Číňané nás nezachrání

Pavel Kohout | 4. 4. 2016 | Vstoupit do diskuze

Podle oficiálních „hradních“ údajů jsou výsledky nedávné návštěvy čínského prezidenta famózní. Celkem 10,906 miliard euro v čínských investicích do české ekonomiky, dále dohodnutý export do Číny v hodnotě 2,321 miliardy euro. Navíc 1,469 miliardy v kolonce „Ostatní uzavřené dohody“. To vše v časové rozmezí 2016 až 2020. Skoro až příliš hezké, než aby to byla pravda.

A jaká je tedy pravda?

Projděme si výsledky položku po položce. Největší z nich (5 miliard euro) je „Dohoda o strategickém partnerství a spolupráci mezi J&T Finance Group a Ping An Bank.“ Toto partnerství má zahrnovat vytvoření fondu pro investice do finančního sektoru, energetiky a průmyslu. Je zde ale důležitá poznámka: „Před prezidenty se podepisuje Dohoda o strategické spolupráci, vlastní smlouva s výší investice se podepisuje v samostatném ceremoniálu.“

Aha. Takže zatím se ještě nic neděje. Podepsána byla pouze rámcové dohoda. Číňané mohou investovat, ale také nemusejí.

Dále je zde memorandum mezi čínskou společností SAIC Motor Co. Ltd. a mezi německou společností Škoda Auto a.s. v nominální hodnotě 2,1 miliardy euro. Skutečná hodnota se může lišit. Co je ovšem podstatnější: jde o smlouvu mezi čínskou a německou stranou. Češi s tím mají společného jen to, že by měli dodat levnou pracovní sílu. Té je ovšem v Česku nedostatek, takže Škoda Auto zkoumá, zdali importovat dělníky z Ukrajiny, z Rumunska anebo odjinud. (Ukrajina zatím vypadá nejlépe z hlediska demografie a kvalifikace. Rumunsko podstatně hůře. O Syřanech a podobných národech v Mladé Boleslavi neuvažují. To jen tak zcela na okraj.)

Třetí místo obsadila slovenská společnost Železiarne Podbrezová a.s. s kontrakty v hodnotě 1,17 miliardy euro. Tentokrát jde konečně o konkrétní transakci: prodej 100 % akcií společnosti ŽĎAS a TS Machinery Plzeň v hodnotě 72 miliony euro. Dále vytvoření fondu pro investice do českého průmyslu ve výši 1,1 miliardy. Tato větší částka opět není upřesněna.

Na čtvrtém místě je opět J&T Finance Group se smlouvou v objemu 800 milionů euro a s vysvětlivkou „Investice do vybraných projektů“. Nechme se překvapit. A seznam obchodů J&T ještě nekončí, neboť je zde ještě položka „koupě dalších 20 % akcií společnosti J&T Finance Group na celkem 50 procent“. Tato transakce bude mít hodnotu 420 milionů euro. Ze slovenské společnosti J&T se tedy stává napůl čínská firma.

Seznam velkých kontraktů bychom mohli doplnit o nákup dvaceti českých letadel L410 v hodnotě 111 milionů euro, ale pozor: bývalá firma Let Kunovice ovšem již není česká, jejím nadpolovičním akcionářem je ruský podnikatel Iskander Machmudov.

Zdánlivě úctyhodný seznam obchodních kontraktů se tedy podstatně smrskne, pokud odečteme vzdušné zámky typu „rámcová smlouva“ a smlouvy mezi Číňany na jedné straně a Němci, Slováky nebo Rusy na straně druhé. Zbývají drobty typu „zavedení letecké linky mezi Prahou a Šanghají“ nebo „dohoda o jmenování Pavla Nedvěda velvyslancem Čínské fotbalové super ligy pro léta 2016-2018“. Proboha, skutečně musel český prezident ztrapňovat a ponižovat sám sebe i celou zemi kvůli lince do Šanghaje nebo kvůli Nedvědovi?

Co ale v hradním seznamu chybí: největší výhodu z rozvoj česko-čínských vztahů má firma Home Credit finančníka Petra Kellnera. Odvětví financí je v Číně považováno za strategické a vláda do něho nerada pouští zahraniční subjekty. Licence pro zahraniční společnost k působení na území celé Číny jednoznačně není žádnou samozřejmostí. Fakt, že ji Home Credit získal, stojí za zvláštní pozornost: Čína je v tomto ohledu jiná než „normální“ země.

Co vlastně Zeman a jeho myšlenkoví souputníci čekají od Číny? Příliv investic, které spasí strádající českou ekonomiku, odstraní alarmující nezaměstnanost a znásobí životní úroveň? Pokud někdo někdy myslel něco podobného vážně, měl by se konečně probudit. Česká ekonomika trpí spíše nedostatkem pracovních sil ochotných dělat u pásu za mzdu, která by na Západě budila záchvaty smíchu. Svědčí o tom zmíněná studie Škoda Auto o možném dovozu ukrajinských nebo rumunských dělníků.

Pokud jde o zvýšení životní úrovně díky čínským investicím, situace připomíná jeden starý politický vtip. Prezident sděluje vládě: „Uděláme absolutně vše, abychom v krátké době zásadně zvýšili životní úroveň lidí. Zde je jejich seznam.“

Jistě. Pokud se náhodou jmenujete Jozef Tkáč, Patrik Tkáč, Ivan Jakabovič anebo třeba Jaroslav Tvrdík, vaše životní úroveň se díky čínskému kontraktu zcela nepochybně zvýší. Pokud jste obyčejný český zaměstnanec, živnostník nebo střední podnikatel, může vám být Čína srdečně lhostejná.

Skutečnost je taková, že Česko nepotřebuje žádné další zahraniční investice. Zahraničních investic je již v této zemi příliš. Každá ekonomika potřebuje domácí i zahraniční kapitál, ale v Česku je rovnováha nepřiměřeně vychýlena v neprospěch kapitálu domácího.

Bohatství je vždy tam, kde se inkasují dividendy. Ty vždy končí na účtech konkrétních jedinců, ať už velkopodnikatelů nebo „lidových kapitalistů“ investujících pomocí fondů. Klišé tvrdící, že „kapitál nemá národnost“, je vůbec největší hloupost, která byla českým občanům podsunuta po roce 1990.

Kapitalisté samozřejmě mají národnost. Všichni mají ale jedno společné: nikdy neinvestují kvůli charitě. Volkswagen neinvestoval po roce 1990 do Mladé Boleslavi proto, aby zvýšil životní úroveň ubohých Čechů, ale aby vydělal. Nějaká ta pracovní místa a odvedené daně byla jen vedlejším efektem. Právě tak „zachránci“ českých bank z Rakouska, Francie nebo Belgie nekoupili Spořitelnu, Komerční banku nebo ČSOB proto, že by chtěli nezištně pomoci. Koupili je kvůli zisku.

Zahraniční investice byly logickým a nutným krokem vývoje české ekonomiky v 90. letech, kdy bylo nutné provizorně překlenout nedostatek kapitálu domácího. Jenomže z nouze se bohužel stala ctnost a když se dnes řekne „investice“ nebo „kapitál“, běžně se tím rozumí zahraniční investice nebo kapitál. Jako kdyby Češi měli být navždy odsouzeni do role zaměstnanců nebo v nejlepším případě subdodavatelů. (Co to obnáší být subdodavatelem: „Tahle součástka je příliš drahá. Buď nám snížíte cenu nebo si najdeme jiného dodavatele. Firmiček, jako jste vy, jsou tucty.“)

Výzkumný pracovník Lukáš Kučera z Českého statistického úřadu uvádí, že „v průběhu prvních tří čtvrtletí 2015 z Česka odešlo 449 miliard Kč. (…) Nerovnováha české ekonomiky v přímých zahraničních investicích byla jedna z nejvýraznějších ze zemí Evropské unie. Větší rozdíl ve stavech, vyjádřeno relativně k HDP, měly na konci roku 2014 pouze tři země: Estonsko, Bulharsko a Malta.

Jelikož právě nerovnováha ve stavech přímých zahraničních investic je hlavní příčinou čistého odlivu peněz z české ekonomiky do zahraničí a ta je přitom jedna z nejvýraznějších v EU, není překvapením, že také tento odliv patří k nejsilnějším. Za celý rok 2014 odešlo z České republiky 8,7 procenta HDP. Jednalo se o nejhorší výsledek v Unii.“

Běžný konzument médií je zásobován zprávami, že HDP roste, což má vyvolat představu, že „se máme čím dál tím lépe“. Jenomže HDP zahrnuje i výdělky zahraničních investorů. Tedy peníze, které Čechům nepatří, které nezůstanou v Česku, a pokud ano, pak jen proto, aby v budoucnosti vydělávaly další peníze, na které si český občan nesáhne.

Skutečnou mírou prosperity není HDP, ale hrubý disponibilní důchod (HDD). S ním se ovšem jaktěživi v médiích nesetkáme. Konspirace novinářů, kteří systematicky balamutí veřejnost? Pravda je zřejmě jednodušší: většina novinářů o HDD nikdy neslyšela. Ani mezi ekonomy není jeho používání příliš rozšířené, což má zase jiný důvod než spiknutí: statistické údaje o HDD se hledají podstatně méně pohodlně než HDP.

Drahomíra Dubská, rovněž pracovnice ČSÚ, uvádí v jiné analýze toto:

„Podle dat o stavech investic z publikovaných údajů ČNB umístili přímí zahraniční investoři v ČR do konce března 2015 celkem 3293 miliardy Kč. Zpět si stáhli v podobě dividend (podle dat do konce roku 2014) 1954,4 miliardy Kč – téměř 60 procent vložených peněz tedy již mají doma. Česká republika se nachází ve třetí fázi přímých zahraničních investic, kdy odliv výnosů převyšuje zisky určené k reinvesticím v tuzemsku. Tato fáze tak podstatně redukuje růstový potenciál, který přinesly zahraniční investice do ČR zejména v období ohraničeném lety 1995–2003. Tehdy se mohutné přílivy přímých investic soustřeďovaly velkou měrou na prodeje státních podílů v největších firmách anebo bankách. Kde hledat nový růstový potenciál pro českou ekonomiku nyní?“

Odpověď se nabízí: konečně přestat házet klacky pod nohy domácímu kapitálu. Jaká je ale skutečnost? Elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení a podobné druhy sekýrování a šikany.

Ne, Číňané nás nezachrání.