Proč EU nikdy nebude mít federální rozpočet

Pavel Kohout | 13. 7. 2015 | Vstoupit do diskuze

Summit ohledně Řecka nakonec skončil dohodou. Těžko říci, kdo prohrál více, zda Řekové anebo Němci. V jednu chvíli to ale téměř vypadalo, že na summitu EU propukne rvačka. Co se v Evropě stalo zlého a jak se to dá napravit?

Mnozí tvrdí, že krize eurozóny je logická: nelze přece stavět měnovou unii bez rozpočtové unie, to dá rozum. Nutný je federální rozpočet, který bude vyrovnávat výkyvy v členských zemích. Tento názor je rozšířený hlavně mezi americkými ekonomy a politiky, kteří mají sklony dívat se na EU jako na mladšího nezkušeného sourozence, který z toho ještě nemá rozum. A samozřejmě, eurofederalisté jej milují.

Jenomže jak ve skutečnosti funguje onen pověstný rozpočtový federalismus? V USA federální vláda financuje především 1. důchody (částečně), 2. zdravotnictví (také částečně), 3. armádu, 4. federální policejní složky, 5. mezistátní dálnice a podobné stavby, 6. agentury jako NASA, atd. Dotace na podporu podnikání a regionálního rozvoje jsou celkem minimální. Členské státy USA mají vysokou míru nezávislosti: vlastní daňové systémy, vlastní rozpočty, někdy dokonce vlastní fiskální ústavy. Za jejich dluhopisy neručí Washington, který ani nereguluje minimální a maximální sazby. V tomto směru má třeba stát Massachusetts větší nezávislost než Česká republika, která nesmí nastavit sazby DPH svobodně. Musí respektovat direktivy Bruselu.

Aby tedy EU mohla dosáhnout fiskálního federalismu na úrovni USA, musela by nejprve uvolnit pravidla pro hospodaření států, neboť v této oblasti je již řadu let daleko federalizovanější než Amerika. Nepravděpodobné.

Dále by EU musela sjednotit penzijní systém. Tedy přesvědčit Francouze a Němce, aby se na penzi uskrovnili ve prospěch Španělů, Portugalců, Řeků, Slovinců, Irů, Slováků a dalších národů, jejichž státní penze jsou výrazně menší. (Očekávám velký úspěch této myšlenky v Paříži a v Berlíně.)

Zároveň by to znamenalo harmonizaci daní a odvodů z mezd. Tedy zvýšení na úroveň Německa a Francie, aby to bylo fér. (Zajisté bychom byli svědky spontánních demonstrací nadšeného souhlasu v Dublinu a v Bratislavě.)

Konkurenceschopnost Irska a dalších zemí, jejichž hospodářský úspěch je založen na nízkých daních, by byla zrušena. A to jsme ještě nezačali se sjednocováním zdravotních systémů, což je téma snad ještě trnitější než penze. O společné evropské armádě se také již řadu let mluví, ale žádná vláda, včetně těch nejvíce optimistických, to nebere příliš vážně. (Možná paradoxně nejblíže jsou Britové a Francouzi díky smlouvám z Lancaster House z roku 2010, ale do společné armády je ještě daleko.)

Další položky jsou již natolik makroekonomicky nevýznamné, že nemá smysl kvůli nim budovat společné evropské daně a federální rozpočet. Ani evropská policie, ani infrastrukturní projekty (co velkého lze ještě budovat, když Evropa je zastavěná skrz naskrz?), ani Evropská kosmická agentura nemohou vyvažovat nerovnováhy způsobené jednotnou měnovou politikou.

Rozpočtový federalismus tedy nebude zaveden proto, že si ho nikdo ve skutečnosti nepřeje. Ani Francouzi ani Slováci, i když oba národy z opačných důvodů. Ani Němci ani Irové, z důvodů rovněž přesně opačných.

Hledáme-li v Evropě národ, který je pro rozpočtový federalismus nejvíce nadšený, objevíme Itálii. Stát s veřejným dluhem přes 130 procent HDP by se zajisté rád podělil o své břemeno, ale na sever od Alp již tato myšlenka tolik nerezonuje. Pokud bychom hledání rozšířili na celý kontinent, také Ukrajina je tuze proevropská. Chudá země na prahu bankrotu ani jiná být nemůže. Kromě její východní části, která se spoléhá spíše na Rusko. Ale to je již jiná tragédie.

I kdyby se nakonec přece jen podařil zázrak a vznikly by Spojené státy evropské s federálním rozpočtem, nebylo by vyhráno. Ukázalo by se, že členské státy mohou balancovat na kraji bankrotu i v podmínkách federace. Mohou dokonce i krachovat nebo experimentovat s vlastní měnou.

V Evropě je to málo známý fakt, ale stát Kalifornie během let 2009-2012 provozoval fakticky vlastní měnu pod označení „registered warrants“ neboli „registrované dlužní úpisy“. Vypadaly znepokojivě podobně jako bankovky a stát je přijímal jako prostředek pro úhradu daní a jiných závazků. Fakticky šlo o nouzové oběživo a přesto nikdo nešílel z obav, že Kalifornie opustí dolarovou zónu. Ani americký rozpočtový federalismus tedy nefunguje úplně dokonale.

Pak jsou zde příklady naprostého selhání, kde můžeme uvést zejména Argentinu. Tam federalismus fungoval tak, že centrální vláda byla zodpovědná za výběr daní, zatímco provinční vlády za výdaje. Provinční vlády se tedy trumfovaly ve výdajích, aniž by se příliš staraly o zdroje. Recept na finanční katastrofu, který poněkud připomíná starosti, jak ještě bychom měli utratit evropské dotace, aby byl dost „čerpáno“. Některé ekonomické principy jsou zkrátka univerzální.

55

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Open seminář Bořivoje Beránka

Máte zájem o seminář: