Kdybych byl německým kancléřem

Pavel Kohout | 20. 7. 2015 | Vstoupit do diskuze

Řecko po týdnech opět otevřelo banky a začalo splácet své dluhy. Fungování této země nejlépe ilustruje obrázek s komentářem níže.

Nicméně Řekové jsou pobouřeni výsledkem jednání o finanční pomoci. Podle jejich názoru Řecko ztrácí suverenitu a stává se německým protektorátem. Tento názor sdílí i mnoho jiných obyvatel Evropy. Připusťme, že na něm něco je – i když podle mého názoru německá kancléřka ve skutečnosti hodně „vyměkla“ v obavách o osud eura.

Ale kdybyste byli v kůži německé kancléřky nebo německého ministra financí, co byste dělali jinak? Řekli byste „Ale ovšem, drazí řečtí přátelé, samozřejmě vám poskytneme další překlenovací úvěr za ještě výhodnějších podmínek, nebudeme za to nic chtít a ještě vám kus dluhu odpustíme“?

Ne, to byste neřekli. Dobře byste totiž věděli, že vaši voliči už mají té šarády také dost.

Napadlo mě, co bych v této situaci udělal já. Ne snad, že by na mém názoru záleželo. Ale vezměme to čistě jako myšlenkové cvičení.

Kdybych byl německý kancléř, řekl bych v pondělí ráno po řeckém referendu asi toto:

„Drazí Řekové, budu respektovat vaše rozhodnutí a vaši státní suverenitu. Jménem Německa i jménem Evropské unie jsme se několik let snažili najít společnou cestu a řešení, které by bylo přijatelné pro všechny strany. Nepovedlo se, což mě sice mrzí, ale život jde dál. Snažili jsme se být velkorysí, ale víc už to opravdu nejde. Řecko se ode dneška musí obejít bez pomoci Evropské unie. Musí samo najít způsob, jak bude hradit své závazky a jak bude financovat fungování svého státu. Nebudou již žádná jednání o překlenovacích úvěrech a o reformách. Řekové, ode dneška bude po vašem. Neznamená to samozřejmě žádné odpuštění dluhů, neboť nezodpovědnost není možné odměňovat shovívavostí.“

Větší respekt ke státní suverenitě Řecka a zároveň k zájmům německých daňových poplatníků si už neumím představit.

Co by následovalo? Samozřejmě, na finančních trzích by se strhla vlna paniky a komentátoři by rozebírali konec eura a podobné hlouposti. Jenže za pár dní, nejpozději týdnů, by bylo vše jasné. Ne, euro se nerozpadá. Řekové nechtějí vystoupit a vyloučit je není možné. Ano, Řecko upadlo do ještě těžší krize a jeho banky prakticky přestaly existovat—ale národ má, co si odhlasoval. Voliči vždy nakonec dostanou, co chtějí. Že je to hloupost, se mnohdy ukáže až příliš pozdě.

Je možné, že za pouhých pár týdnů by řecká vláda přišla s prosíkem. Vlastně je to extrémně pravděpodobné. Je zcela představitelné, že nakonec by se Řekové sami a dobrovolně toužili domluvit s takovou vehemencí, že sami by si navrhli podmínky ještě tvrdší, než kdyby jim byly nadiktovány.

Zde je třeba uvědomit si, co je cílem: nikoli pokořit, ponížit a zničit Řecko, ale poskytnout mu šanci na zotavení při adekvátním respektu k zájmům jeho věřitelů. Cest k tomuto cíli je více. Některé jsou ovšem delší a vedou nepříjemným terénem.

Možná nejkratší je cesta, která je zároveň nejbrutálnější. Nechat Řecko vysmažit se ve vlastní šťávě. Chtěli jste samostatnost, máte ji. Žádné překlenovací úvěry, žádná nouzová likviditní asistence. Pořádný drsný bankrot se všemi náležitostmi, ale nikoli jako trest, ale jako cesta k nápravě. Naučit se žít z vlastních prostředků, nikoli z půjček. Řekové musejí sami poznat, že nelze budovat skandinávský sociální stát na ekonomice třetího světa. Dokud to nepoznají, budou trpět, ale bude to jejich vlastní rozhodnutí, nikoli diktát kohosi z Bruselu nebo z Berlína.

V opačném případě Řekové budou neustále žít nad poměry, nikdy se nenaučí hospodařit a ostatní Evropané na ně budou vždy láteřit. Zcela reálně hrozí, že z Řecka se stane rozmazlený spratek Evropy navždy žijící z peněz nuceně soucitných strýců a tetiček.

Možná není až tak důležité, jestli Řecko vystoupí z eurozóny nebo ne. Z čistě ekonomického hlediska to samozřejmě dává smysl, ale pokud Řekové tolik emocionálně lpějí na euru, nemuseli by se s ním loučit. Lotyši, Litevci a Estonci také prožili těžkou krizi, aniž by museli devalvovat. Museli se ovšem smířit s vnitřní devalvací, tedy s poklesem mezd a důchodů o desítky procent. Když národ žije desítky let nad poměry (jako Řekové již od 80. let), musí čekat hluboký pád. Řekům tohle nikdo nikdy nevysvětlil. A dokud na to sami nepřijdou, jakákoli pomoc bude marná.