Italská hospodářská stagnace

Pavel Kohout | 5. 3. 2018 | Vstoupit do diskuze

Skutečnost, že Itálie je slabým článkem Evropské unie, překvapí málokoho. Státní dluh ve výši 133 procent hrubého domácího produktu. Ekonomika, jejíž výkonnost od roku 1999 nevzrostla. Nezaměstnanost dosahující hodnoty 11,1 procenta, přičemž nezaměstnanost mládeže dosahuje hodnoty 31,5 procenta – to vše v podmínkách nynější evropské a světové hospodářské konjunktury.

Italská hospodářská stagnace

Tím seznam průšvihů zdaleka nekončí. Itálie trpí vleklou bankovní krizí. Podíl špatných úvěrů dosahuje navzdory zlepšení stále hodnoty kolem 8 procent. Objem podnikových úvěrů poklesl od roku 2008 o 16 procent. Výnos italských státních dluhopisů dosahuje necelých 2 procent – anomální, netržní, dotovaná sazba, která je výsledkem dlouhodobé a mohutné intervence Evropské centrální banky.

Řecká krize: pouhá rozcvička před zápasem

Tato intervence stojí za zmínku. V čele ECB stojí Mario Draghi, shodou okolností Ital. Nicméně je pravděpodobné, že i kdyby šéfem ECB byl bankéř jakékoli jiné národnosti, počínal by si podobně. Proč? Bez nepřímé, avšak štědré dotace v podobě extrémně nízkých úrokových sazeb, které jsou důsledkem měnové intervence, by Itálie již dávno čelila neřešitelné finanční situaci. Jaké by měla důsledky, o tom se raději nemluví. Drama kolem řecké krize v nedávných letech by ve srovnání s možným krachem Itálie bylo pouhou rozcvičkou před zápasem.

Za zmínku stojí ještě demografická krize, která jde ruku v ruce s nezaměstnaností. Míra celkové porodnosti činí jen 1,35 dítěte na dospělou ženu, přičemž kolem této hodnoty osciluje již od roku 1990. Finanční stabilita penzijního a sociálního systému je tedy z dlouhodobé perspektivy značně ohrožena. (Míra porodnosti v Česku dosahuje hodnoty 1,57 – ani to není skvělé číslo.) Bylo by možné hovořit ještě o migrační krizi a o chronickém problému italského Jihu, ale tato témata nechme na jindy.

Tolik ve stručnosti k situaci v Itálii. Řešení? Kromě zmíněné intervence ECB žádné není. Nelze opustit euro, které je pro Itálii příliš drahé. Dluh znemožňuje podpořit podnikání cestou nižších daní. Reformy jsou v lepším případě na hodně dlouhou trať, pokud by vůbec byly politicky průchodné.

Tradice státního dluhu

Pro poučení ostatních zemí však stojí za vysvětlení, jak se Itálie do nešťastné situace dostala. Tradice státního dluhu sahá až do doby sjednocení. Historik Martin Clark v knize Italian Risorgimento uvádí, že deficit státního rozpočtu v roce 1861 dosahoval stejné výše jako objem celkového daňového inkasa čerstvě sjednocených italských států.

„Pro většinu občanů nová Itálie neznamenala nezávislost, jednotu, svobodu, ani občanská práva. Znamenala vysoké daně, nižší životní úroveň a povinnou vojenskou službu. Během let 1868-69 propukly nepokoje kvůli nové dani z mletí mouky, přičemž bylo zabito 267 lidí.“

Sjednocená Itálie se později zúčastnila první světové války, po níž se příležitosti chopil Benito Mussolini. Duce se chopil vlády v roce 1922, kdy italský státní dluh dosahoval zhruba stejné výše v poměru k hrubému domácímu produktu jako v současnosti (podle novodobých výpočtů – v roce 1922 byl HDP konceptem doposud neznámým).

Fašistická vláda zahájila ambiciózní program veřejných prací a zvýšila vojenský rozpočet. Výsledkem byl pochopitelně další dluh a nucená konverze (conversione forzosa) státních dluhopisů na méně výnosné v roce 1934. Podle moderní terminologie by šlo o „kreditní událost“, lidově řečeno částečný státní bankrot. Věřitelé přišli asi o 30 procent hodnoty svých investic.

Poválečná Italská republika zavedla parlamentní demokracii a proporcionální volební systém. Vláda silné ruky byla vystřídána mnoha vládami slabých rukou. A i když demokracie byla nesrovnatelně lepším režimem z hlediska občanských práv a životní úrovně, veřejné finance si udržely věčný sklon k dluhům a k inflačnímu financování těchto dluhů.

Nešťastný volební systém

Zde je namístě vsuvka. Časté střídání vlád bylo důsledkem nešťastně konstruovaného volebního systému. Poměrný systém ze své podstaty vede k tvorbě nestabilních koalic. Však to známe velmi dobře. Vláda, která tuší, že nebude dlouho u moci, bude přirozeně méně odpovědná a méně ohleduplná k veřejným záležitostem. Kromě toho je zde i jiný motiv: jsme na chvíli u moci, musíme si ji pořádně užít! Silná pobídka ke korupčnímu chování.

Nepřipomíná nám to něco? Ano, český volební systém, českou politiku a českou korupci. A i když Češi mají díky své kulturní tradici odpor ke dluhům a ačkoli Česká národní banka je zajisté zdrženlivější vůči inflaci než italská centrální banka v 70. letech, je to pro nás varování. Žádná země nemůže dlouhodobě prosperovat s vadným politickým systémem.

Březnové italské volby ukáží míru zoufalství italského voliče. Přinesou řešení problémů? Buďme v tomto ohledu spíše skeptičtí. Úspěšné řešení italské hospodářské stagnace by bylo na několik Nobelových cen. Zkušenost i volební průzkumy říkají, že něco takového italští politikové asi nesvedou.

3

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Open seminář Bořivoje Beránka

Máte zájem o seminář: