva měsíce příprav. Večer jsem přijel domů, otevřel láhev vína a psal. Zabralo to spoustu času, protože tohle se nedá dělat naráz. Neměl jsem to moc s kým konzultovat, protože jsem chtěl, aby to bylo překvapení. Ani Vlaďka (Cisarzová, partnerka Michala Oppla) nevěděla, že půjde na pódium. Jediný, kdo věděl všechno, byla Lucka Krejzová (vedoucí marketingu Partners) a režisér. Musím moc poděkovat Lucce za spolupráci na přípravě celé konference. Potkávali jsme se spolu na to téma už od září a i díky ní všechno perfektně klaplo. Je radost pracovat s lidmi, kteří to umí.

Při moderování vynikl zejména váš smysl pro humor a komický talent. Neváhal jste udělat si legraci ani sám ze sebe. Vždycky jste byl bavič?
Asi jo. Na základní škole jsem byl sice takový ten hodný, tichý, uťáplý typ, ale na střední už se to projevilo. Tam jsem byl třídní šašek. Myslím si, že to mám asi i v genech. Můj otec byl vždycky šprýmař. Dokázal si dělat legraci z kdečeho. Já říkám, že sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Už v začátcích podnikání, kdy jsme nic neměli, jsme se s klukama hodně nasmáli a vydrželo nám to do dneška. Je pravda, že často se o tu zábavu starám já, ale je to taky díky tomu, že mám kolem sebe dobré lidi. Nebojím se taky udělat si legraci sám ze sebe. I semináře mám postavené na zábavných příbězích, snažím se je odlehčit. Tenhle způsob jsem si zvolil jako formu předávání informací, není to ale jenom o legračním vtipu, vždycky tam musí být pointa, poučení. Jediné, co bych nechtěl, je, aby lidi nabyli dojmu, že si jenom dělám ze všeho srandu, a nic dál nepředávám. Na druhou stranu je pro mě ale tenhle neformální přístup přirozený a je pro mě důležité mít kolem sebe lidi, kteří život vnímají podobně.

V rozhovoru, který s vámi vyšel ve JsmePartners v roce 2010, jste říkal, že za velmi důležitý bod považujete dar empatie, komunikace, schopnost vybudovat si tým postavený na vztazích. Zdá se, že to tak pořád máte…
To je jednoduchá rovnice. Den, kdy mi přestanou fungovat vztahy v byznysu, bude dnem, kdy já už tady nebudu. A to je mimochodem jeden z důvodů, proč už nejsem v Polsku. Jednu dobu jsem měl pobočky v osmi městech, psali jsme 9000 tisíc bankovních jednotek. Ale pak jsem zjistil, že 6000 z těch 9000 bylo fiktivních. Pochopil jsem, že nemůžu pracovat s lidmi, kterým nevěřím. O to víc jsem se těšil zpátky. A jsem rád, že tady mám kluky, kterým věřit můžu, rád s nimi pracuju a trávím i svůj volný čas. Tím, že nás to spolu baví, neřešíme, jestli jsme, nebo nejsme v práci. Když spolu jedeme na jachtu, což je volnočasová aktivita, tak i tam řešíme byznys, když je potřeba, a naopak, když máme poradu v kanceláři, tak někdy řešíme osobní věci. Nedovedu si představit, že bych přišel do kanceláře, s nikým se tam nepozdravil a jen počítal jednotky. Ano, výsledky jsou důležité. Když nebudou, tak budeme asi každý v jiné firmě. Nesmí to jít z extrému do extrému. Tah na bránu je důležitý, ale direktivní styl vedení mi nikdy nevyhovoval.

Podle čeho si tedy vybíráte lidi do svého týmu? Je to čistě o sympatiích, nebo tam hrají roli i další kritéria?
Ta chemie tam musí být, to je jasný. Nejdůležitější ale je, aby byli, jak se říká, mladí, hladoví a ambiciózní. Když někdo přijde na pohovor, chci vidět, že má tah na branku. Ta touha nebýt průměrný se totiž nedá naučit. To je to, proč všichni skloňují: „Hlavně aby byl hladový.“ Zároveň musí nějak vypadat, mít v sobě energii. Musí tam být taky sympatie, protože s nimi budu dlouhodobě pracovat. Problém v náboru dnes není o tom, že nejsou lidi, oni jsou, ale nechce se jim.

Dokážete dnes se svými zkušenostmi odhadnout, který z nováčků bude hvězda, a který z nich neuspěje?
To se na pohovoru odhaduje těžko. Poznáte, jestli ten člověk v sobě má, nebo nemá drajv. Když ho ale má, ještě nemáte vyhráno. Záleží, jestli je ten jeho motiv natolik silný, aby kvůli němu překonával překážky. To se často pozná u prvních dvou, tří nezdarů. A tady se láme chleba, protože to je buď člověk, který začne hledat řešení, nebo přijde: „Šéfe, problém. Mamka mi řekla, že jsem nestudoval vysokou, abych otravoval lidi, tak já asi končím.“ Zlomové jsou první dva měsíce, kdy se potká s první vlnou reakcí. Na to je samozřejmě připravujeme. Rozebíráme, proč si ne všichni myslí, že to je super služba, nebo proč někteří dokonce myslí, že jsou gauneři…

V Partners jste to dotáhl až na samotný vrchol, na pozici Partnera. Učíte na třech vysokých školách. Říkají si vám mladí lidé o recept na úspěch? Co jim případně odpovídáte?
Nevím, jestli mám úplně recept na úspěch, ale co bych jim určitě poradil, je zamyslet se nad tím, co chtějí v životě dokázat. Existuje spousta technik sebepoznání, které vám pomohou zjistit, jestli v sobě máte ten vnitřní motor, který vás pohání dělat něco navíc. Někdo tomu říká tah na branku, cílevědomost, touha něco dokázat, vymanit se z průměrnosti… Musíte vědět, proč vám to stojí za to, bez toho to nejde. Pak je ohromně důležitá vytrvalost, musíte umět překonávat neúspěchy. Když se něco nepovede, zvednout se a jít dál. V našem byznysu je taky důležitý pozitivní přístup k životu. Nikdo nebude chtít spolupracovat s někým, kdo je nepříjemný a pořád na vás jenom řve. Další věc je proaktivita. Snaha hledat řešení a cesty, jak věci kolem sebe posunout dopředu. Nečekat, že někdo problémy vyřeší za vás.

