Kristina Žůrková: Jak ze sebe vymačkat nejlepší šťávu

19. 4. 2016 | Vstoupit do diskuze

„Tamhle už to funguje, pojďme totéž vybudovat jinde.“ Jednoduchou úvahou začal úspěch Kristiny Žůrkové. Pro časopis First Class, ve kterém vyšel tento rozhovor, je vzorovou olivou proto, že byla pod tlakem okolí (rozhodla se opustit obor, který studovala, a vkročit do oboru, kterému nerozuměla a nikdy ji ani nebavil). Navíc byla pod tlakem svého svědomí a zčásti i rodiny (za běhu porodila dvě děti a musela si v hlavě srovnat, zda je opravdu správné, když dál buduje svou kariéru). Dnes je inspirací pro ženy, které mají své sny a chtějí je uskutečnit. Ona našla způsob, jak to jde. I pod tlakem.

Fáze první: Učitelka, která se chtěla sama učit aneb „Kdy jindy se naučím něco nového než právě teď?“
„Studovala jsem školu svých snů a dělala i práci svých snů.“ Nikdo nerozuměl tomu, jak v takové situaci může dodat nějaké ALE. Jenže dodala. „Ale dostala jsem příležitost a položila jsem si otázku: Kdy jindy se naučím něco jiného než teď, když ještě nemám závazky, jsem mladá a záleží pouze na mně? Proč to nezkusit?“ Kristina byla jako uhlík, který na sebe přivolal tlak. Nevěděla, jestli z ní vznikne diamant. Ale tušila šanci. „Naučit se komunikovat a pochopit obor, kterému nerozumím.“ Vždy chtěla být učitelkou. Okolí si myslelo, že důvodem je to, že ráda učí. V této větě ale chybělo zvratné zájmeno. Kristina SE ráda učí. „Vzdělávání je moje celoživotní vášeň... Studovala jsem aprobaci německý jazyk a tělesná výchova. Následující dva roky jsem na střední škole učila němčinu, francouzštinu a tělocvik. A pak mě oslovila kamarádka, jestli bych nechtěla učit německy také dospělé. Mezi těmi žáky seděl Petr Borkovec, spolumajitel a jeden ze dvou zakladatelů společnosti Partners. On a Lucie mě pozvali na seminář o finanční gramotnosti a podnikání. Nikdy jsem na počty nebyla, ale řekla jsem si, že se alespoň dozvím, jak fungují peníze. A seminář mě nadchl. Nejen obsahem, hlavně osobností školitele a prostředím. Ocitla jsem se mezi mladými lidmi, kteří se skutečně chtěli učit. Byli zvídaví, měli sny a chtěli si je řízeně splnit – podnikáním. V té chvíli ve mně vzklíčila myšlenka: Co kdybych mohla žít jinak?“ Bylo jí šestadvacet. Chtěla rodinu, děti, mít pro ně domov a mít na ně čas. „S vidinou dvou učitelských příjmů – i můj partner byl totiž učitel – se mi to zdálo nereálné.“ Inu, počítat přece jen trochu uměla. A výsledek její rovnice zněl: „Abych si mohla splnit sny, musím udělat změnu.“

