Pavel Kohout: JAK NEUČIT EKONOMII

Pavel Kohout | 31. 3. 2017 | Vstoupit do diskuze

Všechny problémy už někdo někdy někde nějak řešil a vyřešil. Jenže ekonom, který nezná historii, nemůže vědět jak. Povím vám pravdivý příběh.

Před několika lety jsem se setkal se skupinou mladých lidí, mezi kterými převažovali absolventi postgraduálního studia ekonomie. Chtěli založit startup. Byl jsem zvědavý, s jakým nápadem přijdou. Podle papírů museli být chytří jak čerti: fakulta jaderného inženýrství, doktorát z ekonomie a tak dále.

Ke svému zklamání jsem se na schůzce nedozvěděl o žádném převratném nápadu.Sdělení bylo zhruba takové: „My, mladí géniové, máme červené diplomy a doktoráty. Vy, pane Kohoute, nám dodejte nápad, navrhněte řešení, udělejte reklamu, a my možná budeme poprvé v životě pracovat. Naší podmínkou je samozřejmě náležité finanční ohodnocení, které bude odrážet naše akademické tituly a výtečný studijní prospěch. Pokud jde o zákazníka, vy jste přece velké zvíře v Partners, takže stačí podpis jedné pěkné smlouvy a hurá, můžeme začít fakturovat.“

Ano, takhle skutečně vypadal jejich byznysplán a obchodní model po odstranění vaty a zdvořilostních frází. Opatrně jsem podotknul, že: Za prvé nejsem ředitel firmy a nemám právo uzavírat smlouvy v hodnotě milionů ročně. Za druhé, i kdybych toto právo měl, zatím chybí produkt nebo služba, kterou by bylo možné objednat. Za třetí, i kdyby předmět potenciální smlouvy existoval, zpočátku by v žádném případě nemohlo jít ani zdaleka o tak velký kontrakt, jak si to jejich geniální mozky malují ve své fantazii. Řekl jsem to samozřejmě diplomaticky.

Hlavní postava zmíněné skupiny vzdělanců, jíž můžeme říkat například Ing. Novák, Ph. D., se mohutně naštětil: „Ale vaše firma si přece najala jako moderátora na výroční konferenci Leoše Mareše. My víme, kolik Leoš Mareš stojí. A my, na rozdíl od něho, máme vzdělání!“

Dnes vím naprosto přesně, co jsem měl říct: „Vážení, v základech ekonomie jste museli probírat zákon nabídky a poptávky. Takže si tuto znalost laskavě osvěžte v paměti. Leoš Mareš je zárukou dobře moderované konference, proto je po něm poptávka, a proto si může dovolit účtovat honoráře, nad kterými vám zůstává rozum stát. Vaše představy, bohužel, nejsou zárukou vůbec ničeho. Totéž platí pro vaše tituly, na kterých si tolik zakládáte. Svět je plný inženýrů a doktorů ekonomie, nabídka silně převyšuje poptávku. Poptávka je po lidech, kteří nejsou líní pracovat. Támhle naproti je McDonald, můžete se sami přesvědčit. Konec hlášení.“

Místo toho jsem zamumlal nějakou diplomaticky znějící hloupost, abych Ing. Nováka, Ph. D., neurazil. O něco později se mi to vymstilo, ale to je už uzavřená záležitost. Občas si ale tuto historku vybavím, když je řeč o vzdělání, zejména pak v ekonomii.

HOĎ HO DO STROJE

Sám jsem ekonom-praktik, o vyšší vzdělání v oboru jsem nikdy neusiloval.

Zajímá mě, co funguje, jak se vyvarovat finančních ztrát a jak investovat rozumným způsobem - k čertu s tituly. K ekonomii jakožto vědní disciplíně jsem měl vždy rezervovaný vztah, který postupem času stále víc chladne. Kolik ekonomů dokázalo varovat v roce 2007 před finanční krizí? Několik málo, a to navíc ještě z falešných důvodů: Nouriel Roubini a jiní varovali před jiným typem krize, která se neodehrála. Kolik akademiků varovalo před podzimem 2007, že akciové trhy čeká pokles? Vůbec žádný.

A jaká byla reakce akademické sféry na celý komplex finančních krizí, z nichž některé trvají dodnes? Zcela v duchu slavné scény z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje: „Náš ústav se vám co nejsrdečněji omlouvá, k podobným omylům u nás dochází maximálně jednou za deset let.“ Ovšem bez té srdečné omluvy.

Za těchto okolností je zcela správné a logické ptát se, kde akademická ekonomie udělala chybu. Jedním z možných vysvětlení je určitý komplex méněcennosti ekonomů vůči fyzikům, chemikům a dalším exaktním vědcům. Ve veřejnosti stále převládá představa ekonomie coby „okecávací“ disciplíny vhodné pro studenty, kteří nemohou vidět krev, jsou líní učit se nazpaměť paragrafy, na rýsování jsou nešikovní a na čísla nemají buňky. Ve skutečnosti nic není vzdálenějšího pravdě!

Moderní ekonomie si naopak zakládá na důrazu na matematiku a exaktní modely. Mnohé ekonomické práce na první pohled připomínají články o kvantové fyzice, soudě alespoň podle matematického aparátu. Jsou i pokusy aplikovat fyzikální principy na ekonomii, neboť ne každý vystudovaný fyzik se uchytí v CERNu a postgraduální studium ekonomie bývá pro mnohé lákavou alternativou.

Praktické výsledky ovšem bývají zpravidla žalostné, protože ekonomické systémy dosti tvrdošíjně vzdorují pokusům o modelování pomocí matematických metod, které se osvědčily ve tvrdých vědách. Můžete například sestavit model vzniku finančních krizí, které vycházejí z Lotkových-Volterrových diferenciálních rovnic. Je to zajímavá intelektuální kratochvíle, která vám vyplní volný čas lépe než televize, ale proboha nečekejte, že budete schopni předpovědět příští krizi.

Můžete se pokoušet modelovat ekonomiku pomocí nyní módních modelů DSGE (čili dynamické stochastické zobecněné rovnováhy), které jsou schopny zaměstnat kapacitu moderního superpočítače na celou noc. Ale výsledky budou takové, že se do smrti nezbavíte závisti vůči meteorologům, protože ani extrémní matematická složitost nezbaví model DSGE základní vady: vůbec nefunguje. Výsledek vám může pomoci v akademické kariéře, ale v praxi uděláte lepší službu lidstvu jako prodavač ve fast foodu. Nikdy nepředpovíte žádnou hospodářskou recesi: tyto modely jsou určené pro akademickou publikační činnost, nikoli pro použití v praxi.

MRAKODRAP NA PÍSKU

V žádném případě nemám nic proti matematice a jejímu použití ve financích. Mám ji rád do té míry, že jsem spoluzaložil investiční fond řízený matematickým algoritmem. Ale tím spíš mě irituje zneužívání matematiky pro různé pseudovědecké účely.

Na nezdravou posedlost ekonomie matematikou dokonce upozorňují i někteří akademičtí ekonomové.

Paul Romer dokonce zcela nesolidárně vůči kolegům zavedl pojem „mathiness“, který by se snad dal přeložit jako „matematikaření“ nebo možná „matematení“. Romer tvrdí, že někteří kolegové používají rovnice a vzorečky jako pláštík, který má dodat dojem vědy ideologické agendě skrývající se uvnitř.

Hezký příklad matematikaření předvedl Justin Wolfers nedlouho před americkými prezidentskými volbami. Jakožto fanoušek Hillary Clintonové publikoval „vědecký“ článek, ve kterém na základě sofistikovaných statistických metod ukazuje, že ceny amerických akcií se po případném zvolení Donalda Trumpa propadnou do hlubin pekelných. Wolfers založil svoji smělou hypotézu na hodnotách kontraktů futures na akciové indexy obchodovaných v průběhu večerních televizních debat. Když v debatě vítězila Clintonová, cena kontraktů rostla a naopak.