Na Mendelově univerzitě v Brně učíte řadu let. Spoluzaložil jste tam dokonce předmět osobní finance. Co to pro vás znamená?
Vnímám to jako osobní prestiž a značku. To je to, čím se odlišujeme od ostatních. Pro veřejnost už nejsme jen nějací podomní prodejci, ale profesionálové. Ten předmět začínal jako volitelný se 30 studenty, a dnes je povinný, se 190 studenty a dělají se z něj státnice, což je obrovským oceněním naší práce. Ohromně mě taky nabíjí hodnocení studentů. Díky tomu vidím, že to, co děláme, dává smysl. Z hloubi duše taky věřím, že budoucnost je v mládí. Že právě na vysokých školách najdeme ty správné lidi do byznysu. Je třeba se ale dobře dívat kolem sebe, protože těch opravdu hladových po úspěchu, kteří chtějí vystoupit z průměru a něco dokázat, je okolo 10 procent v ročníku. Ale i kvůli pár talentům to za to stojí. A musím říct, že i studenti, kteří k nám nenastoupí, jsou pro nás nedocenitelní, protože šíří naše dobré jméno a dělají nám skvělou reklamu. To je to zasívání semínek do budoucna. Nábor je totiž čím dál více o osobním brandu, lidé na pohovoru nejdou do Partners, ale jdou za těmi konkrétními úspěšnými lidmi, kteří je inspirují.

Věnujete se florbalu, rád hrajete volejbal, jste velkým fanouškem brněnského hokejového týmu Kometa. Všechno to jsou týmové sporty. Je to náhoda, nebo jste cíleně týmový hráč?
Je to cíleně. Proto jsem nikdy nehrál závodně tenis. Rekreačně ho hraju, ale nejvíc mě baví čtyřhry. To je společenská událost. U dvouhry mě mrzí, že jste tam sám. Je tam jen soupeř a nemáte si s kým popovídat. Podle barevné typologie jsem typicky žlutá barva. A s trochou nadsázky se říká, že žlutí jsou extroverti, kteří dělají týmové sporty, nejenom proto, že tam je tým, ale taky aby je všichni ostatní obdivovali. Musím říct, že se v tom poznávám a je to jeden z důvodů, proč mě baví týmové sporty. Publikum mě vyhecuje k maximálním výkonům. Vždycky jsem byl taky ten vyhrávací typ. Nikdy jsem si nešel jen tak pinknout a chtěl jsem hrát v útoku. Na týmových sportech je pro mě úžasná taky sdílená radost. Ta v individuálních sportech prostě není. Zkoušel jsem hrát šachy i ping pong, ale nebylo to nic pro mě.

Kolik času si ve svém nabitém programu najdete pro sport?
Dřív jsem sportoval třikrát týdně. Poslední dva roky je to ale tak jednou týdně, protože mám z florbalu tři vychýlené plotýnky. Paradoxně mám teď vlastně zakázané týmové sporty. Doktor mi říkal: „Běhat můžete, ale když do vás někdo vrazí…“ Takže se dostávám k individuálním sportům, tenisu, badmintonu, … Pořádám v nich ale alespoň firemní turnaje, aby bylo hodně lidí. (smích)

Radim Lukeš na výroční konferenci přislíbil, že pro vás uspořádá celofiremní beachvolejbalový turnaj. Už víte, s kým budete v týmu?
V týmu jsem chtěl být původně s Václavem Svatošem a Luckou Krejzovou, která se teď bohužel zranila a leží v nemocnici. Moc jí aspoň takto na dálku přeji, aby se brzo uzdravila a mohla zase brzo skákat přes kaluže. Hrát budu se svojí asistentkou Martinou Trávníčkovou a věřím, že si nějakou tu placku z Prahy odvezeme.

Máte teď čerstvě třetí dítě. To už je docela velká rodina…
Užívám si to, i když za sebe jako za otce bych byl radši, kdyby se Terezka narodila a už chodila, lezla, …, abychom spolu mohli blbnout. (smích) V těch začátcích je to vždycky hodně na mamince a Vlaďka to zvládá úžasně.

Vaše partnerka Vlaďka Cisarzová má sama velmi úspěšnou kariéru (je obchodní ředitelkou Partners). Jak to vnímáte?
Oba máme úspěšnou kariéru a jsme si vzájemně oporou. Vždycky jsem říkal, že na vztahu je nejdůležitější oboustranná úcta, respekt a tolerance. A to je přesně to, co mi Vlaďka dává, a věřím, že jí to vracím zpátky. Je super, že si vzájemně můžeme dávat zpětnou vazbu na svoji práci. Oběma se nám taky změnil pohled na fungování sítě a centrály. Jak osobně, tak byznysově mě vztah s Vlaďkou obohacuje a posunuje dál, hodně se od ní učím. Mám vedle sebe silného životního partnera, o kterého se můžu opřít, a za to jsem moc rád.