David Michálek: Maturant manažerem

19. 6. 2013 | Vstoupit do diskuze

Už na střední škole louskal Kiysoakiho a sbíral první podnikatelské zkušenosti. Po maturitě se náhodou dostal na pohovor do Partners a nedlouho po zapracování nechal promluvit svůj manažerský potenciál naplno. V loňském roce rostl David Michálek o impozantních 179 procent a na březnové výroční konferenci si tak, již z pozice M2, mohl převzít ocenění za největší meziroční růst.

K byznysu jsem přičichnul již v útlém věku. Podnikání mě totiž odjakživa lákalo. Vzrušovalo mě vědomí, že stačí jeden správný krok ven z takzvané komfortní zóny a člověku se rázem otevře úžasná příležitost něco dokázat. Strávil jsem hodně času nad knížkou Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho, spřádal plány o velkolepých investicích, jednou jsem dokonce málem koupil les, protože jsem si někde přečetl, že ceny jsou na dlouholetém minimu. Když jsem chodil do třeťáku na gympl, díky známému jsem  získal práci obchodního zástupce úklidové firmy. Měli jsme zajímavé zakázky od Metrostavu nebo od pardubického Ústavního soudu, takže jsem si už tehdy mohl docela slušně vydělat a hlavně získávat cenné zkušenosti. Strýček z Moravy se ale přičinil o to, že můj život nabral úplně nové obrátky. Poskytnul totiž můj kontakt jistému Martinu Kutějovi, který se mi zanedlouho ozval a nabídnul mi práci ve financích.

 Partners? Tam se koukej snažit!
Není to zas až tak dávno, co jsem o finančním poradenství neměl ani šajnu. Možná ale bylo dobře, že jsem nebyl zatížen žádnými předsudky, protože nevalná reputace mnohých konkurenčních firem by mě snadno mohla odradit. Na jednu stranu jsem měl o Partners dobré reference od známých, kteří byli klienty, na druhou stranu jsem měl trochu obavy, co na to řekne tatínek, který v té době dělal pro ČNB srovnání penzijních fondů, že mám jít na pohovor do finančněporadenské firmy. Odhodlal jsem se a povídám mu: „Hele, tati, mám nabídku pracovat pro firmu Partners, co si o tom myslíš? Vůbec jsem netušil, že se tatínek zná s Katkou Palkovou a Pavlem Kohoutem. K mému překvapení jeho reakce byla mnohem příznivější, než jsem očekával: „Vážně ti nabídli práci v Partners? To je snad jediná firma na trhu, která se snaží dělat finanční poradenství zodpovědně. Jestli ses dostal na pohovor, tak se tam snaž, protože tohle pro tebe může být hodně zajímavá zkušenost.“  Záhy se ukázalo, že měl pravdu.

Nejistý začátek
Podařilo se mi sice dosáhnout největšího meziročního růstu za rok 2012, ale pokud si myslíte, že raketový růst mě provázel hned od samotného začátku, pak jste na omylu. Na pozici Consultanta jsem povyšoval dlouhých sedm měsíců. Ne že bych neměl hodně analýz. Ale problém byl v tom, že jsem měl kontakty hlavně na své vrstevníky. A teenageři, jak známo, mají zpravidla hluboko do kapsy, natožpak aby se zajímali o nějaké investice nebo zabezpečení. Mé výsledky tedy byly zpočátku katastrofální. Jistě k tomu přispělo i to, že jsem zpočátku seděl na dvou židlích a pokračoval i ve svém předchozím byznysu. Tím, že jsem měl v podstatě nulové výsledky, mi  na provizích za celý rok přišlo s bídou padesát tisíc, takže nový oblek, notebook, telefon, víkenďáky, to vše jsem dotoval ze svých příjmů z obchodničiny. Jenže jak jsem postupně pronikal hlouběji a hlouběji k podstatě podnikání v Partners, přesvědčoval jsem se o tom, že jsem se vydal správnou cestou. Je přece úžasné být svým vlastním pánem, stát u vzniku obrovského holdingu, který za pár let může mít vlastní banku, pojišťovnu, a co víc, mít možnost stát se jeho podílníkem. A osobnosti, se kterými jsem tu přicházel do styku, mě v mém nadšení pro věc utvrzovaly. Ať už to byl Martin Kutěj, který má fascinující nasazení, neváhá cestovat mezi dvěma svými kancelářemi skoro tři sta kilometrů a do toho zvládá studovat medicínu.  Nebo David Kundrt, který mi předal hodně cenných zkušenost. A co teprve Senior Director Robin Šimek, který na mě udělal obrovský dojem, a díky němu jsem si uvědomil, že úspěch závisí především na vnitřním nastavení každého jednotlivce.

