Létající manažer Martin Holas

Jakub Zeman | 9. 10. 2012 | Vstoupit do diskuze

Není to tak dlouho, co nosil Martin HOLAS vlasy až po ramena a „pařil“ na rockovém festivalu. Poté však radikálně změnil svou image a nyní, ve svých šestadvaceti letech, atakuje pozici ředitele Partners. Ba co víc, je jedním z prvních českých držitelů prestižního certifikátu EFA. Když mu to čas dovolí, odskočí si ze své kanceláře na vrchlabské letiště a prohání se nad podhůřím Krkonoš v kluzáku.

Když mi bylo asi šestnáct let, maminka šla do kadeřnictví a potkala tam pána, který jí nadšeně vyprávěl o létání ve vrchlabském aeroklubu. Já jsem v té době, jako spousta kluků, lepil modely letadel. Maminka si pomyslela, že by mě létání mohlo chytit a tak mi podala přihlášku do aeroklubu. Pilotní průkaz na bezmotorová letadla je kupodivu i běžnému smrtelníkovi snadno dostupný. Nestojí o moc víc než řidičák a máte jej hotový – i když se hodně flákáte - nejpozději za dva roky. Školení jsem absolvoval na základním typu kluzáku L-13 Blaník, a pokud přesedláte do sofistikovanějšího stroje, jakým je třeba Discus, kterého máme u nás ve Vrchlabí, můžete se i bez motoru vydávat na několikasetkilometrové přelety. O adrenalin není nouze, zvlášť když se náhle změní počasí. Nezapomenu, jak jsem jednou „lízal“ vrcholek Černé hory a přehnal se jen pár metrů nad hlavami užaslých turistů. Nad Jánskými Lázněmi jsem byl asi ve dvou stech metrech a modlil se, abych nemusel přistát kdesi na parkovišti. Jindy jsme letěli z Vrchlabí až k hradu Bezdězu a na zpáteční cestě nám poněkud nevyšlo přistání – skončili jsme v prosném poli. V takovém případě musíte mít smluvenou pomoc na telefonu, a buďto pro vás přiletí s vlečným letadlem, nebo přijedou se speciálním přívěsem na převoz kluzáků – pochopitelně za odpovídající odměnu, zpravidla soudek piva. Jak je vidno, plachtaření je týmová záležitost, úplně stejně jako práce v Partners.

Kam čert nemůže, tam nastrčí ženu

Během studií jsem s kamarádem bydlel v podnájmu v bytě, který spolu s námi obývaly ještě tři holky. Soužití s nimi bylo nesmírně zajímavé, i když jsem za tu době viděl spoustu věcí, které bych raději nechtěl vidět. Jenže pak kamarád odjel kamsi na Erasmus a místo něj se k nám nastěhovala záhadná slečna jménem Hedvika. Byla to nesmírně atraktivní černovláska, která vzhledově vůbec nezapadala mezi lidi, se kterými jsem v té době běžně přicházel do styku. Nosila elegantní kostýmky a kabelky, neustále někomu telefonovala a tvářila se přitom nesmírně důležitě. Zkrátka manažerka jako vyšitá. Snažil jsem se z ní vytáhnout, co že to vlastně dělá. Ale pokaždé mě odpálkovala něčím neurčitým. Z dnešního pohledu to celkem chápu – se svou vizáží sedmnáctiletého klučíka jsem prostě v té době nebyl prototypem člověka, který by se jí mohl zdát jako dostatečně perspektivní „materiál“ pro spolupráci. Nicméně fakt, že mě tak okázale přehlížela, mě paradoxně motivoval k tomu, abych se pídil, co vlastně její práce obnáší, když je to tak „tajné“. Nakonec jsem se naštval a v podstatě se jí „vnutil“ na pohovor. A tak jsem vplul do finančněporadenské branže. Mimochodem z této zkušenosti dodnes těžím a snažím se naučit své spolupracovníky vystupovat tak, aby na své okolí působili dostatečně atraktivně. Pokud někoho zaujmete svým osobním šarmem, zafunguje to lépe než lecjaké doporučení.

To háro musí dolů!

Ale vraťme se zpět. Tenkrát na škole jsem jezdil v autě Škoda Forman -  leckdy jsem v něm i přespával, abych ráno stíhal schůzku. Mezitím jsem si se spolužáky odskočil na festival Rock for People, nebo na Majáles, takže mi auto sloužilo zároveň jako pojízdná převlékárna. Během prvních dní ve firmě jsem si ale nemohl nevšimnout, že všichni působí velmi reprezentativně a že tu nikdo nepobíhá s dredy na hlavě. A tak jsem si řekl, že je na čase změnit image. Vzpomínám si, že se tenkrát doma docela divili, maminka byla dokonce trochu posmutnělá, že už najednou nemám vlasy po ramena. A pak to šlo ráz na ráz. V době, kdy jsem povyšoval na manažera, jsem zároveň dokončoval Fakultu informatiky a managementu na královéhradecké univerzitě -  to je mimochodem škola, kterou absolvovala celá řada špičkových manažerů Partners, například Robin Šimek, či Roman Vejdělek. Státnice jsem skládal přibližně ve stejné době, kdy jsem šel na pozici M2. Má diplomová práce byla hodně prakticky zaměřená – měla titul „Řízení pracovního výkonu týmu“ a byla inspirovaná právě mým působením v Partners.

Z Formana do Cessny

Jako mnoho jiných, i já jsem prošel lehkou manažerskou krizí a povýšení na pozici ředitele se zpozdilo zhruba o rok. Vyplynulo z toho pro mne ponaučení, že není moudré poučovat své kolegy době, kdy nemáte stoprocentně zameteno před vlastním prahem, a že je třeba naučit se perfektně zvládat jak aktivity klientské, tak ty manažerské. Protože mám rád čísla a baví mě pracovat s nimi, rozhodl jsem se před rokem přihlásit se do přípravného kurzu EFA a nakonec jsem to zdárně dotáhnul až k certifikátu. EFA se mi jeví jako skvělý nástroj k motivování spolupracovníků, navíc s certifikátem získáváte v očích svých podřízených mnohem větší úctu. Povýšení na pozici D1 mám tedy v plánu na počátku příštího roku. Při této příležitosti chceme ve Vrchlabí otevřít klientské centrum – dokonce už mám vyhlédnutou vhodnou nemovitost. Co se mého soukromého života týče, úměrně tomu, jak v průběhu let přibývaly manažerské povinnosti, jsem musel omezit létání a letos jsem zvládnul v podstatě jen jedno kolečko kolem letiště. Nicméně časem bych se k létání chtěl vrátit naplno a rád bych si pořídil pilotní průkaz i na motorová letadla. Přemýšlím, že bych si koupil Cessnu. A v budoucnu snad nějaký soukromý tryskáč…