Pavel Kohout: Je Západ 15 let po 11. září na cestě k zániku?

Pavel Kohout | 12. 9. 2016 | Vstoupit do diskuze

Jak prožíval Pavel Kohout 11. září 2001? Co si tehdy myslel a co si myslí dnes?

Také jste vzpomínali, kde jste byli 11. září 2001? Pokud jde o mě, seděl jsem v kanceláři PPF na Pankráci a pracoval na nějakém finančním modelu. O útocích jsem se dozvěděl telefonicky od kamaráda z Londýna. Internet byl přetížen. Trvalo desítky minut, než jsme mohli zkoprněle zírat na záběry hořících věží…

Důležitější než kde kdo byl v onen den je, co jsme si tehdy mysleli. A hlavně co si myslíme dnes: protože dnes jde o budoucnost.

Jedenáctého září 2001 jsem si myslel, že prožíváme šokující, avšak zvládnutelnou epizodu z Huntingtonova střetu civilizací. Západ proti arabsko-islámské civilizaci, navzdory možným šrámům je vítěz předem jasný. Na Araby byste si nikdy nevsadili. Civilizace na úrovni středověku přece nemá šanci porazit vyspělý Západ. Může působit ztráty, možná i bolestné ztráty, nemůže ale zničit sílu naší, nesrovnatelně vyspělejší civilizace. Nemůže, protože naše civilizace je založena na svobodě – a svoboda vždy porazí náboženský dogmatismus.

Toto jsou tři odstavce z textu, který jsem napsal dva dny po jedenáctém září 2001:

Úvodní odhady firmy Moody's hovoří o pojistné události v hodnotě 10 až 15 miliard dolarů (na teroristické činy v USA se na rozdíl od Evropy obvykle vztahuje pojištění proti škodám), ale tyto ztráty jsou velikostí srovnatelné s mnoha přírodními katastrofami (tornáda, záplavy), které USA v minulosti mnohokrát zažily bez podstatného vlivu na makroekonomickou situaci.

Nepřímé následky mohou být závažnější. Ochromení letecké dopravy, přerušení činnosti některých firem a strach veřejnosti se může promítnout do snížení růstu hrubého domácího produktu o několik desetin procenta během posledního čtvrtletí letošního roku. Horší následky ale asi nenastanou, protože Federální rezervní systém i ostatní centrální banky oznámily, že v případě potřeby jsou ochotny snížit úrokové míry a poskytnout trhu dostatek likvidních financí, bude-li to zapotřebí k odvrácení krize. Rovněž americká vláda a Kongres mají reálnou možnost snížit daně a zvýšit státní výdaje v případě potřeby i za cenu dočasného ustoupení od snahy zachovávat vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. Tento vývoj by vedl k růstu výnosů na dlouhém konci výnosové křivky, což by samozřejmě znamenalo ztráty pro majitele dlouhodobých dolarových dluhopisů. Ale ani v tomto případě by nešlo o ztráty katastrofického rozsahu.

Ani kdyby mělo dojít k nejhoršímu a Spojené státy měly skutečně vstoupit do války (ačkoli jasně definovaný nepřítel zatím chybí), pro americkou ekonomiku ani pro akciový trh by tato možnost nemusela znamenat žádnou katastrofu. V průběhu 12 měsíců po náletu na Pearl Harbor přinesl index amerických akcií S&P 500 výnos ve výši 11,8 %. Zvýšené státní výdaje spojené s financováním války tehdy americké ekonomice pomohly překonat následky hospodářské krize ze 30. let. Během války tento vývoj dokonce pokračoval, takže lze tvrdit, že válka americké ekonomice pomohla, jakkoli cynicky toto tvrzení může znít. V současné době konflikt podobných rozměrů v žádném případě nehrozí, čehož zajisté není třeba litovat. Podstatné je, že ani v případě daleko horších ztrát, než jaké Amerika zažila 11. září, by nehrozilo nebezpečí katastrofického scénáře v oblasti ekonomiky.

Z dnešního pohledu bych řekl, že moje tehdejší hodnocení situace bylo střízlivé a v zásadě správné s jednou výjimkou: čekal jsem růst dlouhodobých úrokových sazeb, ale ve skutečnosti následoval pokles. Podcenil jsem tehdy sílu a trvání odezvy Federálního rezervního systému, který od 11. září zaplavoval trh penězi a zaplavuje jej neustále. Peníze se musejí někam investovat a kromě jiného kupují i dluhopisy. Rostou ceny dluhopisů a tím klesají jejich výnosy do doby splatnosti (yields).

Jedenácté září 2001 americkou ekonomiku ani akciový trh skutečně nezničilo. Ale jak vypadá Amerika a Západ patnáct let poté z mimoekonomického úhlu pohledu?

Je Islámský stát mocnější než Hitler?

