Bratři v životě i v byznysu

Markéta Daxnerová | 26. 5. 2016 | Vstoupit do diskuze

Měli společný pokoj, společně hráli a později i trénovali fotbal a dnes společně podnikají v Partners. Vzájemně se zastoupí i vyhecují a někdy i ku prospěchu věci pohádají. Director a Senior Manager Jan a Martin Frantíkovi jsou si nenahraditelnými parťáky v životě i v podnikání.

Patříte k nejúspěšnějším manažerům v Partners a neskrýváte, že je to také díky vaší vzájemné podpoře. Jak vypadá vaše spolupráce v praxi?

JF: V tom, že jsme rodina, vidím velkou výhodu. Jsme schopní zastoupit jeden druhého. Takové možnosti většina lidí kolem nás nemá. Nezištně si vyjdeme vstříc. Když si jeden potřebuje něco zařídit, druhý ho zaskočí. Fajn je, že brácha, i když přišel později, je dnes už velká osobnost, takže i velké záležitosti si vezme pod svoji záštitu. Na druhou stranu si někdy tvrdě vyměníme názory, což si myslím, je ale dobře. Vyříkáme si to za tepla a dál to neřešíme. Jenom kolem sebe nechodíme jako většina lidí. V tomhle vidím velké výhody, a možná i proto nám to v byznysu tak funguje.

MF: Dnes bych rozhodně neřekl, že jsme úspěšní. Nevnímám to tak a rozhodně si nehrajeme na nějakého ředitele nebo M3. Ta spolupráce je o tom, že jdeme lidem příkladem. Využíváme vzájemně svých silných stránek. Záležitosti, kde je potřeba drajv, impuls, si vždycky beru já. Tam, kde je naopak potřeba nadhled, tak tomu dá zase brácha rozum a patu. A myslím si, že to takhle skvěle funguje. Co se týká zastoupení, dnes už nehraje roli, jestli je ten tým můj, nebo bráchy. Ani naši lidi v tom nevidí rozdíl. Ostatní manažeři v bráchově týmu mě vnímají úplně stejně jako jeho. Na žádné vedoucí si hlavně ani nehrajeme. Děláme úplně stejnou práci jako ostatní, a proto k nim máme asi tak blízko a k době ještě blíž. Tím že spolu sdílíme kancelář a na firemních víkendech pokoje, tak spolu máme osobní pohovory častěji, ale paradoxně nejsou o byznysu, ale spíše o lidských vztazích. A na tom si zakládáme.

Hraje nějakou roli ve vašem vztahu, že vy jste, Honzo, D1 a vy, Martine, M3? Je mezi vámi nějaká rivalita?

MF: Určitě je. Zdravá rivalita musí být vždycky. A oba míříme vysoko. Na druhou stranu víme, že postupně se tam společně dostaneme oba dva. Takže jestli dnes byla řada na bráchovi, tak pak je na mně a pak zase obráceně. A moc dobře si uvědomujeme, že je hlavně řada na našich lidech. Kočkování, že někdo má lepší nábory, někdo lepší výkony, k tomu prostě patří. Aspoň neusneme na vavřínech a posouváme se dál.

Máte nějakou třecí plochu, odlišný názor na nějakou problematiku?

JF: Myslím si, že nemáme žádnou zásadní třecí plochu. Jak říkal Martin, je důležité, že se dokážeme vyhecovat. V tom může někdo vidět rivalitu, ale v dobrém slova smyslu, protože nás to vzájemně motivuje.

MF: Brácha ví, co na mě platí. Ví, co říct, abych se zdravě naštval a udělal něco navíc. A já zase vím, jak popíchnout jeho, aby se zvedl ze židle a šel něco dělat. To může někdo možná brát jako rivalitu, ale spíš bych řekl, že to je výhoda.

JF: Jinými slovy, to, že jsem já D1 a brácha M3, je klasický přirozený vývoj, daný tím, že já jsem přišel dřív a on později. Takhle to bereme a rivalita tam je, ale jen v rámci zdravého hecování.

Napadlo vás před vstupem do Partners, že byste spolu někdy podnikali?

JF: Mně jo, bráchu myslím ne.

MF: Mně ne, ale na druhou stranu jsme spolu už předtím měli společný projekt, protože jsme spolu trénovali fotbal.Oba dva jsme po čtyřech operacích kolene, takže profesionální fotbal jsme zabalili hodně rychle, ale zůstali jsme alespoň jako trenéři. Tam ty role byly naopak. Hlavní jsem byl já a brácha byl v pozici asistenta. Na druhou stranu bych si to bez něj nedokázal představit, protože byl dobrou duší týmu a bez toho by ty výsledky nebyly takové. Takže my jsme spolu nepodnikali, ale měli jsme společné koníčky.

