Francie: Od sociálního státu k výjimečnému stavu

Pavel Kohout | 6. 6. 2016 | Vstoupit do diskuze

V roce 1911 francouzský zákoník práce zabíral pouhých 14 stránek a nezaměstnanost byla zanedbatelná. O padesát let později počet stránek nabyl na zhruba 900. Nezaměstnanost byla na úrovni 1,5 procenta. Začátkem 70 let rozsah zákoníku překročil 1000 stran, míra nezaměstnanosti stále zůstávala na pouhých 2,5 procentech. Zlom přišel během 70. let, kdy Francie vybudovala sociální stát současného typu.

V důsledku ropného šoku vzrostla nezaměstnanost, na což stát reagoval zvýšením sociálních podpor. Ty si vyžádaly vyšší daně a odvody. Zároveň si odbory prosadily posílení zákonné ochrany pracovních míst, zavedení dělnických rad v podnicích s více než padesáti zaměstnanci a další sociální — spíše socialistické — vymoženosti.

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Míra nezaměstnanosti rychle dosáhla dvojciferných hodnot. Do jednociferných čísel se dostala jen během dekády 1999-2009 v souvislosti s úvěrovým boomem po zavedení eura. Rekordně nízké hodnoty 7,1 procenta dosáhla nezaměstnanost začátkem roku 2008. Ano, byl to onen neblaze pověstný rok, kdy evropská dluhová expanze dosáhla svého maxima. Pak přišel rok 2009 a s ním i evropská bankovní krize.

Počet stran francouzského zákoníku práce

Zákoník práce nyní obsahuje více než 900 tisíc slov, což odpovídá 2800 až 3500 stran (podle hustoty tisku). Slovo „ochrana“ se v textu vyskytuje 367 krát, ale stejně to nepomáhá. Navzdory relativní stabilizaci evropské ekonomiky se francouzská pracovní místa stěhují do zahraničí, případně jsou nahrazována roboty a softwarem.

Míra nezaměstnanosti se na hodnotě 10,2 procenta drží jen díky statistickým trikům a také díky skutečnosti, že Francie má o 1,5 milionu zaměstnanců veřejných služeb více, než kolik by odpovídalo průměru zemí OECD. (Do tohoto počtu nejsou zahrnuti zaměstnanci státních podniků, například čtvrt milionu železničářů, kteří mimochodem právě ohlásili časově neomezenou stávku.) Počet tzv. fonctionnaires vzrostl během let 1983 až 2013 o 36 procent — stát je ve Francii růstové odvětví!

Nyní ale dokonce i vládě došlo, byť se zpožděním několika desítek let, že stát nemůže existovat bez daní vybraných ze soukromého sektoru. Vznikl tedy záměr reformovat zákoník práce, aby pozice zaměstnavatelů nebyla tak zoufale podřízená odborům a dělnickým radám. Tato reforma by měla uvolnit možnost přijímat a propouštět, uzavírat pracovní smlouvy s individuálními dohodami ohledně mezd a pracovní doby — jinými slovy, přiblížit trh práce ve Francii podmínkám, které úspěšně fungují ve Velké Británii. Tam, jak známo, pracuje několik set tisíc Francouzů, kteří doma práci nenašli.

Reforma zákoníku práce by Francii konečně dostala do 21. století, kde práce je více individuální a méně uniformní. Doby, kdy většinu pracovních sil představovali průmysloví dělníci s víceméně stejnými kvalifikacemi a stejnými mzdovými požadavky, jsou dávno pryč. To samozřejmě vyvolává zuřivý odpor odborů. Ty se staly v současné Francii nejsilnější konzervativní silou, která chce zastavit čas.

Podle statistik OECD existují jen čtyři země, které mají více sešněrovaný pracovní trh než Francie. Jsou to Belgie a Lucembursko, země, které si založily svoji existenci na evropské byrokracii, respektive na speciálních daňových výhodách. Jejich podmínky jsou tedy silně specifické. A pak zbývá už jen Venezuela, krachující socialistický „ráj“.

Odbory o tom všem nechtějí ani slyšet. Pro ně je důležitá ochrana stávajících pracovníků, jejich mezd a sociálních výhod. V první řadě jde o nepropustitelnost. Odboráře absolutně nezajímá, co bude za pět let, za deset let a ve vzdálenější budoucnosti. Žijí současností a jejich strategické myšlení se omezuje na organizaci stávek a protestních akcí.

Veřejnost odbory a jejich akce masově podporuje. Vláda proto musela vyhlásit reformu dekretem a obešla parlament: pravomoc umožněná výjimečným stavem, který byl vyhlášen po pařížských teroristických útocích. Vláda také částečně použila výjimečný stav proti protestujícím. Aktivisté extrémně levicových organizací dostali zákaz vstupu do některých pařížských obvodů.

Nicméně vláda neměla odvahu použít protiteroristická opatření proti desítkám tisícům demonstrantů. Vláda má také omezené možnosti, jak řešit hrozbu nedostatku pohonných hmot, výpadků elektřiny (šestnáct z osmnácti jaderných elektráren je zasaženo stávkami), blokády dálnic a přístavů a další akce ke kterým došlo nebo dojít může.

Vzniká otázka, jak reformovat nefungující systém vzniklý po desítkách let populistických vlád. Populismem se zde rozumí názor, že je třeba vyjít vstříc krátkodobým přáním veřejnosti bez ohledu na budoucnost. Z tohoto hlediska jsou současné obavy některých komentátorů ze vzestupu populismu zbytečné: vždyť ve Francii vládl nepřetržitě od roku 1975. Až do výjimečného stavu.

Foto: Guillaume Louyot Onickz Artworks / Shutterstock.com