Gymnazista v obleku
Spolužáci na gymplu byli zvyklí na to, že často chodím do školy v obleku, neustále hledím do notebooku a telefonuju. Vždycky si ze mě dělali legraci a říkali: „Á, pan podnikatel přišel!“ První, koho jsem oslovil a snažil se jej dostat do byznysu, byl můj kamarád a nynější spolupracovník Kryštof Procházka. Nutno dodat, že Kryštof mi nejprve dal asi desetkrát košem. Pár našich bývalých spolužáků se totiž shodou okolností pokoušelo zakládat finančněporadenskou firmu, přičemž hned na začátku si dali honosně znějící funkce typu „senior director“ a podobně. Nováčkovi to pochopitelně zní lákavě. Kryštof mi narovinu řekl, že do toho se mnou půjde, ale že nechce být „nějaký Trainee“, když támhle může být ředitelem. Tenkrát jsem se skvěle naučil zapracovávat nováčky. Kryštof během ani ne dvou týdnů splnil předepsaný limit 400 BJ, takže jen co byl zařazen do systému, mohl jít na Consultanta a na pozici Traineeho se ani neohřál. Mimochodem, toho, že člověk v Partners musí začínat od píky a neukájí se hned na začátku fiktivní rádobymanažerskou pozici, si nesmírně považuju. Podle mého je právě to důvodem, proč lidi v Partners vykazují tak razantní osobnostní růst. Později jsem se ovšem snažil dostat do týmu spolupracovníky o něco starší, protože mají nesrovnatelně zajímavější kontakty než leckterý středoškolák. Momentálně mám dvanáct přímých spolupracovníků, řadě z nich je přes třicet a mají rodiny. V některých ohledech tudíž mají jiný pohled na svět než já, ale aspoň se doplňujeme. Já mám manažerské dovednosti, oni zase mají bohatší životní zkušenosti. Jako Consultant jsem s věkem bojoval v rámci klientské práce. Můj získatel Martin Kutěj se mě ptal: „Davide, je vám devatenáct, jak to chcete udělat, abyste klienta přesvědčil o tom, že jste schopen mu - dejme tomu - kvalitně sjednat hypotéku, když vy sám s tím nemáte žádnou osobní zkušenost a ještě bydlíte u rodičů?“ Na tom samozřejmě bylo něco pravdy, takže jsme se nakonec dohodli, že budu objíždět všechna možná školení a že svůj věkový handicap budu kompenzovat právě perfektními znalostmi.

Em dvojkou snadno a rychle
Když jsem povyšoval na M1, neměl jsem ani ponětí o tom, že je nějaké obhajovací období. Tím pádem jsme vůbec nehleděli na výkon, ale řešili jsme to, co nás nejvíc pálilo – totiž jak přivést do firmy další lidi. Mimo to jsme ale podávali solidní osobní výkony a tak jsme i v potvrzovacím kvartálu rozvíjeli naše podnikání úplně přirozeně dál. Povýšení na M2 proto bylo otázkou pouhých několika měsíců. Vždy jsem vedl svůj tým k tomu, že nestačí spokojit se s tím, že jsme průměrní. Callparty jsme proto jeli na maximum - nechával jsem kolegy v domnění, že takový výkon a nasazení je běžný ve všech strukturách - tím pádem jsme dosahovali velmi nadprůměrných výsledků. Ale jak známo, dobrým manažerem se člověk nestane ze dne na den. Když jsem povýšil na M1, zjistil jsem, co všechno nevím. Tehdy jsem si začal ohromně vážit vzdělávacího programu Train The Trainer a firemních akademií.  Také kurz majitelů mi otevřel oči a pod jeho vlivem jsem se zacílil i na podbudování týmu. Já osobně se snažím držet principů, které ctí všichni úspěšní podnikatelé. To znamená být uvědomělý a dělat svou práci ze srdce a z přesvědčení. I proto přispívám každý měsíc deset procent ze svých příjmů na církev. Co se dlouhodobých plánů týče, chci dostat co nejvíc lidí z týmu alespoň na pozici M2. Zaměřili jsme se v podnikání i na trhy, kde Partners donedávna měli minimální zastoupení. Mám tři ohromně schopné kluky v Plzni, kde zuří obrovský konkurenční boj, ale věřím, že oni to zvládnou a další města na nás nebudou dlouho čekat.