JF: A já bych to řekl zase úplně jinak. Podle mě jsme spolu podnikali od samého začátku a dopomohli nám k tomu rodiče. Do nějakých mých 21 let jsme měli společný pokojík, takže jsme spolu neustále něco plánovali, popichovali se a pak jsme spolu šli trénovat. A trénovali jsme spolu děti od přípravky až po dorost. Tam jsme se akorát jednou rozešli, když šel Martin do ligy a já zůstal v mateřském klubu. Měli jsme také společné přátele, takže jsme společně organizovali různé akce, narozeniny… Zkrátka a dobře jsme spolu něco podnikali pořád, ale podnikání v pravém slova smyslu přišlo, až když jsem byl na pozici M1. To už byly znát nějaké první výsledky a bratr tehdy asi začal vnímat, že už nejsem tak závislý na rodičích, a na nějakém nedělním obědě za mnou přišel, jestli by se nemohl přijít podívat na můj seminář. A já jsem věděl, jak na něj. Kdybych mu řekl „Jo, pojď, to bude fajn“, tak by určitě nakonec nešel. Ale já jsem to udělal tak, že jsem se otočil zády a řekl jsem: „Ty? Co bys tam dělal?“ Věděl jsem, že takhle si ho získám. No a přišel a tak začalo naše společné podnikání v Partners.

Když spolu podnikají rodinní příslušníci, často se stává, že si svou práci berou domů – stírá se hranice mezi pracovním a rodinným životem. Jak se vám daří tohle vybalancovat? Máte například nějaké pravidlo typu „na rodinných obědech o práci nikdy nemluvíme“?

MF: Máme jednoduché pravidlo – podnikej a zůstaň člověkem. Tím pádem si pracovní život domů nebereme.

JF: Já bych řekl, že když jsme společně u našich, tak tam nejdeme s tím, že se o práci bavit nebudeme. Když na tohle téma přijde, tak si řekneme aktuální záležitosti a nikdo to neřeší. S manželkou se o práci bavím.Na druhou stranu to není tak, že bych přišelvečerdomů a sám od sebe jí říkal, co jsem dělal. Ona se mě na to spíš sama ptá, chce vědět, jak se daří, co se povedlo, co se nepovedlo…

Radíte se s manželkami o své práci? Říká se, že za každým silným mužem stojí silná žena.

JF: Oba dva jsme měli velké štěstí. Pokud nás někdo vidí jako úspěšné, tak minimálně u mě za tím stojíz 50 % moje manželka. Je leaderem rodiny a trošku mě drží zkrátka. Má zajímavé rady, které někdy rád zužitkuji ve svém byznysu. Je takový ten popichovač, abych šel správným směrem. Dříve byla zaměstnaná a teď jí končí mateřská, ale už víme, že se do zaměstnání nevrátí. Bude také podnikat. Už nechceme, aby někdo z našich blízkých byl zaměstnaný a otrokem nějaké firmy nebo systému.

Dá se říci, že jihočeský region patří vám. Můžete říci, jaká jsou podle vás základní pravidla úspěchu nejenom ve finančně-poradenském byznysu?

MF: Řekl bych, že tohle je hrozně nadsazené. Přijde mi, že jsme tak pidi a malí… Ano, ambice jsou a chceme se rozrůst i mimo kraj, aby to nebylo jenom o jižních Čechách. Tady je na druhou stranu super, že je tu hodně měst, která jsou v dojezdové vzdálenosti, a máme tam své kanceláře, ale že bychom měli celý region, je nadsazené. A co se týká základního pravidla pro úspěch, je důležité se tím byznysem bavit. Pro nás pro oba je byznys hodně osobní a postavený na vztazích, a právě proto je o nás asi hodně slyšet.

Je jihočeský region v něčem specifický?

JF: Jižní Čechy jsou super region v tom, že tu je, jak říkal Martin, řada městeček v zajímavé dojezdové vzdálenosti. A my jsme na to šli hned od začátku šikovně. Zvolili jsme si jako centrálu České Budějovice a společně s dalšími manažery jsme tady vybudovali kanceláře, školicí centrum… Postupně jsme odsud začali vystrkovat růžky a dneska je pravda, že naše skupina je víceméně po celých jižních Čechách, ať už je to Tábor, Strakonice, Písek, nebo další města v okolí.

Byznys v Partners je především o lidech. Jak si vybíráte ty své – jaké vlastnosti jsou pro vás klíčové?

MF: Máme jedno jediné pravidlo, jestli si dokážeme představit, že si s dotyčným sedneme na skleničku vína nebo na pivko. Jestli se k němu můžeme otočit zády a víme, že nás nepíchne nožem.

JF: Tímhle pravidlem se vždycky řídil náš táta. A díky tomu ho lidé v jeho okolí uznávají a mají rádi. Ve chvíli, kdy tohle nefunguje, tak tam něco skřípe a není to vhodný člověk do mého byznysu. Pro někoho třeba jo, ale pro mě ne.

Co si myslíte, že je nejdůležitější role manažera/ředitele/… v Partners?

JF: Za mě by ředitel neměl být jenom profík. Že je M3 a D1 profesionál po všech stránkách, se očekává, ať už se jedná o práci s klienty, obchodní činnost, nebo vedení lidí. Na těchto pozicích už ale musíte být také leader. A za mě je leader ten, kdo zná cestu a umí po ní chodit a ukázat ji svým lidem.

MF: Role manažera nebo ředitele je podle mě nadsazená. Hlavní je pořád reálně něco dělat. Slézt z pomyslného Olympu a dělat stejnou práci jako na začátku. Neustále vyhledávat nové a nové osobnosti a talenty. Když s tímhle někdo praští, tak ho to dříve nebo později dožene. Nejde o to, kázat a říkat, jak to dělat, když to ten člověk sám nedělá. Já mám třeba spoustu nedostatků a hodně z nich mi je prominuto právě proto, že tu práci reálně dělám a sám hledám nové cesty. Člověk musí jít osobním příkladem, pak o tom může mluvit, pak je inspirací a lidé za ním jdou.

Máte v byznysu nějaký vzor, který vás inspiruje?

JF: Pro mě je ohromný vzor Jarda Jágr.Ten sice působí v úplně jiném byznysu, ale od začátku byl dříč a šel si za svým snem. Získal si mě nejenom tím, že si nakládal víc než ostatní, ale také tím, že zůstal člověkem. S věkem zraje jako víno a stala se z něj velká osobnost. Už sice není nejlepší na ledě, ale v kabině je pořád leader. Přál bych si, aby takhle brali jednou tady mě. Aby si řekli, ten Honza Frantík je fajn chlap, něco dokázal, je pokornej a umí za to vzít.

MF: V byznysu to je pro mě Petr Borkovec a Radim Lukeš. To jsou lidi, kteří by nemuseli, a pořád to táhnou. Bez nich by to v Partners prostě nefungovalo. Inspirují mě také lidé, kteří jsou přede mnou každý měsíc na ranklistu. V osobním životě je pro mě vzorem Pavel Nedvěd. Ten talent neměl, všechno si vydřel a dokázal se uplatnit i po skončení kariéry a dnes je druhým nejvyšším mužem Juventusu.

JF: Asi není náhoda, že já i brácha uvádíme sportovní ikony. Když někdo vrcholově sportuje, tak má návyky, které si vezme do svého profesního života. Pokud se podívám na naše týmy, tak je ze 75 % tvoří bývalí vrcholoví sportovci, kteří byli zvyklí jít trénovat za každého počasí a i v byznysu mají tah na bránu.

Co vás žene pracovně dál – máte nějaký sen, kterého chcete dosáhnout? Jaký je váš Partners dream?

JF: Můj Partners dream je vychovat minimálně 3 Partnery a X ředitelů. Přál bych si, aby všichni moji lidé rostli a abychom mohli společně jezdit na tripy, a to jak s Partners, tak soukromě. V osobním životě je mým snem spokojená rodina. Ta je pro mě největší motivací. Je pro mě důležité, aby se měla dobře, abychom nemuseli řešit, jestli si můžeme, nebo nemůžeme dovolit exotickou dovolenou apod. Jakýkoliv stres v rodině se totiž projeví v práci a naopak. Jsou to propojené světy.

MF: Můj byznysový sen v Partners je spojený s partnerskou pozicí, ale hlavně bych chtěl být vnímaný jako inovátor a být osobností, za kterou lidé jdou. Aby třeba studenti na univerzitě v Českých Budějovicích ve chvíli, kdy chtějí úspěch a kariéru, šli za mnou nebo za někým z mého týmu.  V osobním životě je to, stejně jako u bráchy, spokojená rodina.