Fáze druhá: Ze židle jisté na židli nejistou aneb „Jak jsme kvůli mému odchodu museli odložit hypotéku.“
Představte si, že máte sen. V tomto případě dům. A nejsnazší způsob, jak k domu přijít – přes půjčku od banky – zavrhnete. Rozhodnete se totiž pro složitější způsob, jak na dům dosáhnout – vybudovat podnikání v něčem, čemu jste se nikdy věnovat nechtěli. Blázen. To byla Kristina v očích svého okolí. „Pro řadu blízkých lidí to byl šok. Kristina a finanční svět? Věděli, že i vysokou školu jsem si vybírala tak, aby tam nebyla matematika. ‚A nyní se rozhodneš vybudovat si novou existenci v oblasti, která je jen o číslech?‘ Jenže já jsem opakovala: ‚Chci se posunout. A kdy jindy?‘“ Bylo v ní odhodlání i pochyby. Touha i strach. Také proto Kristina zpočátku seděla na dvou židlích. Zařekla se dát tomu rok. „O tu šanci jsem stála. Byla jsem přesvědčená, že mi to přinese nové kontakty, zkušenosti, že se naučím lépe jednat s lidmi a rozumět financím. Jenže ukázalo se, že nejsem člověk, který umí dělat věci napůl. Po třech měsících jsem musela učinit jasný řez: Jít do toho naplno.“ Ano, všechno pro svůj sen! Rodiče se chytali za hlavu. Vždyť kvůli odchodu ze zaměstnání se sen o domu vzdálil, možná i rozplynul. Nedostali hypotéku. Bance jeden jediný doložitelný příjem – učitelský plat partnera – opravdu jako záruka nestačil. Přesto dnes Kristina říká: „Když se rozhodnete podnikat, cítíte, že vám to dá smysl, a jste ochotni se tomu oddat, zkuste to nějaký čas naplno a nevyčerpávejte se souběhem!“ Kristina vypustila z hlavy všechno, co by ji mohlo brzdit. Zapálila se pro vidinu života bez limitu a bez omezení. Dělat konečně to, co ji posouvá, a ještě tehdy, kdy bude chtít. A navíc ji hnalo ještě něco...

Fáze třetí: Pošťák aneb „Každý může svou firmu vybudovat jiným způsobem, a přitom totožně – vždycky po svém.“
„V Brně jsem absolvovala fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity, ale pocházím z Českého Krumlova. Přála jsem si být blíže rodině a jezdit do jižních Čech bez toho, abych se musela ptát, kdy dostanu volno z práce, nebo se ohlížet na vlak, který jede dvakrát za víkend.“ A tak se uvnitř podnikání v Partners začal rodit osobní podnikatelský záměr. Co kdyby Partners měli pobočku právě na jihu Čech? „Našla jsem tam první tři vhodné spolupracovníky. Dnes jsou už všichni na vysoké pozici. Tehdy ovšem mohli věřit jen naší osobní vazbě. Všechno to byli moji známí – mladí lidé. Upřímně jsem jim řekla, že se chci vrátit do jižních Čech, že už nechci dál pracovat ve školství a že Partners dobře fungují v Praze a Brně, ale v jižních Čechách zatím ne. A že je tam chci.“ První rok byla z Kristiny poštovní doručovatelka. Alespoň tak sama popisuje kolotoč, kdy objížděla úspěšné pobočky a sbírala inspiraci. „Dokola jsem se ptala: Proč vám to funguje? Kluci v Praze i Brně vytvářeli účinný systém. Já ho od nich nasávala a vozila do jižních Čech, abych ho předala svým lidem.“

Fáze čtvrtá: I manžel do hry aneb „Jak jsme zbořili tradiční model a díky tomu jsme šťastnější.“
Okolí bylo zmatené. Kristinu znalo jako nadšenou sportovkyni a jazykářku, která trávila volný čas cestováním. A náhle byla někdo jiný – ona a finančnice? „Trvalo to rok, pak to moji přátelé a blízcí přijali. Viděli, že to není přechodný výstřelek a že jsem nadšená. A tak jsem se v jejich očích stala někým, kdo se živí financemi. A bylo otázkou času, kdy se na mě první z nich obrátí se slovy: Víš, Kristi, ty se tím teď zabýváš, tak třeba budeš vědět, jestli...“ Pořád ale zbýval jeden důležitý blízký oříšek. Vlastní partner. A vnitřní boj, který ovšem nakonec vyřešil sám život. „Sešlo se víc osudových momentů. Za prvé jsem otěhotněla. A za druhé se moje podnikání rozjelo natolik, že už bylo hlavním zdrojem rodinných příjmů.“ co teď? „manžel byl také sporťák. v té době učil na fakultě sportovních studií a současně tam prodělával postgraduální studium. Odhodlala jsem se požádat ho o podporu. Nic jiného mi vlastně nezbývalo. Nevěděla jsem, jak všechno dohromady zvládnu – těhotenství samo bylo pro mě otazník, do toho jsem měla ještě dál posouvat partnery, servisovat klienty a zároveň si stále aktualizovat svůj přehled ohledně finančního poradenství. Zeptala jsem se tedy Petra přímo: BUDEŠ SE UČIT TAKÉ?“

Duplikovat dovednosti je samozřejmě vždy snazší, když se v osobě, která nastupuje, duplikují také sny – když má ty své stejné, jaké měl její učitel. „V manželovi naštěstí už dávno hlodala stejná myšlenka jako ve mně tehdy před lety: Co kdybych mohl žít také jinak? Navíc zblízka registroval, kam jsem se posunula a co jsem se naučila, viděl za mnou nadšené lidi v pobočkách na jihu Čech – a dva z nich byli také tělocvikáři... „Proto neváhal dlouho: „dávalo mu to osobně smysl a navíc mě chtěl podpořit.“ Zrodila se firma uvnitř rodiny. Ona si ponechala vedení lidí, on se zaměřil na produktovou odbornost. Sdílená starost ale přinesla oběma starost navíc.

„Ano, chtěla jsem si ponechat vedení lidí, jenže vést vlastního manžela se dost dobře nedá. Ze sedmi let, které spolu podnikáme, jsme dlouho hledali způsob, jak to udělat, abychom ladili v byznysu i doma. Museli jsme se naučit z jednoho na druhé přepínat. Jinak se stávalo, že byznys byl důležitější než životní partnerství, a pak byla nespokojenost na obou stranách.“ Navíc má-li se muž přizpůsobit ženě, či dokonce překousnout, že vydělává méně peněz, může to být problém, a to pro oba. Pro Kristinu byl…

„Problém to byl proto, že jsem vycházela z tradičního modelu, ve kterém žena má být hlavním stavebním kamenem rodiny a muž tím materiálně úspěšnějším. Naše opačná situace mě trápila do chvíle, než jsme si o tom s Petrem promluvili. Tehdy jsem zjistila, že to byly jen mentální procesy ve mně a manžel s opačnou pozicí neměl problém.“ Navíc Kristina přidává zajímavou zkušenost. „Dvakrát jsme podlehli tlaku okolí a model, který nám fungoval, jsme zkusili opustit. Když se narodil syn, byla jsem tedy ta, kdo zůstal doma, a Petr se vydal rozjíždět pobočku do Polska. Postupně přišla krize. Nedokázala jsem totiž souběžně pečovat o syna, podporovat své lidi a ještě manžela v zahraničí. Podruhé se to opakovalo, když vedl první franšízovou pobočku v Brně a oba jsme byli nesví. Tím experimenty skončily. Oběma se nám ulevilo, když jsem přijala situaci takovou, jaká je a má být: Já jsem hlavní živitel rodiny, i když máma, a manžel je tím, kdo mě podporuje. Takto se doplňujeme a táhneme za jeden provaz. A takovou současnost si užíváme.“

Fáze pátá: Ženský leadership aneb „Baví mě žít ve světě mužů, pokud v něm mohu zůstat ženou.“
Má se za to, že podobně ctižádostivých žen, jež naplňuje vlastní kariéra, je menšina. Obvykle se potýkají s odsouzením a sociálními stereotypy. Bývají samy. A tak v Kristině – i vzhledem k osobní zkušenosti – uzrál nápad pomoci jim. „Má-li se žena stát lídrem pro ostatní, musí být lídrem hlavně sama pro sebe. V tomto směru bývá u žen hodně práce – zejména s jejich myšlenkami a postoji,“ podotýká Kristina, která založila akademii ženského leadershipu v rámci Partners. „Vedu ženy tak, aby snáze proplouvaly byznysem. Aby je bavilo žít ve světě mužů, a přitom zůstat ženou. Bohužel ženy nemají ve vysokém managementu mnoho ženských vzorů, a tak přebírají mužský způsob manažerské práce, který jim často není vlastní. Ženský způsob vedení lidí má jiné kvality. Ženy dokážou dělat věci svým originálním způsobem a mohou mít stejně úspěšný tým jako muži, aniž by musely používat mužské způsoby vedení. Ano, některým ženám mužské způsoby vyhovují, protože jsou povahově soutěživější a mají rády výzvy. Ale například pokud mě něco motivuje, není to soutěž, ale užitek, smysl práce, sdílená výhra.“ Ostatně, během rodinné krize si vyzkoušela odborníka... Hledala jsem kouče a objevila jsem úžasnou ženu. Měla tři děti, byla hlavní živitelkou rodiny, a přitom si život užívala. V tom, co mně připadalo divné, byla pevně usazená a spokojená. Mentorovala mě a já jsem se ráda učila. Vzdělávání je prostě moje vášeň, v každé oblasti,“ usmívá se.

Etapa šestá: Budování týmu aneb „Když mi něco nejde, přemýšlím, jak to nedělat sama a dokázat to spoluprací s někým dalším.“
Tak to bývá vždy. Zpočátku člověk věří, že mu stačí vybudovat sebe – svůj úspěch, majetek. Když to dokáže, zjistí, že to nestačí – že touží dokázat ještě víc. Kristinu Žůrkovou žene představa společného úspěchu. Její lidé stoupají kariérou a jejím snem je dojít na vrchol hlavně proto, aby mohla konečně celou kapacitu věnovat týmu. „Na začátku mi lidé tuto cestu rozmlouvali s tím, že je nejistá. Mně naopak připadá jistější to, co mohu ovlivnit sama. Zaměstnaná v korporaci bych byla sevřená v něčích mantinelech. V podnikání si sama určuji, co je mi vlastní a co mám dělat. i proto mi k mému rozhodnutí mezi prvními blahopřál táta. Sám podniká ve stavebnictví.“ Zaměstnanci se v práci často stahují do defenzivy. Nevěří si. Tak samozřejmě pochybují, že by uspěli v podnikání, aniž to zkusí. Kristina psychicky náročný krok udělala... „Na začátku jsem věřila, že mi to půjde. I když jsem měla strach, opakovala jsem si: ‚Bude to super trénink! Něco se naučím!‘ Představovala jsem si, jaké to bude, až to, co ještě neumím, budu umět. Zkoušení mě tak začalo bavit.“ Základním předpokladem dlouhodobého úspěšného podnikání je podle ní najít způsob, jak dělat práci tak, aby nás bavila. „Nebo ji nedělat a najít člověka, který ji udělá za nás. Udělá to, co ho bude bavit, a ještě za to dostane zaplaceno. Já raději zaplatím, než abych dělala to, co mi nejde, a co mě tudíž ani nebaví.“ Je znát, že vyznávala kolektivní sporty (závodně volejbal), není na sólovou hru. „Návodem na úspěch byl pro mě vždy parťák. Potřeba sdílet se ukázala také v byznysu. Když se nějaký tým osamostatnil, vybudovala jsem si další – klidně v Brně, ve Vysokém mýtě, kdekoli.

Etapa sedmá: Plnění snů aneb „Vše důležité lze mít souběžně“
Kristině se první sen splnil roku 2010. Dcera, jižní Čechy, budování týmu, stavba domu, cestování po světě – a při tom všem práce. „Na začátku byla podle druhých bláhová víra, že to vše zvládnu naráz. Že nemusím budovat nejprve kariéru, pak bydlení, pak rodinu, pak osobní sny. Jen jsem potřebovala najít způsob, jak toho dosáhnout. A když se mě kolegyně ptají: Kristi, kdy je nejlepší čas na dítě?‘, směji se, protože vůbec není nutné volit buď/ anebo. všechno, po čem toužíme, lze mít souběžně.“ Cítila tlak snad odevšad. tlačila ji minulost, přítomnost i budoucnost. Tlačilo ji okolí i vlastní já. Pak zjistila, že není důležité, co tlačí, ale jak se s tím vyrovnáme.

Chcete být leaderkou, ale trápí vás vnitřní brzdy? S Kristinou se můžete spojit na www.zenskyleadership.cz nebo e-mailem na kristina.zurkova@partners.cz.

Zdroj: časopis First Class 2/2016, 7 FÁZÍ OLIVY - Jak ze sebe vymačkat nejlepší šťávu