Kohout: Co se pokazilo v EU?

Pavel Kohout | 11. 7. 2016 | Vstoupit do diskuze

Brexit není záležitost, kterou bychom měli z českého hlediska oslavovat. Z pohledu Česka znamená ztrátu spojence v EU, potenciální potíže pro zaměstnání v Británii a ztrátu možnosti volit starostu, pokud jakožto český občan máte v této zemi trvalé bydliště. Brexit je příjemný jako probuzení pomocí kbelíku ledové vody: nikdo z takové věci nemá radost, ani v případě, kdy je nutná. Proč byl Brexit nutný? Protože konečně šlo o nepřehlédnutelný poplašný signál, že v Evropské unii se děje něco zlého.

EU: Pozor, brzdíme

Samozřejmě, eurooptimisté nebudou souhlasit. Ale co naplat, fakta jsou fakta. Faktem číslo jedna je hospodářský neúspěch EU, který se týká většiny zemí jejího jádra. Německo slušně prosperuje, ale to je výjimka, není jisté, jak tomu bude za pět nebo za deset let. Podíváme-li se na hospodářský růst jiných kontinentálních ekonomik, jako jsou Francie, Belgie, Nizozemsko a Itálie, vidíme od 60. let do současnosti čísla jako 4 – 3 – 2 – 1 – 0. Čím vyšší míra evropské integrace, tím slabší hospodářská dynamika. Je-li řeč o „vícerychlostní Evropě“, uvedené země tvoří stagnační jádro kontinentu.

Evropská unie je podle všech objektivních měřítek — růst, zaměstnanost, finanční stabilita — v mnohem horším stavu, než v jakém byla za dob Evropského hospodářského společenství (do roku 1992). Byla by Evropa v lepším stavu bez integrace? To je spekulativní otázka, ovšem v takovém případě by například platební neschopnost Řecka nemohla mít negativní vliv na politiku a ekonomiku celého kontinentu.

Selhání eura

Faktem číslo dva je selhání eura. Společná měna byla od začátku koncipována především jako politický projekt. Nikdo to nikdy ani neskrýval. Když v důsledku ekonomických zákonů — které nemůže zrušit ani Evropská komise ani Evropský parlament — došlo v eurozóně k finanční krizi, mnozí dokonce jásali, že je to šance k posílení další integrace. Konečně záminka zavést společnou rozpočtovou politiku a společnou evropskou daň z příjmů!

Problém je, že společná evropská rozpočtová politika by nic nevyřešila. Společný evropský rozpočet by nezabránil vzniku španělské ani irské úvěrové bubliny, která po zavedení eura následovala. Nevyřešil by chronické zaostávání jižní Itálie ani deindustrializaci Řecka. Společný rozpočet by možná částečně vyřešil řeckou krizi, ovšem jedině za cenu zavedení trvalého penězovodu. Podobného, jaký teče z Londýna do Skotska, ze severní Itálie do jižní, ze západní části Německa do bývalé NDR. Opravdu Evropa potřebuje další penězovod v kontinentálním měřítku? Tím spíše penězovod, který by nic neřešil?

EU jako federace: Střet ega politiků a veřejnosti

Faktem číslo tři je zřejmý směr k vybudování EU jakožto federativního státu. Pravomoci jednotlivých členských států jsou postupně tlumeny. Nakonec budou zredukovány na úroveň provincií, které nemohou samostatně rozhodovat o daních, o obraně, o zahraniční politice, zkrátka o ničem skutečně významném.

Určitá část politiků, kteří považují vlastní zemi za příliš malou pro své ego, ovšem tento vývoj vítá. Nikoli ovšem veřejnost. Zejména ve státech jako Velká Británie nebo Česko, které jsou na cizí nadvládu alergické, není myšlenka superstátu populární. Proto je také dávkována postupně: „Ne, žádný evropský superstát nebude, ale v zájmu konkurenceschopnosti bychom měli harmonizovat daně a kvůli boji proti terorismu se více semknout.“

Nesnesitelná nepostradatelnost směrnic pro chov králíků

Faktem číslo čtyři je EU jakožto byrokratický moloch. Lobbisté, úředníci a evropští politici se mohou na hlavu postavit — mohou tvrdit, že celá masa 170 tisíc stran unijních direktiv a směrnic je nepostradatelná pro fungování jednotného vnitřního trhu. Ale to je přece nesmysl. Nikdo nepotřebuje směrnice na prodej vánočních svíček, chov králíků, emisní limity sekaček a podobné nesmysly.

Pokud jde o direktivy závažnějšího rázu, například opatření proti praní špinavých peněz, zde je neomylně znát rukopis úředníků s nulovou finanční gramotností, avšak s extrémně vysokým sebevědomím pánů kontinentu. Podobně je tomu s jinými oblastmi, včetně energetiky a ekologie. Revoluční proevropské nadšení společně s neprofesionalitou vítězí nad rozumem.

Zvoní budíček

Faktem číslo pět je popírání reality. Socialismus měl podle starého vtipu čtyři nepřátele: jaro, léto, podzim a zimu. EU čelí nacionalismu, populismu, xenofobii, strukturální krizi, úsporným opatřením, Rusku, Číně, ale hlavně nejednotnosti. Zázračným všelékem je údajně „více Evropy“, tedy posílení vlády pevné ruky se sídlem v Bruselu. Hlavně je nutno zakázat referenda, protože lid je prý příliš hloupý.

Ano, pokud lid věří, že regulátoři chovu králíků a kontroloři emisních limitů sekaček vyvedou kontinent z krize, pak je do značné míry naivní. Brexit proto berme jako hodně hlasitý a ne právě příjemný budíček.