Z hlediska formální správnosti nebyl Wolfersův článek napadnutelný.

Všechny statistické metody byly použity korektně a použitá matematika rovněž neměla chybu. Ovšem Wolfers, jakožto teoretik, který nikdy neobchodoval na burze, si neuvědomil jednu věc: večer, mimo hlavní obchodní hodiny, je trh mělký, nelikvidní a nereprezentativní. Stavět na něm jakoukoli smělou hypotézu je jako stavět mrakodrap na písku.

Snadno se položí - a tak se i stalo.

HISTORIA MAGISTRA VITAE

Problémy moderních západních ekonomik pramení z velké části, z toho, že se ekonomie jako teoretická disciplína vydala nesprávným směrem. Ten udal už ve 40. letech minulého století Paul Samuelson, jehož základní učebnice vydaná v mnoha vydáních se stala biblí pro několik generací ekonomů. Ačkoli Samuelson sám byl mimořádně inteligentní a úspěšný vzdělanec, jehož přínos nelze zpochybňovat, dogma, které vytvořil, postupem času zdegenerovalo. Z důrazu na čísla a exaktní, matematické vyjadřování se stal samoúčelný fetiš. Dnešní ekonomové se chlubí schopnostmi řešit soustavy diferenciálních rovnic, ale pravděpodobně nebudou vědět, jaká událost s ekonomicky mimořádně závažnými důsledky se stala například v roce 1871.

Z moderní výuky ekonomie se téměř vytratila historie. Nikoli dějiny ekonomických teorií, ale dějiny ekonomik jako takových. Ekonom, který zná historii, ví, že prakticky všechno se už někdy stalo. Všechny problémy už někdo někdy někde nějak řešil.

Bankovní krize? Dějiny znají přehršel bankovních krizí a mnoho způsobů jejich řešení. V dějinách bankovnictví se můžeme dočíst, jaké recepty fungují a jaké nikoli. Dějiny jsou nenahraditelné: žádná rovnice nám tento recept nevypočítá. Měnová expanze, nebo měnová kontrakce? Ekonomická historie nám může dát mnohem lepší představu, co se může stát, než model založený na desítkách předpokladů pochybné platnosti. Změny v daních? Dějiny znají všechny myslitelné typy daní ve všech možných rozsazích hodnot. Stačí se podívat, jak to fungovalo nebo nefungovalo v historii.

Dějiny nabízejí odpovědi na většinu otázek lépe než teoretické modely. Dnešní problémy nejsou nové: znali je Němci během Výmarské republiky, Francouzi po prohrané válce v roce 1871, viktoriánští Britové, Američané v době kalifornské a aljašské zlaté horečky, Španělé v dobách kolonizace Jižní Ameriky, Benátčané v době konfliktu s Florencií… Je těžké najít ekonomický problém dneška, který by byl opravdu čistě dnešní.

Dokonce ani robotizace a automatizace nejsou novinky. Svět přece zažil průmyslovou revoluci v 19. století a zelenou revoluci ve století dvacátém. Dnešní problémy jsou jako přes kopírák, jen s odlišnými reáliemi. Ekonom, který nezná historii, je jako šachista, který nemá v paměti obstojnou knihovnu zahájení. I když bude velmi inteligentní, jeho šance na úspěch nebudou velké.

Přesto je historie podceňovanou vědou. Kdybych mohl promluvit do osnov vysokých škol ekonomického směru, podpořil bych mnohem důkladnější studium historie. Kdo má matematické nadání, ať jde na strojní nebo elektrotechnickou fakultu. Nabídka a poptávka na pracovním trhu hovoří jasnou řečí. A kdyby bylo nejhůř, pořád je tu ten McDonald.

Zdroj: časopis Finmag