Píše se rok 2016 a na Středním východě stále řádí Islámský stát. Organizace, která je ještě horší než Al Kajdá a kterou by Západ za normálních okolností smetl z povrchu zemského během týdnů. Kdyby jenom chtěl.

Islámský stát disponuje zhruba 40 tisíci bojovníky, kteří mají převážně lehké zbraně. Hlavní zbraní je terénní vůz Toyota s namontovaným kulometem. Islámský stát prakticky nemá letectvo a s americkými tanky ukořistěnými od irácké armády patrně neumí zacházet. Jeho armáda nemá skvělé velení a úroveň jeho ozbrojenců je rozmanitá.

Západ dokázal vojensky porazit Hitlera, Mussoliniho a Japonsko s pomocí Sovětského svazu. Poté dokázal ekonomicky porazit Sovětský svaz. Jak je možné, že tak slabý protivník, jakým je Islámský stát, není již dávno zcela potřen a smeten z povrchu zemského?

Existuje jediná možná odpověď: Západ ve skutečnosti nechce porazit Islámský stát.

Proč nechce? Snad jen proto, že nemá v úmyslu riskovat životy svých vojáků a peníze svých daňových poplatníků na další dobrodružství krátce po fiasku v Iráku. Ale všichni cítíme, že je to jen výmluva. Saddám Husajn byl mnohem silnější soupeř než Islámský stát a přece byl během pár týdnů zničen.

Nesmíme je urazit

Ve skutečnosti se Západ bojí, aby neurazil radikální muslimy. Především ty z arabského světa. Již George W. Bush vedl válku proti Saddámu Husajnovi z politicky korektních pozic: neustále zdůrazňoval, že Amerika nemá absolutně nic proti islámu. G.W. Bush nebyl bohužel schopen ani zrušit Irák jakožto stát, třebaže tento omylem vzniklý slepenec nejrůznějších etnik a náboženství nemohl a nikdy nebude moci fungovat bez neustálého násilného udržování při životě a už vůbec ne demokraticky.

Pokud jde o Baracka Obamu, jeho snaha zavděčit se arabsko-muslimskému světu neznala zábran. Amerika pod vedením Obamy se úzkostlivě vyhýbá riziku, že se dotkne křehoučkých citečků radikálních muslimů. Výsledek? Saddám Husajn dnes vypadá jako menší zlo a na libyjského diktátora Muammara Kaddáfího vzpomínáme dokonce s jakousi nostalgií.

Alergicky zranitelné city fanatických nepřátel

Další okupace velké části arabsko-islámského území v Sýrii a v Iráku by nepochybně ranila zjitřené cítění arabského světa, který je v těchto otázkách přítomnosti nevěřících na svaté muslimské půdě choulostivý jako předškolní dítě. Amerika (a Západ obecně) proto raději nechává Islámský stát sekat hlavy rouhačům a odpadlíkům, včetně žen, které se odváží nosit pouhý hidžáb namísto povinného nikábu. Koneckonců, náš spojenec Saúdská Arábie také seká hlavy lidem, kteří se podle západních norem ničím neprovinili. Americké (ale ani české) ministerstvo zahraničí přitom nehne brvou. Západ je spíš ochoten zasáhnout silou proti lidem, kteří proti islámskému státu s malým „i“ (Saúdské Arábii) nenásilně protestují.

Taková je smutná pravda patnáct let po 11. září. Západ je tak slabý, že raději bude ustupovat brutálním raně středověkých režimům, než aby se dotkl alergicky zranitelných citů svých fanatických nepřátel.

Otázka vůle

Západ má zbraně, má počítačové sítě, výzvědné satelity, nejlepší mozky světa, palebnou sílu, jaká nemá na světě srovnání. Mohl by během týdnů ukončit existenci všech krvavých režimů, které ohrožují nevinné lidi v nejrůznějších částech světa. Západ by mohl skoncovat s radikálně islámským terorismem mnohem snadněji než s nacismem. Porazit pár desítek tisíc ozbrojenců s Toyotami by byla hračka ve srovnání s invazí do Normandie. Není to otázka kapacit, jen otázka vůle. Anebo její absence.

Ale Západ to neudělá. Neosvobodí svět od jeho nejstarší totalitní ideologie. Je ochromen učením, které jej ovládlo během zhruba dvou posledních desetiletí: učením, které tvrdí, že všechny kultury a všechny víry jsou si rovny. Učením, které v konečném důsledku tvrdí, že urážet vrahy a jejich náboženství je horší než nechat je vraždit. Jaké štěstí, že Hitler neprohlásil nacismus za náboženství: pravděpodobně by jeho následníci dodnes směli volně hlásat své rasové teorie a pronásledovat Židy. Ale žádné strachy, tenhle úkol za ně zvládnou islámští radikálové.

Středověká civilizace nemůže porazit vyspělý Západ. Ten ale může ochromit a zničit sám sebe.