Pavel Kohout o výdajích českých domácností: Co je příčinou blafů na našem talíři?

Pavel Kohout | 4. 7. 2016 | Vstoupit do diskuze

Tato zpráva je jen zdánlivě nepodstatná: podíl výdajů českých domácností na potraviny a nealkoholické nápoje poklesl z 19 procent na 17 procent. Ve skutečnosti ale nese mnohem hlubší význam. Jaký?

Podíl výdajů na potraviny je v ekonomické statistice jednoznačným a prakticky neomylným ukazatelem životní úrovně. Čím nižší životní úroveň, tím vyšší procento výdajů na potraviny, neboť většinu ostatních výdajů lze odložit, ale jíst se musí. První tento vztah systematicky popsal německý statistik Ernst Engel (1821-1896).

Současné Rumunko jako Čechy za Rakouska Uherska?

Podle Engelova zákona lze tedy usuzovat na prosperitu různých ekonomik. Anebo stejných ekonomik v průběhu času. Například chudší české domácnosti utrácely v roce 1907 až 55 procent všech výdajů za potraviny, jak uvádí práce o chování spotřebitelů od Lucie Baněčkové z roku 2012. Podíl výdajů u bohatších domácností činil 30 procent — i toto číslo je poměrně vysoké. Odpovídá zhruba současnému podílu potravinových výdajů domácností v Rumunsku.

Lze tvrdit, že současný průměrný Rumun se těší zhruba stejné životní úrovni jako bohatý Čech v roce 1907? Stěží: změnil se životní styl, některé typy zboží a služeb dříve neexistovaly. Přímé srovnání není možné. Nicméně ze statistik je zřejmé, že bohatší ekonomika má vždy nižší podíl výdajů na potraviny. Lucemburčané za ně utrácejí 8,8 procenta příjmů. Švédové 12,7 procenta. Španělé 14,4 procenta, Italové 18,8 procenta, Poláci 22,7 procenta, občané Černé Hory dokonce 40 procent.

Jíme hůře za vyšší cenu

Zjednodušeně řečeno, pokles podílu potravin na výdajích domácností je dobrá zpráva. Ale je tu ještě druhá strana mince, kterou zná každý český spotřebitel. Touto stranou je kvalita. Co je v českých hypermarketech vydáváno za luxus, je na Západě v lepším případě průměr.

V horším případě jde o zboží se západní značkou, ale vyrobené za použití méně kvalitních materiálů: separát místo masa a tak podobně. Nejde jen o paranoidní dojem, rozdílná kvalita byla vícekrát dokumentována chemickým rozborem. Například česká Nutella obsahuje více cukru a méně kakaa než německá, zato je asi o 15 procent dražší. Na obranu společnosti Ferrero je však třeba uvést, že česká Nutella stále patří mezi nejlepší výrobky ve své kategorii. Totéž se ovšem nedá tvrdit o lančmítu značky Tulip, jehož západní verze je z masa, kdežto východní ze separátu — opět při vyšší ceně.

Český spotřebitel jako monstrum bez chuti a čichu

Výrobci s oblibou namítají, že přizpůsobují složení výrobku chutím obyvatelstva. To je samozřejmě nesmysl, neboť poroty složené z českých občanů pravidelně dávají hlasy západním verzím potravin, kdykoli se provádí senzorické srovnání. A proč potom Češi masově jezdí na nákupy do Německa? Kvůli kvalitě, samozřejmě.

Vzniká otázka, jak je něco takového možné v tržním hospodářství. Jak to, že selhává učebnicová poučka o konkurenci v podmínkách kapitalismu? Není s teorií něco v nepořádku?

Teorie předpokládá fungování dokonalé konkurence, což ovšem není úplně pravda. Potravinářskému trhu v Česku dominuje hrstka hypermarketových sítí. Kdo rozhoduje o nákupu zboží? Hrstka nákupčích, kteří mají o trhu svoji představu. Tou je český spotřebitel jakožto monstrum, jehož dědičná choroba zbavila většiny chuťových a čichových buněk. Naopak jej příroda obdařila geniální numerickou pamětí společně s chorobným lakomstvím, takže kdykoli vezme do rukou nákupní vozík, neomylně jej naplní až po okraj laciným šuntem.

Karlovarské trojhránky: pekelný cyklus snižování kvality

Hrstka hypermarketů úspěšně spolupracuje s hrstkou výrobců, takže výsledkem je řetězová reakce: nízká cena — úspory v kvalitě — ještě nižší cena — ještě ohavnější úspory v kvalitě.

Výsledkem tohoto pekelného cyklu může být nakonec taková odpornost, jako je dnešní podoba kdysi skvělých karlovarských trojhránků. Onehdy skvělý zákusek s chutí oříšků a kakaa, nyní nepohledná a nechutná hnědá hmota. Trojhránkům nepomohl zápis do rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení: degradace kvality je tak otřesná, že by měla vstoupit do učebnic chemie.

Samozřejmě, místo karlovarských trojhránků — mimochodem, kde se asi vyrábějí ve skutečnosti? — si můžete koupit něco jiného a konkurence zafunguje: výrobce zjistí, že udělal chybu, a vrátí se ke starému receptu. Takto trh zafungoval u nového receptu Coca-Coly, který spotřebitelé nepřijali.

Ale ne: v českém hypermarketu vám vybíravost nepomůže. Navzdory desítkám značek je těžké vybrat cokoli kvalitního. Pokud se vám to přece jen povede, připravte se na ceny odpovídající příjmům lucemburského bankéře. (Nákupčí hypermarketu pak pokrčí rameny a řekne: „Pokoušeli jsme se nabídnout i lepší kvalitu, ale zákazníci ji prostě nechtějí.“)

Takže vyrazíte na nákup do Drážďan. Šťastnou cestu!